Je faktem, že návštěvu předsedy Poslanecké sněmovny pana Radka Vondráčka v Ruské Federaci (RF) schválil přinejmenším Organizační výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Nikdo by ovšem nedal ruku do ohně za to, kromě českých komunistů a politických oportunistů, že R. Vondráček jako třetí nejvyšší ústavní činitel přijal roli v této návštěvě, jakou přijal. To jest, že se setkal s funkcionáři, kteří jsou na sankčním seznamu Evropské Unie a Spojených států amerických.

Podle pana Vondráčka šlo o významnou návštěvu. Řekl bych ovšem jen pro Rusko. Tím spíše, že na ní chyběli čeští novináři. Dá se tedy jen obecně konstatovat, že za dané hospodářské situace RF se obchodní obrat a český export do RF bude zvyšovat velmi těžko, a když tak pomalu a zanedbatelně jako dosud. Stejně jako že nepřestává platit, že největším kapitálem Ruska (mocenským kapitálem) je jeho jaderný potenciál, který zůstává nadále odstrašujícím nástrojem v ruské hybridní válce. Právě chybějící čeští novináři mohli být zpětnou vazbou proti všem dezinformacím, které se podle pana Vondráčka v ruských médiích objevily, nehledě na všechny souvislosti této návštěvy, o nichž mohli přinášet informace, jak se říká z první ruky.

Nu a ty fráze o sametové revoluci si v této souvislosti pan Vondráček mohl skutečně odpustit. Věřil bych jim možná, a nestyděl bych se tolik, jako se stydím teď, že když už tam musel jet jako představitel malé země, země dlouhá desetiletí porobené a ovládané mocenským diktátem Sovětského svazu, kdyby aspoň na půdě českého velvyslanectví našel sílu a hrdost vyjádřit lítost nad desítky miliónů lidských obětí pohřbených stalinistickým režimem a následujícími režimy úzkého kruhu komunistických funkcionářů tehdejších klanových politbyr. Jestli jsme něco Rusku dlužni, tak tuto opožděnou lítost nad jeho zmařenými lidskými životy a osudy.

O jakém dialogu s Ruskem a “štvání“ proti němu tu může být řeč, když Putinův režim upevňuje mír anexemi, dezinformační válkou a ukřivděným postojem oficiálního Ruska, že bývalé členské země Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci se ve svobodných volbách rozhodly pro členství v NATO a EU. To, že tyto úmluvy a účast České republiky v nich jsou dlouhodobě českými komunisty, Okamurovými extrémisty a neukojenými, zhrzenými politickými populisty zpochybňované a napadané, jen potvrzuje strategickou důležitost těchto úmluv pro další osud české demokracie, která na nich stojí a bez nich padá.

Není náhodou, že pro občany zemí bývalého sovětského bloku jako jsou Bělorusko, Ukrajina, Gruzie zůstává účast v evropském společenství a v Alianci tajným přáním a nenaplněným snem. V případě Běloruska snem zapovězeným diktátorským režimem Alexandra Lukašenka. Do Eurasijského hospodářského svazu od jeho vzniku v roce 1994 se republiky bývalého SSSR a státy spadající tehdy do sféry sovětského vlivu, nehrnou. A země, které v něm dosud přijaly účast (Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Arménie, Kyrgyzstán) žádnou převratnou spoluprací a přesvědčivými ekonomickými výsledky neoplývají.

Za této situace je tedy, prosím, “dialog“ s Putinovským režimem jen předehrou k jeho cíli: vrátit Rusko na staré imperiální pozice bývalého Sovětského svazu ve Střední a Východní Evropě. Bez tanků, s řízenou “demokracií“, v níž demokratické instituce naplňují demokracii asi tak jako Státní Duma v Ruské Federaci. A média jedou podle osvědčené, propagandisticky ověřené sofistikované tradice známého přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej a ve volbách ho zvol, bez ohledu na to, zdali jsou splněny všechny podmínky demokratických voleb.

Česká Ústava pláče. Bez prezidentského systému českou zahraniční politiku dlouhodobě, nejméně již sedm let, určuje a řídí prezident Zeman. “Husákovy“ odrostlé politické děti, stejně přičinlivé a poslušné jako kdysi jejich hodní a starostliví tatíci, bezradně sebou nechají smýkat a říkají tomu politika “dialogu“.

Volá se po politické odpovědnosti, kterou by měl podle vítěze parlamentních voleb v čele s premiérem Babišem a vítěze prezidentských voleb Zemanem zaručovat v budoucnosti jimi avizovaný většinový politický systém. Nelze si ale nechat věšet takové politické bulíky na nos bez konkrétní politické odpovědnosti.

Je evidentní, že jmenovaní pánové, k nimž se přiřazují mnozí další politici a svou přikrčenou a nesebevědomou politikou vůči Rusku také předseda Poslanecké sněmovny, nejsou sto opakovaně uznat rozpor (nebo ho cíleně prohlubují?), který tu vzniká mezi jejich politicky neodpovědným všeobjímajícím vystupováním vůči Rusku a našimi členskými závazky v Evropské unii a NATO. Není žádným tajemstvím, že vytváření této politické schizofrenie a její vydávání za jeden z demokratických prostředků patří do arzenálu zahraniční politiky Ruské Federace.

Psáno pro Facebook