Vymezit se k občanské společnosti je dnes složitější a rozporuplnější, než tomu bývalo v letech, které zjednodušeně nazýváme obdobím totality. Z jedné strany to je nepřímým důkazem rozmanité existence různých forem a projevů občanské společnosti, které byly za totality nemyslitelné nebo fungovaly jako prodloužená ruka komunistické ideologie. Z druhého pohledu prochází restaurace občanských aktivit obdobnou krizí hodnot, kterou zažívají nejen postkomunistické země, ale celá Evropa bez ohledu na svůj poválečný vývoj.

Spor se vede o samotný pojem občanské společnosti a jeho vymezení, poměr státu k ní, o její místo vedle parlamentní demokracie. Nesmíme přehlédnout, že se tak děje na pozadí úpadku Evropy, probíhajícího již nejméně dvě stě let¹, který vedle rozpouštění filosofie přinesl vytvoření věd, jež se od ní odpoutaly a dosáhly svébytnosti. Technika stále rozhodněji charakterizuje a určuje zjev celku světa a postavení člověka v něm.²

Tuto Heideggerovou myšlenku z roku 1969 bych ještě doplnil o převratný a neustále se zrychlující vývoj informačních technologií. V jejich světle se takové hodnoty jako jsou náboženství, filosofie, demokracie ukazují jako služky a prostitutky mocenských zájmů, které ani v 21. století nejsou schopné zabránit novým genocidám a místním válkám. Tato skutečnost znásobená propastnými ekonomickými rozdíly, civilizačními dogmaty, politickými důsledky a vojenskými východisky představuje pro mnohého člověka těžko uchopitelný současný svět, s jeho často chaoticky a nepředvídatelně reagující společností.

Nelze si v něm vystačit s jednoduchými vysvětleními, která generalizují a démonizují jeho zhoubné fašismus a komunismus. Všespasitelná není ani role státu, ani trh, v němž právo ustupuje před politickou a sociální korupcí. Jsme každodenními svědky divoké informační džungle, která se hájí a ospravedlňuje principy demokracie, ačkoliv mnohdy slouží úzkým politickým cílům napojenými na stejně úzké ekonomické zájmy, nerespektující ani státem nastavené zákony (zejména ty fiskální), ani obecný prospěch.

A v této situaci jsou činnosti a iniciativy občanské společnosti jedním z každodenních a praktických východisek, jak se spolupodílet na formování společnosti, jak ji ovlivňovat a chránit před uzurpující svévolí těch politiků a politických stran, pro které jsou politické principy prvořadými a nadřazenými nad zájmy obecnými. A bylo by nošením dříví lesa žehrat na to, že jak politici, tak aktivisté občanské společnosti se často stávají zajatci vlastních ambicí, omezených schopností a kocourkovské sebestřednosti.

Totéž lze ovšem méně či více připsat na vrub státním orgánům, jejichž často nedůstojné postavení dokresluje chybějící legislativní rámec (zákon o státní službě), který by omezil či spíše vymezil povolební zvůli politických stran, dosazující stranické figury do funkcí náměstků, ředitelských odborů, ale i oddělení. A zase by bylo možné na této praxi ilustrovat, kolik papírových politik zůstalo pouhou proklamací a kolik státních prostředků přihrály - stranami dosazené - státní spojky svým sponzorům.

Těžiště vztahů států a občanské společnosti je v nalezení nejen cesty k sobě, ale vzájemně se respektujícího vztahu. Mnohdy to spíše vypadá na vzájemné obviňování se a vytváření umělých překážek. Starší generace úředníků zápasí s technikou, jazyky a neochotou se průběžně vzdělávat. Mladší pokolení za byrokratickou mašinérií a úzkou technokratickou specializací často nechtějí vidět člověka. Společně jim pak scházejí nadhled a vzdělanostní průnik ze zdánlivě nesouvisejících disciplin jako jsou etika, psychologie, historie, obecné kulturní, společenské a politologické povědomí. Do budoucnosti to jsou však všechno dosažitelné cíle.

Spor či obavy z nátlakového vlivu aktivistů občanské společnosti pramení více méně z nadužívaných či často zneužívaných informačních technologií. Ty (stále se za pochodu vyvíjející se) umožňují různým skupinám, hackerům či ad hoc vytvářeným internetovým hnutím živelně a bezkoncepčně modelovat individuální postoje, jejichž ve většině případů jepičí trvání ukazuje spíše na pseudodemokracii.

Informační revoluce má šanci stát se nesporně jedním ze základních nástrojů občanské společnosti, která projde složitým legislativním a společensko-vzdělanostním procesem. Jeho výsledkem mohou být rozmanité formy přímé demokracie v každodenní lokální politice a dlouhodoběji připravovaná a nastavená hlasování o politice, která budou mít čím dále více přesahující planetární význam a budou tedy vyžadovat vysokou odbornou připravenost.

Tradiční parlamentní demokracie dozná změn. Její úloha bude s velkou pravděpodobností spočívat v ochraně konceptu základních lidských práv a svobod, které nejsou daností, ale „...čemu se i nadále musí každý z nás učit po celý život, k čemu se musí vždy znovu rozhodovat, čeho se musí usilovně snažit vždy znovu dosahovat“³.

Dnešní beznaděj, kterou tak často hodnotíme českou situaci, není jednoduchá pro svou zdánlivou bezperspektivnost a nebezpečnost zbraní a prostředků, kterými oplývá, a samozřejmě pro krátký životní horizont každého z nás. Každý den, měsíc a rok, kterými se vzdalujeme a zároveň možná i přibližujeme případnému celosvětovému konfliktu ve všech aspektech nevyváženého a stále rozděleného světa, představuje a nezavírá u nás ale stále otevřenou možnost volby. (Na mnohých místech světa volby silně omezené, zastrašované a potlačované.)

Volba, která v samém jádru každého našeho počínání může mít obecný přesah. Přesah, který představují právě subjekty občanské společnosti.

Ano, i u nás, se tato volba znevažuje, překřikuje a nechápe. Odráží často znechucení společnosti nad vlastní politickou reprezentací a jejími nezvládnutými pokusy řešit ad hoc dlouhodobě palčivé problémy (romská otázka, vymahatelnost práva atd.). Ohrožuje ji chaoticky reagující populismus, nezakotveně přistupující k problémům, u nichž existují jen dlouhodobě založená procesní a koncepční řešení.

Možnosti této volby zůstávají implicitně obsažené v parlamentní demokracii a legislativě státu, kterou občanům zaručuje ústava. V tomto smyslu se občanem stává každý z nás, kdo si uvědomuje a koná tak, že jeho jednání a činnost přesahují a vztahují se i k jiným lidským bytostem.

___________________________________

¹ Ladislav Hejdánek, Svoboda a myšlenka lidských práv, Sešity 3/2009
² Martin Heidegger, Konec filosofie a úkol myšlení, Oikoymenh, 1993, 2006, překlad Ivan Chvatík
³ Ladislav Hejdánek, Svoboda a myšlenka lidských práv, Sešity 3/2009