Parlament bez důvěry občanů = parlamentní chozraščot

Jak uvedl v rozhovoru na http://aktualne.centrum.cz (23. 7. 2013) předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, „...ČSSD by v druhém pokusu o sestavení vlády jednala v Poslanecké sněmovně, stejně jako teď jedná vláda Jiřího Rusnoka, o podpoře s parlamentními stranami.“ Podle předsedy B. Sobotky: „Ten náš pokus by měl výhodu - byl by to zcela legitimní pokus parlamentní strany, která vyhrála minulé volby do Poslanecké sněmovny, na rozdíl od pokusu Jiřího Rusnoka, který postrádá demokratickou legitimitu.“

Více »

Budoucnost parlamentní demokracie ohrožuje nejvíce samotný Parlament

Prohnilá partitokracie v podání parlamentních stran nadále pokračuje. Oč méně morálky, o to více politického kalkulu předvádějí
politické strany bývalé vládní koalice zakopané nyní v parlamentních lavicích.

Více »

Předčasné parlamentní volby nebo pokrytecký boj o demokracii?

Jmenování Rusnokovy vlády vyvolalo negativní mediální odezvu a skepsi, která bagatelizuje dosavadní politickou nestabilitu parlamentu a předchozí Nečasovy vlády.

Více »

Demokracie a boj o koryta

Kotrmelce české parlamentní demokracie zprava i zleva mají jedno společné: ohánějí se demokracií, ústavností, volenou a jmenovanou legitimitou. Autentický zdroj demokracie – občané a jejich veřejné mínění – je však opakovaně obcházen, negován a ignorován.

Prezidentský průvan Miloše Zemana v ústavních zvyklostech mohou ospravedlnit pouze předčasné parlamentní volby v co možná nejkratším termínu. Udržovací vláda, nebo chcete-li vláda odborníků, právě s tímto akcentem by měla deklarovat předčasné parlamentní volby na prvním místě . V opačném případě prohloubí destabilizaci české politiky a překročí spolu s prezidentem ústavní rámec parlamentní demokracie. Z průvanu ústavních zvyklostí se stanou nebezpečné protiústavní tanečky. Podpora a důvěra veřejnosti, o něž se prezident Zeman opírá, se promrhají stejně jalově jako za vlády premiéra Nečase, protože nevyslyší volání společnosti, většiny občanů po předčasných parlamentních volbách.

Současné vedení ČSSD odráží generační krizi, v níž není rovnovážné místo pro politickou zkušenost, nadhled, vzájemnou úctu a hluboké myšlení. Odtud také pochybnost a zklamání řady starších členů, kteří cítí, že sociálním proklamacím a manažerským schopnostem a osobním ambicím jejich mladších kolegů, třicátníků a čtyřicátníků chybí nefalšované sociální cítění a charisma. A na druhé straně si však nemálo členů ČSSD, zejména s komunistickou minulostí, stále ještě zaměňuje sociálně demokratické myšlení se socialismem, rovnostářstvím, etatizací.

Na českém „divokém západu“ se Česká strana sociální demokracie také podílela a podepsala neznalostí procesů tržního hospodářství i tím, že je často jen odmítala. Nakonec odvracené straně tržního hospodářství, neregulovanému bezprávnímu rámci, podlehla prakticky na všech úrovních státu a společnosti, kde členové ČSSD působili a působí. Postavení první či druhé nejsilnější parlamentní strany si ČSSD může udržet v budoucnosti, pokud projde personální očistou. Ta však musí důsledně korespondovat s jejich halasně vytrubovanými protikorupčním programem a majetkovým přiznáním, které prosadí a uplatní nejdříve ve vlastních řadách.

Jinak je tato strana předurčena podobným neslavným koncům, jakými prochází ODS. Rychlost a možnosti revoluce informačních technologií, potažmo internetové demokracie jsou stále progresivnější. Prorůstání moci politických stran s klientelismem a organizovaným zločinem se tím pádem dostává daleko rychleji a proto i častěji na světlo veřejnosti.

Parlamentní politické strany stojí tedy před volbou pokusit se očistit se. Nebo pokračovat v oklešťování a potlačování demokracie s narůstající a těžko předvídatelnou katarzí hluboké společenské krize a její hrozbou: nastolení autoritativních, oligarchických či diktátorských struktur, které se deklarují jako demokracie. Dnešní politická situace se začíná již na povrchu hemžit prvky a výbušnými zárodky, zpochybňující a ohrožující demokracii a její instituty.

Étos listopadu 1989 vystřídaly rozhořčení a hněv lidí, kteří byli podvedeni. Nelze se jejich emocím divit; zejména starším, kteří se nedočkali “světlých komunistických zítřků“, pro které mnozí kdysi dávno nadšeně manifestovali, stejně jako za jejich změnu v listopadu 1989. Nezbývá jim mnoho času a často ani prostředky na důstojný odchod ze života. Nebezpeční nejsou oni, ale propojené takzvané podnikatelské a politické elity, kteří étos listopadových změn prohospodařili a demokracii znevažují dalším sebestředným bojem o koryta.


Heřman Chromý