Volit velké či malé oligarchy znamená volit demokracii jen pro někoho
Nutno říci, že zde dostávám prakticky od všech na frak, když se snažím čelit vážně míněným rasistickým útokům proti Romům, kteří „nejsou lidmi a proto mezi ně nepatří“, když slyším, že nejhorším neštěstím v jejich a životě této země byl ´Sedmnáctý listopad´ s největšími zloději a gaunery, kteří byli u vesla a rozkradli tuto zem v čele s Havlem a Klausem (fóra pod blogy na netu jsou proti tomu procházkou více či méně rozkvetlými růžovými žumpami v českých luzích a hájích, ale jak se zdá, výkřiky některých volebních stran jakoby byly ozvěnou těchto žump).
Svobodu zcela přebila zdejší realita: u některých nízké důchody, u některých směšná hodinová mzda za práci, která se nejen v Rakovníku a okolí těžce nachází. Daří se sice autobusům do Prahy, ale pro ty starší každodenní dojíždění už také příliš není a padne na ně nejen čas, ale i několik tisícovek měsíčně. Přemílají se tedy dokola vzpomínky na bůčkový socialismus se škodovkami “dodo“ (dodělej si doma) a devizovými přísliby. Nepomáhá ani evidentní skutečnost (snad proto že se stala samozřejmostí), že bývalý nepříjemný šedivý dojem z Rakovníka z konce osmdesátých let, který mi zůstal z minulosti v paměti, vystřídalo město, které ožilo stovkami různých živností a stalo se hezčím s udržovanými domy a ulicemi, vybudovanými cyklistickými stezkami a s obdobným obrázkem přilehlých vesnic, které také prokoukly, i když do německé a švýcarské škatulkovosti mají možná nebo zaplať pánbůh ještě hodně daleko.
Ano, město a okolí skomírá po večerech na duchu i na těle. Komunistické ideologické “radovánky“ typu nejrůznějších řízených oslav, mezinárodních dnů a přátelství, podnikové “plesy“ a “pijatiky“ (BSP, SČSP), na které počet limitovaných (snáze kontrolovatelných) a většinou stále přeplněných restauračních zařízení tehdy nikdy nestačil, vystřídalo soukromí, televizní obrazovky a počítačové monitory a také hrací automaty. Státní éra bezplatných kulturních sálů, sportovních a školských zařízení se zájmovou činností (často ale nezaplněných z výše naznačených ideových důvodů), skončila se svobodou utrženou z řetězu; a také proto, že si tyto stánky musely na sebe začít vydělávat, počínaje od nedotovaných cen elektřiny, plynu a nájemného. Zůstali ale, a možná dokonce přibyli nebo se znovu vyrojili, nadšenci, kteří i za těchto různých a často více než skromných podmínek rozvíjejí aktivity a koníčky všeho druhu, přestože mediálně sledovanější jsou domácí ´TV vyvolení´ a politická “reality show“.
Vzniklé vakuum v mnohých hlavách nahradila svoboda naruby: jak rychle a snadno zbohatnout. Ať již spekulací s lidskou hloupostí a nevědomostí, či sofistikovaně, výrobou vyváženou nejdříve na Východ a dováženou výhodně za cenu často otrocké práce zpět na Západ s lidskými právy plačícími na papíře a tržnicemi plnými “sociálního smíru“, včetně smíření se s touto otrockou produkcí zaručeně světových značek
Obchod se nezastavil před ničím. Obchoduje se s lidskými orgány, na prodej je lidská bolest, nemoci všeho druhu v sofistikované reklamě mají své zaručené právo na spekulaci a obchod. Naplňují se tak jasnozřivá slova Hannah Arendtové z roku 1963: „Jednoho dne se může ukázat, že hospodářský růst je spíše prokletím než dobrem“ (O revoluci, překlad Daniel Štech).
Opěvované hodnoty křesťanského Západu se staly v soukolí růstových ekonomik za každou cenu vyprázdněnými pojmy. Objevují se v souslovích reklamních střihů, politických programů a poutačů, staly se částí medializované reklamní ideologie, obhajující jednoduchý spotřební život. V kontrapunktu s levnou a otrockou prací jsou tyto hodnoty, přicházející s konceptem lidských práv a svobod, jejich popřením. V očích ostatního světa, byť nesvobodného, hospodářsky, technicky a sociálně zaostalého, se proto tento koncept stává často nepřijatelný kvůli centrismu a vůdčí roli, se kterou lidská práva a svobody Západ prosazoval a prosazuje i vojenskou silou.
V našich českých podmínkách jsou převažujícími znaky takto chápané a politicky expandující ´svobody´ bez odpovědnosti a elementární morálky a úcty k ostatním civilizačním konceptům ignorace a arogance. Znaky charakterizující nejen českou demokracii, ale zasahující a poškozující více či méně celou západní společnost. Dost možná odtud pramení nedůvěra, lhostejnost, nezájem a nechuť přemýšlet v jiných souvislostech a perspektivách než oněch existenčních, které se nám jako bumerang znovu vracejí po roce 1945 (po kolikáté již?). Víra mít se dobře, kterou za první republiky označil Ferdinand Peroutka za jedinou pravověrnou víru české společnosti, se od těch dob nezměnila, jen střídala politické diktáty a po roce 1989 kabáty.
Z tohoto úhlu pohledu parlamentní volby změny nepřinesou. Za důležité ale považuji, že k předčasným parlamentním volbám po nesčetných skandálech nakonec dojde, přestože k jejich vyhlášení a rozpuštění Parlamentu nedošlo pod tlakem vůle a přání převážné většiny společnosti. Pozitivní fakta demisi vlády a rozpuštění parlamentu zatížil prezident Zeman ignorováním principu dělby moci. Pokračuje tak v dosavadní polistopadové neblahé politické praxi, a to především ve vztahu zákonodárné a výkonné moci (nezakotvení inkompatibility funkcí poslanců a členů vlády).
Odhlédneme-li od vnější příčiny, která leží v těžko udržitelné tržní pseudo-humánní politice Západu, popírající jeho tradiční hodnotová východiska, to, čeho je zapotřebí u nás, nebo co by mělo být bezprostředním úkolem všech těch, kteří horují pro zastupitelskou demokracii a hořekují, že je ohrožena, aniž by si většina z nich uvědomovala, v čem spočívá, je, aby se mimo jiné vypořádali právě s onou v české parlamentní demokracii zakořeněnou ignorací principu dělby moci. Začíná nezakotvením neslučitelností funkcí poslanců a členů vlády, pokračuje kumulací bezpočtu funkcí a končí korupcí a prorůstáním jednotlivých složek moci s organizovaným zločinem. Jde tedy o demokracii oligarchickou, demokracii jen pro někoho, jak ji stejně výstižně charakterizovala slovy platnými i pro dnešní českou demokracii z již výše citované knihy Hannah Arendtová:
„...strany, které mají monopol na nominování kandidátů do voleb, nemohou být považovány za orgány lidu, ale jsou naopak nástrojem, jak jeho moc omezit a kontrolovat. Je nasnadě, že zastupitelský systém se ve skutečnosti stal oligarchií, i když ne v klasickém smyslu, kdy nemnozí vládnou v zájmu nemnohých. Tato forma vlády je demokratická v tom smyslu, že má za hlavní cíl blahobyt lidu a soukromé štěstí; lze ji ale zároveň nazývat oligarchickou, neboť veřejné štěstí a veřejná svoboda se v ní opět staly výsadou nemnohých“.
Heřman Chromý