Občanská společnost a její nejrůznější formy činností představují v české společnosti živoucí naději, že správa věcí veřejných, demokratické instituty, na nichž stojí fungování právního státu, se nestanou zneužívanou služkou novodobé české lumpenburžoazie a zkorumpovaných špiček vládnoucích a parlamentních partajních bosů, převracející hodnoty sociálně tržního státu naruby.

Pro dnešní českou společnost a její nedůvěryhodné politické představitele to platí dvojnásob.

Měli bychom být rádi za všechny sebevědomé, autonomní a tedy odpovědné a sebekritické občany, kteří nespoléhají na charismatické vůdce, a kteří mají radi jinakost vedle sebe; a i když jejich záměry mohou být možná naprosto neslučitelné a rozpory sebeostřejší, společný zájem na prosazování veřejného zájmu je alfou omegou jejich činnosti a sjednocujícím prvkem. Sílí-li ze strany státu jejich odmítání, bagatelizování a pokusy o jejich periferizaci, je naopak jejich každý veřejný projev důležitou zpětnou vazbou a pojistkou proti zvulgarizovaným a amorálním výkonům a projevům české reálpolitiky.

Nedejme se zmást přeceňováním nezbytné politické zkušenosti a ostřílenosti (nebo pragmatické otrlosti a cynismu?), kterou se mnozí dnešní političtí představitelé ohrazují proti kritice ze strany občanské společnosti, ať už míří proti jejich vlastní aroganci a ignoraci veřejného mínění, netransparentnosti a nevůli zpřístupňovat informace anebo proti obhajobě neobhajitelného: selhání při dodržování ústavních principů.

V této souvislosti je na místě vyzvednout hlasy polititicky odpovědných senátorů, kteří reflektovali ohrožení ústavních principů a tím pádem i právního státu, aby se vzápětí stali předmětem nevybíravého a téměř pomlouvačného odsouzení premiérem Petrem Nečasem. Budiž jim hlas občanské společnosti nepřehlédnutelnou podporou. Jestli kdo a co mohl učinit pro dobrou pověst České republiky a prezidenta Václava Klause, který rozsah prezidenstké amnestie a dopad její aboliční části objektivně a komplexně nevzal v úvahu, pak to na prvním místě měli být premiér a česká vláda.

Marný ani směšný nebyl hlas části veřejnosti, která se ohradila proti nařčení nového pana prezidenta, v němž obvinil „podstatnou část českých médií“ z „vymývání mozků, mediální masáže a manipulace veřejným míněním“, tedy právě za projevy, které v politické kariéře Miloše Zemana a bohužel, i v průběhu samotné prezidentské kampaně, nešly přehlédnout. V hodnotovém vymezení a použití pojmů negativní a pozitivní deviace se spíše odráží jistá osobní nadřazenost Miloše Zemana a despekt k lidem jako takovým. A způsob jakým se pan prezident vypořádal s hlasem veřejnosti jako s omezováním jeho vlastní svobody projevu, patří do kategorie nevěcné a sofisticko-populistické argumentace.

Zneklidňuje, či spíše již nepřekvapuje, že nový pan prezident s lehkostí sobě vlastní jmenoval kancléřem prezidentské kanceláře, ať mi promine následující sarkasmus, předsedu nadstranické politické strany “Strana práv občanů Zemanovci“, který se nenamáhal ani pozastavit členství. A proč by tak činil, když se podobnými stranickými funkcionáři - a ne v nezanedbatelných funkcích - jen hemží státní správa a ministři výkonné moci zastávají poslanecké mandáty. Zákon o veřejné službě v jeho posledním předloženém návrhu k tomuto základnímu pravidlu vymezení a respektování dělby moci nestoudně mlčí.

I nad výrokem pana prezidenta, že vývoj jde doleva lze pochybovat ve světle programu a reálného stavu České strany sociálně demokratické. Obdobně jako Občanská demokratická strana není schopna se vypořádat s bujícím klientelismem, korupcí a kriminálním podhoubím, prorůstající struktury veřejné správy a samosprávy, obhospodařované funkcionáři, poslanci, ministry a lobisty z jejich stran. Jsme svědky jejich prodloužených chapadel v justici a policii, jejichž nezávislost a a profesní kompetence jsou zmrzačeny. Jejich očista a obnova nemá bez zásadní výměny politicky odpovědných garnitur šanci, že se odříznou od neprůhledného spojení s vlivovými a korupčními skupinami, které zvysoka kašlou na demokracii, nebo si ji představují jako "demokraciii" oligarchů.

Hospodářský program ČSSD se pohybuje mezi mantinely populisticky zamýšlené daňové restrikce a krátkodobě cílené finančně nezajištěné sociální politiky, která v reálu vytváří na krajské, městské a obecní úrovni finančně “zajímavá“ stranická bratrstva, sledující osobní zájmy a financování předvolebních kampaní. Zatímco ratingově ceněná vládní politika ODS a její reformní úsilí končí ve zmaru prohospodařených miliard fondů Evropské unie, často zpronevěřených v předražených a zmanipulovaných výběrových řízeních a utajených transakcí podnikatelů přímo či nepřímo napojených na špičky stran na všech stupních státu.

I bez nového pana prezidenta politický vývoj v České republice směřuje do Ruska a ne doleva. Pro ruské staronové mocenské ambice je Česká republika přitažlivým geopoliticko-ideologickým místem, z něhož za otevření ruského trhu lze bez (pro Rusko) velkých finančních nákladů podporovat erozi uvnitř Evropské unie a zpochybňovat její spojenecké vazby a členství v NATO. Ruský bratr nás rád ochrání a jako v minulosti podpoří ekonomicky výhodné vazby dotující sociální a vnitřní politiku, která si postupně poradí s nekonformními a nepohodlnými občany a jejich projevy občanské nespokojenosti.

Nezprofanované projevy autentické levice a pravice hledejme tedy dnes spíše v občanské společnosti a jejich výrazných osobnostech. Za mnohými stojí poslání a morální integrita, s nimiž se berou a perou o věci veřejné, tedy něco víc než peníze a úporná a účelová snaha udržet se za každou cenu u politického vesla. Dost možná, že oni představují v krátké budoucnosti nová politická uskupení.

Do paralelní polis, kterou představuje občanská společnost, věřme, se v budoucnosti budou vracet ne neúspěšní politici, ale politici pracující, reflektující sebe a dál usilující jak nejlépe hájit a zvelebovat obec, stát ku zdaru všech občanů. Mimo jiné poslání politiků nespočívá v politických trafikách, vysokých státních postech a správních a dozorčích radách velkých státních a nadnárodních společností.

Jestli něco představuje další pilíř demokracie a její záruku, je to občanská společnost, která je alternativním a autentickým pokračováním každodenní politiky, jejím zrcadlem a stále živým zdrojem.

Heřman Chromý