S rozpuštěním Parlamentu propukla nevyhlášená předvolební kampaň. Skončivší parlamentní strany se v ní za vydatné pomoci médií snaží urvat, co se dá.

Ostatním mimoparlamentním subjektům nezbývá nic jiného než sledovat, často bezmocně, jak parlamentní demokracie - nebo řečeno s panem Pithartem v otázkách Václava Moravce (ČT24, 25. 8. 2013) - parlamentní republika vypadá v praxi. Což následně v tomto pořadu ilustroval pan Zaorálek, místopředseda ČSSD, když varoval před nebezpečím malých stran, jejich nepředvídatelnosti, nezkušenosti apod. Za dojemné podpory paní Němcové, předsedkyně ODS, která si zase vzala na pomoc členskou základnu této strany a její organizační síť.

Za touto ukázkou arogantní bezostyšnosti a předvolebního “šoufl“ populismu je třeba vidět, že to byly a stále jsou strany ODS a ČSSD, které v parlamentní demokracie opakovaně selhaly. Bohužel, struktury těchto stran a jejich sekretariáty napojené na finance lobistů a oligarchů dopustily, aby parlamentní demokracii dehonestovaly. Ať již vědomě či nevědomě, ale s politickou odpovědností kryly korupci, k ní nakloněné a zasažené policie a justice.

Ve skutečnosti dlouhodobě hluboká nespokojenost veřejnosti s touto pseudoparlamentní demokracií má za následek vznik nových politických subjektů. Jen
v tomto pokleslém politikařícím prostředí, které má plná ústa parlamentní demokracie, se mohla uskutečnit justici negující (o spravedlnosti raději nemluvě) prezidentská amnestie Václava Klause. A v tomto prostředí došlo také ke schválení ústavní schizofrenie v podobě přímé volby prezidenta.

Nebyl to tedy prezident Zeman, ale Parlament, který schválením přímé volby prezidenta vytvořil živnou půdou pro spekulace okolo prezidentského systému. Ten samý Parlament, který hned po jeho zvolení začal tento systém zpochybňovat a napadat, včetně prezidenta. Šlo o další zjevné pokrytectví Parlamentu, které bylo jen vodou na Zemanův politický mlýn. Stejně jako neúnosné skandály vlády a Parlamentu, které je v očích veřejnosti znedůvěryhodnily a de facto s její podporou legitimizovaly konání prezidenta Zemana.

Pokrytectví se, bohužel, stalo nedílnou součástí české politiky, tedy i politiky bývalého předsedy ČSSD, premiéra a nyní prezidenta Miloše Zemana. Prezident svou podporu kancléřovi Mynářovi v jeho účasti v předčasných volbách může sice obhajovat slovy o právu každého občana být zvolen a opak považovat za diskriminaci.

Jejich vzájemně propojené konání se ale nevyhne vážným pochybnostem. Co je to za prezidenta a kancléře, jejichž rozhodování a konání v tak zásadních státních pozicích nepřekročí (nebo spíše nechtělo překročit) v této předvídatelné otázce ani horizont jednoho roku. Omlouvám se, že takový přístup k předčasným parlamentním volbám mi připomíná doby nedávné, kdy volby domovních důvěrníků měly větší význam a dopad než státní volby s devadesáti devíti procentní účastí obyvatelstva.

V machiavelistickém prostředí české politiky, jak nám nesčetněkrát ukázal Parlament, byla veřejnost často na posledním místě. Jak se ukazuje pro pana prezidenta Zemana není čas od času, bohužel, veřejný zájem totéž co zájmy veřejnosti. Veřejnost se tak stává v lepším případě svědkem jeho machiavelismu, pokrytectví a v horší české variantě mu poslouží jako užitečný idiot.

Nemělo by také uniknout, že ona všeobecná nevolnost z české parlamentní demokracie, která tu je a dostavila se i naší vinou, Českou republiku svým dílem charakterizuje a izoluje v zahraničí. A bude-li pokračovat, hrozí, že přeroste v nauseu z České republiky.

První takové známky tu jsou již ze strany vnímavějších, citlivějších zahraničních turistů a znechucených občanů (ne “kmotrů“) této republiky, kteří se z ní svobodně stěhují jinam.

Heřman Chromý