Dlouho jsem uvažoval, zdali se ikstým pokračováním kanalizačního videa, skandalizující Chartu 77, její zakladatele a představitele způsobem, který si snad ani nezasluhuje, aby se o něm vůbec psalo, mám zabývat.

Video shlédlo více než devět tisíc lidí. Zpětně si ale uvědomuji, že dílčí osobní svědectví má svůj význam, i když přichází s třicetiletým zpožděním jako těžké procitnutí z motta polistopadové doby - Nejsme jako oni -.

“Oni“ se, bohužel, během posledních třiceti let postupně vybarvili tak, že se k často nerozeznání podobají svým slovníkem, nesourodými myšlenkovými zkraty, výkřiky a zlým poštěkáváním svým normalizačním předchůdcům ze sedmdesátých a osmdesátých let. V tomto případě však aktéři této a další více než stovky videových slátanin nedosahovali ani formálně jejich profesní úrovně, za kterou se schovávali tehdejší normalizátoři. Hlavní tón v této sérii pokleslých výroků a nařčení, útočící dryáčnicky a nevěcně na polistopadové poměry, udává jejich autor Michal Svatoš.

V části, kterou jsem užasle sledoval, se objevil M. Drábík nebo Drábek, který se představil jako politický vězeň. Signatářem prohlášení Charty77 však nebyl. Na rozdíl od Jiřího Volfa, o kterého se jako o vězeňskou autoritu opírala Svatošova obvinění, vznesená na adresu, cituji: „šlechty“ Charty77. Ta měla podle Svatoše okrádat řadové členy Charty77 o sta tisíce dolarů. Již tohle samotné úvodní entrée mělo a má za cíl dezavuovat, popřít společenství Charty77 a označit ho za nedůvěryhodnou a podvodnou skupinu s cílem vyvolat závist a zasít nenávist mezi lidi.

Každý si to s nimi mohl zkusit

Oba pánové, bývalí muklové, se ke své lidské hanbě a škodě evidentně stali v tomto vystoupení velmi snadnou kořistí M. Svatoše. Sekundovali mu při servírování polopravd, neuvěřitelných lží, hrubých pomluv na adresu jak zemřelých V. Havla, J. Šabaty, M. Fialkové, R. Battěka, J. Dienstbiera, A. Marvanové, tak žijících disidentů.

A to i těch nejstatečnějších a nejpracovitějších dělníků Ch77, disidentů Petra Uhla, Aničky Šabatové, Václava Bendy a jeho ženy Kamily Bendové, včetně Dany Němcové. Měl jsem tu čest je osobně poznat a možnost s nimi také spolupracovat, takže jsem viděl na vlastní oči ony “sta tisíce dolarů“ ve velice depresivních a nelehkých podmínkách, ve kterých vyrůstaly jejich děti a žili všichni po dlouhá léta. Každý si to s nimi mohl zkusit.

Jak to chodilo v disentu

Krátce po návratu z vězení v dubnu 1988 jsem se začal podílet na vydávání čtrnáctideníku Informace o Chartě 77 (1988-1989). Toto periodikum, a bylo jich samozřejmě více, mohlo vycházet a dařilo se je šířit po celém komunistickém Českoslovenku, díky finanční pomoci ze zahraničí.

Kolikrát byla zabavena základní technika a pomocný materiál, a přesto ´Informace´ a další cyklostylované a později tištěné materiály vycházely dál, a jen zásluhou této pomoci. Pokud vím, všichni zde jmenování byli zaměstnaní. I Václav Havel, přestože jako uznávaný a vydávaný autor v zahraničí, držitel mnoha mezinárodních ocenění za dramatickou, esejistickou a publicistickou tvorbu, mohl žít z honorářů takzvaného svobodného povolání. Konečně jeho aktovka Audience je toho dobovým dokladem. Je dílem, kterému proto všichni rozumějí. Práce za komunistů nebyla totiž svobodnou volbou, ale zákonnou povinností, která mnohdy představovala těžkou nebo vynucenou volbu.

A na okraj: Havlova tvorba byla sice komunistickým režimem zakázaná. To ovšem soudruhům nevadilo, aby mu honoráře v devizách za jeho dramatickou a publicistickou práci poukazovali pro komunisty ve výhodném kursu v bonech.

Že jsem tuto disidentskou činnost vykonával naprosto nezištně vedle dvanáctihodinových turnusových směn na nádraží v Holešovicích v úschovně zavazadel, bylo samozřejmostí. Stejně jako skutečnost, že když jsem jel například na soud s Čarnogurským do Bratislavy a další podobné příležitosti, s velikým plezírem jsem si vychutnával možnost jezdit jako zaměstnanec Československých státních drah za režijní jízdné.

O solidaritě a pomoci zvenčí

Prohlášení Charty 77 jsem podepisoval dvakrát. Prvně někdy na přelomu let 1982 – 1983. Nežil jsem v Praze a podpis se někde po cestě ztratil, či co. Nevím. Podruhé někdy na konci roku 1983 nebo začátkem roku 1984 už jsem na žádného prostředníka nedal a podepsal Chartu znovu u tehdejší mluvčí Ch77 Petrušky Šustrové. Podpisy vycházely podle četnosti v průběhu roku nebo až následující rok. Bohužel, roky 1984 a 1985, co do počtu signatářů patřily k nejnižším. Z patnáctimilionového komunistického Československa podepsalo Chartu v těch dvou letech pouze (53!) třiapadesát lidí.

Píšu to mimo jiné také proto, že v roce 1985 jsme s Vladimírem Líbalem unikli odsouzení zásluhou JUDr. Baxy a advokáta Rösche. V roce 1986 jsem už ale odsouzen byl. Na dva roky nepodmíněně za podvracení republiky. A celé dva roky jsem se trápil, jak to manželka s třemi nezletilými dětmi ustojí. Tam to na mě teprve padlo. A StB a jedno ucho na cele si mě v tomto směru vychutnávaly.

Díky solidaritě a pomoci to bylo ale ve skutečnosti jinak. Pomoc, která přišla z Německa, Holandska a Kanady uchovala rodině jisté důstojné životní podmínky, které stovky rodin odsouzených v padesátých letech nepoznaly, vystavené nekonečnému ponížení a utrpení. Jak jsem napsal v úvodu: byl jsem přespolní a mimopražští chartisté by mohli dlouze vyprávět, v jakém ghettu se jejich ojedinělé životy a životy jejich rodin na malých městech a ve vesnicích ze dne na den ocitaly.

Netušil jsem ještě tehdy, že StB usilovala i v řadách Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných vyvolat pochybnosti o legitimnosti mé činnosti po mém zatčení. Obvinila a snažila se mě očernit mimo jiné i podvrženým dopisem plným urážek, adresovaných prezidentu Husákovi.

Tento pokus se ale ukázal zásluhou neuvěřitelně odvážného dopisu chartisty Jana Duse (1931), publikovaného v zahraničí, v němž obvinil tehdejší komunistickou moc ze zločinu, jako kontra produktivní. Třetím členem zadržené skupiny byl Jiří Pavlíček (1945). Celý případ resonoval v několika zemích především v Holandsku, Švédsku. V Kanadě vyvolal i protestní demonstrace za mé a Dusovo osvobození, na kterých se podílel emigrant a kamarád z vojny Alois Pístecký. Honza Dus hned po napsání tohoto dopisu a jeho publikování v zahraničí skončil rovněž ve vazbě v Praze - Ruzyni.

Nařčení a skutečnost

Tolik ke snůšce konspiračních, sprostých a nechutných obvinění z úst pana Michala Svatoše, vůdčího a mluvčího této videové slátaniny. Nechce se mi věřit, že tento historik, který po promoci nastoupil do Archivu Univerzity Karlovy v Praze, kde od roku 1985 do roku 2012 působil jako samostatný vědecký a vedoucí pracovník, se na sklonku své životní a profesní dráhy uchýlil k takovým nehorázným a triviálně sdělovaným, nepodloženým a skandalizujícím fámám, které s historií a metodickým přístupem k ní nemají nic společného. Hrají na tu nejnižší pudovou stránku neopodstatněné lidské závisti a zloby.

Z vlastní a rodinné zkušenosti

Cílem videa nebylo a není poznání, fakta, věrohodně vše podložené, kriticky reflektující a nastavené zrcadlo. To se především týká seriózního tématu, jakým byla práce v nelidských podmínkách ve věznicích v Minkovicích a Plzni na Borech pro národní, později státní podnik Preciosa, kde se v Jablonci nad Nisou vyráběly lustry, bižuterie a další výrobky. Srovnání s koncentračními tábory, které ve videu opakovaně padlo, není opodstatněné a nevychází z toho, co o koncentračních táborech v druhé světové válce bylo dosud shromážděno. A neodpovídá tomu, co o práci na šatonech v Plzni na Borech vím z vlastní zkušenosti a koncentračních táborech ze zkušenosti rodinné.

Nesplněné profesní ambice a nenávist k polistopadové době se tu skrze společenství Charty 77 průhledně snaží schovat za osudy muklů. Pochopitelné v jejich zoufalosti, těžko však omluvitelné, k čemu že se propůjčili. U Jiřího Volfa je to o to smutnější, že jeho těžkému osudu byla a je vyjadřována úcta a porozumění. Zůstaly však tyto projevy, jak se zdá, uvězněné v místech, která Jirku poznamenala natolik, že se z nich dosud nedokázal vymanit. Chtěl bych mu pomoci, ale nevím, zdali má dost odvahy a síly žít bez vězení.

I to dovedu to pochopit. Cestu, ale nevidím v tom, že se nechám postavit do ponižující a zástupné role pseudobojovníka za pravdu, postavené na lži. K tomu mlčet nemohu.

Psáno pro facebook.

Ps.: V tomto příspěvku poprvé a doufám, že naposledy, neuvádím odkaz na záznam tohoto videa. Kdo o něj projeví zájem, jistě si ho dokáže na síti vyhledat.