Jeden ze čtyř mělnických signatářů Charty 77, jehož životní cesta nebyla přímočará.

Provázelo ji dělnické prostředí, v němž vyrůstal a pracoval po celý život. Na jedné straně dobová komunistická ideologie, které se na krátký kandidátský čas upsal. Stejně jako mnozí z nás, kteří o odvrácené tváři krvavé minulosti komunistické ideologie nic nevěděli a nutno říci ani nesměli vědět. A na druhé straně tehdejší každodenní realita, obracející naruby demagogickou podstatu takzvané diktatury proletariátu, za kterou se skrývala mocenská vedoucí role jedné strany a jejích přisluhovačů v tehdejší Národní frontě.

A byl to také nepokojný a zvídavý duch Pepy, který nás na konci sedmdesátých let svedl dohromady na na tehdejším Okresním kulturním středisku (OKS) v Mělníce. S dalšími jeho pracovníky Vladimírem Líbalem a Stanislavem Šmídem a ještě několika nadšenci jsme dali dohromady pořad: hudební a textovou koláž provázenou diapozitivy a muzikou Franka Zappy, Boba Dylana, Pink Floyds a dalších.

Bylo to, jak se říká vo hubu, anebo podle přísloví pod svícnem bývá největší tma. Pořad totiž vznikl pod hlavičkou OKS jako pracovní úkol ke 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, který bylo třeba jen formálně splnit a odškrtnout, jak bývalo zavedeným zvykem. Mimo jiné Ježkovu muziku, Setkání spojenců na Labi, nejlepší snímky časopisu Time Life a Standovy neopakovatelné snímky Zdí, prolínající se celým pořadem stejně jako tehdy našimi životy, slyšely a spatřily poprvé veřejné světlo “světa“ kupodivu uznalé vlasaté Máničky takzvaného undergroundu v hospodě u vehlovických šraněk.

Pochopitelně nikdo z tehdejších soudruhů nebyl připraven vnímat takové téma také jako osvobození se od všemožných zákazů, které provázely tehdejší kulturu a společnost. Skupinu osmi lidí společnými silami Okresního výboru KSČ a jejího bedlivého oka mělnické STB a za přispění mělnického soudu v osmdesátých letech minulého století soudruzi rozprášili. Sami do jisté míry vyděšení, aby se vše ututlalo a nerozprášili je náhodou také ti nad nimi. S Vladimírem Líbalem
a Pepou jsme postupem času zůstali jen tři, kteří pokračovali v dalších již neoficiálních nepovolených vystoupeních “Zappa aus Paka“a “Pepíkova garáž“.

A zejména k “Pepíkově garáži“ neodmyslitelně patřil také Pepa. Technický asistent a neplacený řidič už ne OKS Mělník, ale dělník v mělnické chemičce, kterého rodná a mocná strana nemusela ani exemplárně vyloučit. Pepa z ní totiž jako její kandidát vystoupil hned na začátku naší spolupráce a dlouholetého přátelství. Nevzpomínám si přesně kdy, ale nebylo mu ještě ani třicet. A je pro mne dosud živým příkladem, co za každého režimu a systému - i toho demokratického - znamená chtít přemýšlet a chtít vědět.

Nerozlučný kamarád a přítel. Podepsal Chartu v době mého vězení a patřil se svou ženou Bohunkou a dalším chartistou Jiřím Pavlíčkem a zmíněným Vladimírem k onomu nevelkého počtu Mělničáků, kteří se od mé rodiny neodvrátili a nebáli se s námi stýkat ani po mém návratu z Borů.

Na to se nezapomíná a nezapomínám ani po roce 1989, kdy jsem odešel z Mělníka, ale i z každodenního dění v České republice. Naše vazby se začínají jakoby rozcházet v mnohovrstevnaté realitě. A později také v oné virtuální, která nás den co den atakovala a atakuje stále nenasytnější informační hyperinflací, v níž dosud tradiční jistoty a hodnoty, k nimž jsme se upínali, postavené na hlavu, přestávají trvat a platit.

Okopáváme si s Pepou lehce kotníky při letmých setkáních, abychom se dobrali toho, co nás pojilo a co se jeví pod náporem rozporuplné skutečnosti nepochopitelné a neuchopitelné. Semleté jinou, spotřební ideologií a mocí vylepšenou technologiemi, které už nemusí mít ani charakter, ani morálku, jen holý výsledek, pokud možno patřičně finančně umocněný a mediálně viditelný.

A co mezi námi zůstalo nedopovězeno, silnější než naše ubývající fyzické síly, patří spíše času, vyměřujícímu naše existenciální životy. Na jejich konci, bohužel, slyšíme ozvěny z minulého století: neskončenou denacifikaci a stále se nerozběhnuvší dekomunistifikaci českého myšlení a české reality. Očistný, nevyhnutelný proces, který snad ponesou a doufejme, že uzavřou i ti po nás. Věčný sen lidí chtít mít se dobře, nemusí přece znamenat jen bezhlavě zapomínat přemýšlet a nevědět proč a za jakou cenu.

Josefovi Floriánovi bylo šedesát šest let, když nás 3. 11. 2016 opustil. Jedno z těch neznámých jmen takzvaných malých každodenních dějin. Co určitě vím, že pro mne a kronikáře se v nich Pepa určitě neztratil.