Druhý soudní proces nad Michailem Chodorkovským a Platonem Lebeděvem vstoupil do své závěrečné fáze, rozsudek se očekává v polovině prosince. 1. listopadu soud vyslechl závěrečnou řeč Michaila Chodorkovského. Bývalý oligarcha, který se do jisté míry podílel na budování nového zřízení v Rusku, upadl v nemilost Vladimira Putina poté, co začal otevřeně financovat opozici. Chodorkovskij byl odsouzen už jednou – na osm let, podle obhájců lidských práv druhý soudní proces byl zahájen čistě proto, že osmiletý trest má v příštím roce vypršet.

Tady je závěrečná řeč Michaila Chodorkovského ve zkrácené verzi:

Vážený soude! Vážení přítomní!

Dnes mám opět příležitost ohlédnout se zpět. Vzpomínám si na říjen 2003. Na můj poslední den na svobodě. Několik týdnů po mém zatčení mi bylo oznámeno, že prezident Putin rozhodl – celých 8 let budu muset jíst vězeňskou „šlichtu“. Tehdy se tomu dalo jen těžko uvěřit.

Od té doby už uběhlo sedm let. Sedm let je poměrně dlouhá doba a ve vězení tím spíš. Všichni jsme měli dost času na to, abychom mnohé věci přehodnotili.

Z prohlášení prokurátorů – „dejte jim 14 let“ a „kašlete na předchozí rozhodnutí soudu“ – vyplývá, že se mě za tu dobu začali bát ještě víc a zákon naopak respektují čím dál méně. (...)

Nechci se nyní vracet k právní stránce této kauzy. Každý, kdo chtěl jen trochu pochopit, už dávno všechno pochopil. Myslím, že přiznání jakékoli viny ode mě nikdo ani nemůže očekávat. Těžko mi dnes někdo uvěří, kdybych se přiznal, že jsem odcizil veškerou ropu své vlastní společnosti.

Stejně tak však nikdo nevěří tomu, že by moskevský soud vynesl ve věci Jukosu osvobozující rozsudek.

I přesto bych chtěl mluvit o naději. Naděje je to nejdůležitější v životě.

Vzpomínám si na konec 80. let minulého století. Bylo mi 25 let. Naše země tehdy žila nadějí, že přijde svoboda, že tak dojdeme štěstí my i naše děti.

Naše naděje se naplnily jen z části. Za to, že se naše naděje nenaplnily úplně a už vůbec ne všem, nese pravděpodobně odpovědnost celá moje generace – tedy i já.

Vzpomínám si také na konec minulého desetiletí. Bylo mi 35. Tehdy jsme budovali nejlepší ropnou společnost v Rusku. Stavěli jsme sportovní komplexy a kulturní domy, nové silnice, dokončili jsme průzkumné práce a začali těžit v desítkách nových nalezišť, začali jsme dobývat východosibiřské nerostné suroviny, zaváděli jsme nové technologie – zkrátka, dělali jsme to, čím se dnes pyšní Rosněfť, která Jukos získala. (...)

Stabilita se dnes mění ve stagnaci. Společnost zanikla. Ale naděje stále existuje. Je přítomna dokonce i zde, v sálu Chamovničeského soudu, kdy je mi už 50 let. (...)

Naděje je hnací silou velkých reforem a transformací, je zárukou jejich úspěchu. Pokud se naděje vytratí a nahradí ji hluché zklamání, kdo a co pak dokáže vyvést naše Rusko z nové stagnace?

Nepřeháním, pokud řeknu, že výsledek tohoto procesu s napětím očekávají miliony lidí nejen v celé zemi, ale na celém světě.

Očekávají jej s nadějí, že Rusko se přece nakonec postaví na stranu svobody a zákona, kde zákon bude mít větší váhu než vůle úředníka.

Kde podpora opozičních stran přestane být důvodem represí.

Kde speciální služby budou chránit národ a zákon, a nikoli byrokracii před národem a zákonem.

Kde lidská práva už nebudou uplatňována v závislosti na náladě panovníka. Ať dobrého, či špatného.

Kde naopak moc bude skutečně podléhat občanům a soudy právu a Bohu. Nazývejte to svědomím, chcete-li.

Věřím, že se tak stane.

Já sám zdaleka nejsem ideálním člověkem, ale jsem člověkem ideje. Podobně jako pro kohokoliv jiného je i pro mě těžké žít ve vězení a nerad bych zde byl až do smrti.

Ale pokud je to nutné, nebudu se rozmýšlet ani chvilku. Moje Víra za můj život stojí. Myslím, že to už jsem dokázal.

A Vaše, vážení pánové oponenti? V co věříte Vy? V pravdu svých nadřízených? V peníze? V bezúhonnost systému? Netuším, to musíte vědět Vy.

Je to Vaše čest.

Nyní máte v rukou mnohem víc než jen dva osudy. Tady a teď se rozhoduje o osudu každého občana naší země. Těch, kteří se rozhodli nestát se oběťmi policejní svévole v ulicích Moskvy a Čity, Petrohradu, Tomsku a jiných měst či obcí, těch, kteří si založili vlastní firmy, postavili dům, dosáhli úspěchu a chtějí, aby to po nich získaly jejich děti, a ne „lupiči nejrůznější šarže“ – a nakonec těch, kteří chtějí čestně plnit své povinnosti za spravedlivou mzdu, aniž by čekali, že je každou chvíli pod jakoukoli záminkou propustí jejich zkorumpovaní nadřízení.

Nejde o nás s Platonem, respektive nejde jen o nás. Jde o naději pro naše spoluobčany. O naději, že soud zítra dokáže ochránit jejich práva v případě, že si nějaký obyčejný byrokratický úředník umíní toto právo drze a bez skrupulí omezovat.

Vím, že existují lidé – jmenoval jsem je v průběhu procesu, kteří si přejí, abychom zůstali ve vězení. Už napořád! Vlastně to ani nijak neskrývají, když veřejně připomínají „věčnou“ kauzu Jukos.

Proč to neskrývají? Protože chtějí ukázat, že oni jsou víc než zákon, že vždy dosáhnou toho, co si usmysleli. Zatím však, pravda, dosáhli pravého opaku – z nás obyčejných lidí udělali symbol boje proti zvůli moci. To se jim podařilo. To není naše zásluha, ale jejich. To oni potřebují rozsudek o naší vině, aby se z nich samotných nestali „obětní beránci“.

Chci věřit v to, že soud se ctí odolá i psychologickému nátlaku. A nátlak přijde, my všichni víme, jakým způsobem a prostřednictvím koho.

Chci, aby se nezávislý soud stal každodenní realitou i naší země, aby slova z dob SSSR o „nejspravedlivějším soudu na světě“, nebyla pronášena s takovou ironií jako dnes. Abychom našim dětem a vnukům po sobě nezanechali nejnebezpečnější symboly totalitarismu.

Je to Vaše čest a já chápu, že před sebou máte těžký úkol, někomu může dokonce nahánět strach. Přeji Vám odvahu.

Všichni víme, že Váš rozsudek – ať už bude jakýkoli – se zapíše do historie Ruska. A nejen to, váš rozsudek bude určující pro budoucí generace. Vy sami to jistě chápete lépe než ostatní. Všechna jména se zapíšou do historie – žalobců i soudců, stejně jako se tam zapsala jména z nechvalně známých sovětských procesů.

M. Chodorkovskij

Plná verze závěrečné řeči v ruštině zde (včetně audiozáznamu), v angličtině zde.