Z facebookové diskuse o Milanu Kunderovi u příležitosti jeho devadesátin.

VB*: Kundera má pravdu. Sdílet osobní život je zhovadilost. Zaměnit soukromí s veřejným dílem je kretenismus. Umění je víc než politika.

Hchr*: Umění je víc než politika... Zejména v časech, kdy mu politická doba nejen nepřeje, ale zásadně ho popírá a pronásleduje. Pak se umění stává často i proti své vůli politickým konkurentem, vzácněji jejím politickým soupeřem a vědomým odpůrcem.

VB: Víme, jak končí politický soupeř a vědomý odpůrce. O tom psal Ivan Blatný v blázinci.

Hchr: A nebyl sám. Byli tu i jiní, kteří tehdy v čase Ivana Blatného zůstali často i za cenu vězení věrni sami sobě a úděl nepohodlných básníků spíše verifikoval pravost a váhu jejich tvorby.

VB: Bez svobody není umění. Ve vězení a blázinci není poezie. A i kdyby, je to jen reakce. Umění navzdory.

Hchr: Netroufám si být tak pyšný, či rozumově uvažující. Nedovedu si sice představit umění bez svobody, které vylučuje osobní život. Mám za to, že ten v něm vždycky figuruje, ať už v dobrém, mravním nebo opačném smyslu a významu. Nejinak je tomu i u Milana Kundery. Může stokrát oddělit vlastní život od své tvorby a uzavřít jej do klauzury před veřejností. Ale on tam v ní nadále přebývá jako u každého člověka, který sebe a práci bere odpovědně.

Umění je sice dar, který žije a je oslavován tím, že je sdílen. Ne každý je jím obdarován a má vůli a také potřebné štěstí, aby ten dar dokázal v životě zúročit. To ale podle mne platí nejen pro umění jako jednu z mnoha „božských“ činností, která svou podstatou nejvíce oslovovala a oslovuje ostatní lidi a přesahuje k dalším pokolením.

Vězení a blázinec byl a bývá v mnohých dobách vysvobozením, místem, v němž se člověk cítí svobodněji, než v realitě, která nemá se svobodou mnoho společného, kromě toho, že ji potlačuje fyzicky a vytlačuje z myslí lidí a mění ji v cosi, co znetvořuje naše každodenní bytí. Dost možná byla a je pro Milana Kunderu jeho tvorba po zbavení československého občanství v sedmdesátých letech oním vysvobozením a zároveň existenčním vězením.

Vězením, před kterým se sice domníval, že se skryl, aby podle mne pochopil, že i ono zasahuje člověka na celý život. Doléhá na něho svou ne zrovna zanedbatelnou neodbytností let, kdy se ve vězení nacházela československá společnost za němého svědectví okolního světa. Světa často utilitárně přihlížejícího a nechápajícího, že se jedná i o jeho svobodu. Možná, že i to si Milan Kundera uvědomil, a proto se jeho tvorba stala místem a vězením zároveň, z něhož nám po odchodu z komunistického Československa adresuje své motáky.

PS: Včerejší večerní televizní události a komentáře na ČT2 (1. 4. 2019, 22.38) se spisovateli Milanem Uhdem a Jaroslavem Formánkem a věcnými otázkami Jakuba Železného tuto Kunderovou klauzuru umění jako vězení a zároveň jako místa svobody znovu připomenuly a oživily.

Napsáno na facebooku

*VB – Vladimír Bosák, Hchr - autor příspěvku

**https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/219411000370401/video/685537