K otevření Státní opery v Praze a Otevřený dopis studentů AMU* Janu Burianovi, řediteli Národní divadla.

V dopise kladou studenti panu řediteli věcné otázky. Zajímavé i z úhlu pohledu jeho bývalého členství v KSČ, respektive jak dalece bylo jeho tehdejší rozhodnutí se ho vzdát skutečné nebo jen dobově podmíněné a účelové. Možnost připojit se podpisem, jsem proto rád využil.

Nejdříve však jeden názor M. S. ze sociální sítě: „Studenti sou mladý a maj právo se mejlit a bejt extremisti. Ale když už je člověk dospělej, což ředitel ND je, tak
od něj fakt nečekám, že bude demonstrovat proti návštěvě premiéra jiný země EU. Na jeho místě bych studenty přijmul, promluvil s nima, a tenhle logickej rozdíl
v náhledu mezi mladejma revolucionářema a zralou generací bych se jim snažil vysvětlit. Ostatně, dost často se to promítá i do umění.“

Lámání chleba

Připomnělo mi to kapitána StB, který mě kdysi vyslýchal v Ruzyni. Mluvil pokaždé o lámání chleba. A měl na mysli, zdali se pokusím obvinit všechny ostatní, kteří to podle něj na mě ušili. Nebo vděčně přijmu nabídku polehčujících okolností (myšlena spolupráce), anebo s ním začnu komunikovat.

To poslední se mu dařilo. To když jsem se pokoušel mlčet, z fleku mně napálil pěti set korunovou pokutu. To v roce 1986 nebyly malé peníze. Aspoň pro mne. A nejsou ani dnes. Průměrný plat se tehdy pohyboval někde mezi 2500 až 3000 korunami, podle toho, v kterém podniku či jiném místě byl člověk zaměstnaný. A tak jsem vždycky něco zamumlal. Nevím, prosím, hm. Většinou tak postupoval při výslechu bez advokáta.

Pro pana ředitele otázky studentů určitě žádné lámání chleba neznamenaly. Jak se ukázalo o něco později, dokázal si s nimi poradit, Konečně, od studentů to nebyl výslech, jen ne tak ještě vzdálené připomenutí nepříjemné tváře minulosti, kterou ve Státní opeře musel pan Burian doprovázet a pohlédnout jí do očí, když byl postaven do role, která se s určitou nadsázkou lámání chleba podobala.

Ptali se také demonstranti

Před operou stáli také demonstrující, kteří se ptali, co, proč a koho dnes tahle minulost v Evropě reprezentuje? Pan ředitel v té chvíli pro ně představoval loutku, zaštiťující oba premiéry a nacionální pozice Česka a Maďarska v Evropské unii. Nezáviděníhodná pozice. Pozice, za kterou mohl-nemohl, zvolil si ji však.

Přestože vím, že je to činný, schopný a dle možností otevřený ředitel Národního divadla. Pro studenty, kteří mu psali, však představoval něco jako reálnou “demokracii“. Otázky, které mu položili, vidím podobně jako oni ve světle jeho nynější funkce jako nevyřčený, ale z kontextu vyplývající dotaz na svou budoucí možnou či nemožnou perspektivu uměleckých a životních ambic. Z jejich otázek jsem vyrozuměl a pochopil, že se nechtějí ztotožňovat s tím, že se nebudou ptát, čemu budou sloužit a mlčet jako většina z nás.

Na síti se mezitím objevila údajná odpověď pana ředitele studentům na jejich otevřený dopis. Zatím bez odkazu, který, bude-li k dispozici, uvedu. Kvituji ale, že pan Burian studentům okamžitě odpověděl. A je na studentech, zdali budou s jeho odpovědí spokojeni. Nevylučuji, že ano. Mne neuspokojila.

Umění možného

I v umění platí politika možného. Je ovšem otázkou, jak dlouho a komu a čemu taková politika možného pomáhá, byť nepřímo. V odpovědi pana ředitele se uvádí, že byli „zvaní vysoce postavení zahraniční představitelé Slovenska, Maďarska, Polska, Rakouska a Německa“. V dopise jsou uvedena jména německé státní tajemnice pro kulturu zastupující Angelu Merkelovou, předsedy Národní rady rakouského parlamentu a velvyslance USA. Řekl bych čitelná diplomatická odpověď na politiku českého
a maďarského premiéra, kteří si při příležitosti otevření Státní opery domluvili setkání. Nejsem zběhlý v diplomatickém protokolu, abych z této zahraniční účasti vyvozoval jiný závěr než ten, který nabídly funkce politiků, kteří Státní operu navštívili.

Tím více oceňuji přítomnost demonstrantů, kteří před budovou Opery vyjádřili svůj názor. Jasný. Proevropský. A důležitý, protože odsuzoval nacionální politiku obou premiérů.

Demonstranti politický problém tohoto jejich setkání bez obalu pojmenovali, zatímco studenti se soustředili více na solidaritu s jejich maďarskými kolegy. Je škoda, že
o jistě chvályhodných intervencích pana ředitele na obranu maďarských divadelních kolegů a další aktivitách, které zmínil ve své odpovědi, studenti nevěděli.

Ale problém, jak byl studenty naznačen a demonstrujícími pojmenován, tu zůstává.

Psáno pro facebook

https://www.petice.com/oteveny_dopis_student_a_studentek_damu_editeli_narodniho_divadla?fbclid=IwAR0n_PwnEbSnDOSidUlc3QwICEw3NAeJtzO2e9OthymeRT2Y0JQr2G3uZ-k