Co nás čeká, přestože by nemělo...

Bohužel, ukazuje se, že právní síla české Ústavy a politická odpovědnost českých demokratických politiků, kteří jsou ústavními garanty selhala a selhává opakovaně při domácích a zahraničních extempore prezidenta Zemana. Ba, co více: parlamentní
a vládní politici opakovaně přehlížejí Zemanovu “pravdomluvnost“. Přihlížejí ke znevěrohodňování aliančních závazků, které Zeman - v rozporu s českou vládní zahraniční politikou a sankční politikou EU k putinovskému režimu - v prezidentské funkci zastává a vydává je za právo na vlastní názory.

To má za následek ve vědomí společnosti, že je to nadobčan Zeman (nikoli prezident Zeman, zastupující necelou jednu třetinu z celkového počtů voličů mající volební právo), který určuje, co je pravda a co není, bez ohledu na vládní a euroatlantickou politiku, Ústavu a zákony. Demokratickými principy se sice ohání, avšak zároveň je v praxi soustavně obchází a účelově vykládá, aby tak obhájil své kroky odpovídající často kompetenčně spíše prezidentskému systému než ústavnímu systému stávající zastupitelské demokracie.

Část veřejnosti, zejména její občanská společnost, se opakovaně k těmto pokusům prezidenta Zemana kriticky vyjadřovala prakticky kontinuálně po celé jeho první funkční období. Stejně tak si počíná od začátku jeho druhé nestátotvorné pětiletky, kdy veřejně projevuje demonstračně zásadní nesouhlas s jeho politikou, která prezidenta Zemana myšlenkově spojuje s dalším nadobčanem, respektive “supermanem“ Andrejem Babišem, premiérem vlády v demisi. Pro oba se stala politika realizací jejich sebestředných eg, kterým je názorová pluralita cizí, pokud ovšem - ne že nerespektuje - přímo nepomáhá prosazovat bezvýhradně jejich názory.

Oba manipulují s částí společnosti, která s přechodem k demokracii se octla ponechána napospas nezregulované legislativní džungli tržní společnosti. V ní oba pánové uplatňují spíše zvířecí “právo a postavení“ nejsilnějšího jedince smečky, než mandát jim daný ve svobodných volbách. Ten jejich moc a funkční postavení přirozeně limituje a má s ohledem na neustálou kultivaci a transparentnost demokracie sloužit jako právní jistota, která je zárukou důvěry celé společnosti v sílu a vymahatelnost spravedlnosti právního státu. Čím více se této kultivaci vzdaluje a zpěčuje jejich moc, tím silnější jsou jejich zvířecí instinkty, s jakou svou moc nekontrolovaně prosazují, udržují a zahalují ji do slovní mlhoviny demokraticky se tvářící hatmatilky. Na konci tohoto českého panoptika a bludiště pak stojí zmatení voliči a před nimi všelijak pokřivení a pošramocení politici.

Z tohoto pohledu případná vládní koalice Babišova ANO s ČSSD by byla, či bude pokračováním bezvýchodné stávající politické situace. Tak či tak, dříve či později vyústí v předčasné volby, pokud se ovšem oběma pánům do té doby nepodaří uskutečnit Babišův agrostát, který s demokracií a právním státem má již nyní málo společného a bude mít ještě méně v podmínkách jedné státo-firmy.

Proti vyprázdňovanému a obcházenému pojetí právního státu musí strany, považující se za demokratické, vytvořit protiváhu demokratické opozice. Jen cestou silné protiváhy mohou držet na uzdě ANO a znovu ožívající proti západní choutky komunistů spolu s extrémismem Okamurových kšeftujících populistů. Relativizace těchto tendencí a nálad, že skrze jmenované subjekty nehrozí demokracii v České republice vážné ohrožení, toto nebezpečí paradoxně potvrzuje, nemluvě o tom, že jsme jeho každodenními přímými, i když, bohužel, nemalou částí obyvatel, také slepými, hluchými a nevědomými svědky.

Nakonec může dojít i na ono zpochybňované šibeniční rozhodnutí, zdali to budou voliči, kteří rozhodnou, zvolí-li svobodně nesnadné pokračování zprůhledňování demokratického procesu, posilující právní stát anebo Babišův agrostát se Zemanovou putinovsky radioaktivní rudou hvězdou. Ta tu v jiném normalizačním oblečku pro všechny a pro některé rovněji fungovala již od počátku sedmdesátých let minulého století. Pravda, se státní bezpečností a jednou represivně fungující ideologií, po jejíž normalizační uniformě, jak se zdá, mnohým z nás stále stýská.