Po letech marných jednání mezinárodního společenství s Íránem o jeho jaderném programu se v neděli nad ránem svět dozvěděl, že během jednání v Ženevě došlo k prozatímní dohodě. Írán na příštích šest měsíců zmrazí svůj jaderný program výměnou na mírné zvolnění sankcí. Tato dohoda ovšem vyvolává jednu zásadní otázku: jedná se o první krok k finální dohodě, která zaručí, že íránský jaderný program nemá vojenské ambice, nebo Írán získal klid k tomu, aby mohl v tichosti tajně pokračovat v jaderném výzkumu a navíc půlroční jistotu, že proti němu nebudou uvaleny další sankce? Írán se sice zavazuje, že neutralizuje své zásoby vysoce obohaceného uranu, jinak se ale nemusí vzdát téměř žádných podstatných zařízení, které mohou sloužit k výrobě jaderné bomby. Zůstane mu odhadem 9 tisíc kil nízkoobohaceného uranu, 18 tisíc centrifug, a téměř hotový reaktor na výrobu plutonia v Araku. Ženevská dohoda tak prakticky neprodlužuje čas, který Írán bude potřebovat na výrobu jaderné zbraně, pokud se rozhodne ji získat.
Do pozice izraelského ministra zahraničních věcí se vrací kontroverzní politik Avigdor Lieberman. Umožnilo mu to rozhodnutí soudu, který ho zprostil z obvinění podvodu a porušení důvěry tím, že do pozice velvyslance jmenoval člověka, který mu předal informace o vyšetřování, které proti němu bylo vedeno v Bělorusku. Nejvyšší státní zástupce se po 17 let pokoušel Liebermanovi dokázat závažné ekonomické trestné činy. Když neuspěl, zkusil alespoň zastavit Liebarmonovu politickou kariéru obviněním z relativně malého přečinu. Ani to se ovšem nepovedlo, díky čemuž je tedy Lieberman z právního hlediska zcela čistý muž. Přesto v Izraeli není mnoho těch, kteří by si věřili tomu, že Liebermanovo podnikání bylo zcela košer. Jeho pokračování v politice přispívá k pocitu, že korupce mezi nejvyššími politickými představiteli není v Izraeli ničím výjimečným.