Ani dnes zdaleka neplatí, že to, co bylo, bylo.

Není tedy ani dnes od věci připomenout si obsáhlou stať Václava Vebra, historika a politologa, zemřelého v roce 2016 a citovat z ní aspoň podle mne nejdůležitější pasáže, z nichž jednoznačně vyplývá, že 25. 2. 1948 došlo k protiústavnímu, dlouho - za pomoci sovětských poradců - připravovanému puči. http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf

„Dosud platná Ústavní listina ČSR z 29. února 1929 v par. 80 stanovovala: „Vláda rozhoduje ve sboru, který je schopen usnášeti se, je-li přítomna mimo předsedu nebo jeho náměstka (zástupce) nadpoloviční většina ministrů.“ Důležité tedy bylo, jak se k demisi postaví příslušníci dalších stran či ministři nestraníci.

Komunisté se připravovali a počítali s demisí. Jejich úkolem bylo zabránit tomu, aby demisi podala nadpoloviční většina ministrů, protože pak by do popředí musel vstoupit rovněž připravený ozbrojený převrat, který se sice nakonec konal, ale pod pláštíkem politického sporu o účast politických špiček ve vládě. Je zřejmé, že příprava na politické střetnutí měla mezinárodní rozměr, přesněji že taktovku na této straně politické fronty drželi v rukou moskevští poradci, do podrobností řízení moskevským ústředím, kteří byli u nás
v hojném počtu přítomni od konce podzimu 1947.

Když se Beneš rozhodl, že bude akceptovat Gottwaldovy návrhy na řešení politické krize přijetím demise a jmenováním nové vlády podle jeho návrhu, byli komunisté postaveni do zvláštní situace. Chtěli obměnit vládu, formálně však mohli vyměnit jen demokratické ministry, kteří podali demisi 20. února, Gottwald však nechtěl v nové vládě ani některé sociální demokraty, kterým nedůvěřoval – nezbývalo mu než je nyní přinutit k demisi. František Tymeš, další ze sociálně demokratických ministrů, byl zřejmě od samého začátku ochoten ustoupit, Majer se bránil a odmítal komunistické vyjednávací skupině vyhovět (zdržel Benešův podpis o den), ale neubránil se tlaku, podpořenému výhrůžkami a podle některých svědectví i zbitím. Ludmilu Jankovcovou, třetí sociálně demokratickou ministryni, vzali komunisté na milost, zřejmě se s ní domluvili dávno předtím, a do vlády ji zařadili.

Jisté tedy je, že Beneš ve středu 25. února podepisoval nikoli dvanáct demisí, ale čtrnáct – a tento fakt celou záležitost značně problematizoval. Gottwald spolu se Zápotockým a Noskem přinesli Benešovi k podpisu současně s demisemi i čtrnáct nových návrhů
na obsazení ministerských postů. Ve svých návrzích ani v náznaku nedodrželi poměr sil mezi politickými stranami, jakého bylo dosaženo v posledních volbách, což je pro demokracii nepozměnitelná zásada. V nové Gottwaldově vládě, jak ji Beneš podepsal, bylo třináct komunistických ministrů a L. Svoboda jako nestraník... zatímco v předcházející vládě byl poměr sil, který odpovídal volbám, následující: komunisté devět, národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté po čtyřech, sociální demokraté tři a dva nestraníci, J. Masaryk a L. Svoboda.

… je jisté, že Benešovo jednání v únoru 1948 musíme hodnotit jako velké selhání. Ustoupil rychle, nečekaně a bez jakéhokoli pokusu přijmout nabídky odporu, ať už šlo o studenty nebo část armády, Sokola, Orla či jiných organizací. Prý se bál možné občanské války. Co vyhlásil, to nedodržel – vystoupení v rozhlase, okamžitý odchod z funkce aj. Tou největší jeho polehčující okolností je, že nebyl zcela zdráv, ale jeho nejčastější výmluvy –rezoluce, které mu docházely v komunistické režii – rozhodně jako argument neobstojí.

Je ovšem potřebné, aby alespoň historici, když už ne veřejnost, které to bude asi ještě nějakou dobu trvat, vzali na vědomí, že únor 1948 nebyl žádným čistým ústavním řešením, ale znásilněním ústavy a komunistickým mocenským převratem. Také tvrzení o masové podpoře komunistických rozhodnutí ze strany veřejnosti se zdaleka nezakládá na pravdě. Svědčí o tom naprosto neklamně masový, improvizovaný a neřízený odpor proti komunistické moci po celý následný rok 1948.“