Dva mrtví íránští prominentní jaderní vědci, zabití nedávno při bombových útocích, jsou jen dalším střípkem v mozaice problémů, se kterými se musí v poslední době vyrovnat íránský jaderný program.

Mezi ty další patří například záhadný počítačový virus, který měl napadnout centrifugy na obohacování uranu v Natanzu. Paradoxně také nedávno byl novým šéfem Mosadu, izraelské tajné služby, jmenován Tamir Pardo. Od svého předchůdce zdědil zcela jasnou agendu a tou je pokračovat v boji proti íránskému jadernému programu. Izrael považuje Írán za hrozbu nejen kvůli jeho jadernému programu, ale také kvůli finanční a materiální podpoře, kterou Teherán poskytuje radikálnímu hnutí Hizbaláh.

Přestože časová shoda obou událostí je zřejmě čistě náhodná, o jejich propojenosti se objevilo mnoho spekulací. Prezident Íránu Mahmud Ahmadínežád opakovaně obvinil ze sabotáže Izrael a další Západní vlády. Žurnalisté a analytici mohou v těchto dnech díky WikiLeaks své úvahy opřít o tak důvěrné zdroje, jako snad ještě nikdy. Přesto ale ani pomocí WikiLeaks není možné s jistotou říci, kdo stojí za útoky proti íránskému jadernému programu. Tyto informace jsou zřejmě přeci jen v takovém stupni utajení, že do běžných diplomatických depeší neproniknou.

Co ale tyto depeše ukázaly je obava, kterou Írán s jeho jaderným program na Blízkém východě vzbuzuje. Saúdsko-arabský král Abdulláh měl žádat po Spojených státech, aby “usekl hlavu hadovi” dokud je čas. Bahrajnský král měl zase tvrdit, že umožnit pokračování íránského jaderného programu je nebezpečnější, než jeho případné zastavení. Potvrdilo se tak, že arabští představitelé sice z obavy před reakcí vlastních obyvatel Teherán za jaderný program nekritizují, ve skrytu duše se ho ale nesmírně obávají a přejí si jeho zastavení i za použití vojenského řešení. I když po desetiletí je v arabských zemích označován Izrael za největšího nepřítele stability v regionu, v praxi se ukazuje, že mnohem více se arabské země obávají šiítského Íránu vybaveného jadernými zbraněmi.

Díky WikiLeaks také máme mnohem lepší představu o tom, jak usilovně se Obamova administrativa snaží pomocí diplomacie proti Teheránu bojovat. Potvrdily se tak úvahy, že za zrušením plánu vybudovat základny pro protiraketový štít u nás a v Polsku stál požadavek Ruska. Moskva výměnou za to podpořila v RB OSN sankce proti Íránu. Dalším kdo o svém hlasu RB vyjednával byla Čína. Na Íránu závisí dvanácti procenty svého dovozu ropy. Američané měli podle uveřejněných depeší požádat o pomoc Saúdskou Arábii. Ta poskytla Pekingu záruku, že zastoupí v dodávkách ropy Írán, pokud ten omezí dodávky do Číny jako odvetu za čínský souhlas se sankcemi.

Snahu Obamovy administrativy získat co možná nejširší koalici pro sankce proti Íránu vysvětluje další informace ukrytá v diplomatických depeších. Ze zpráv amerických tajných služeb totiž vyplývá, že Teherán získal od Severní Koreje komponenty pro střely, které vycházejí z technologie používané sovětskými jadernými ponorkami. S takovými střelami by Írán byl schopen zasáhnout i evropské území. I tak ale Američané nebyli schopni zabránit dodávce rychlých člunů z Itálie, které mohou ohrozit americké válečné lodě v Perském zálivu.

Události posledních dnů a informace získané z diplomatické pošty ukazují, že Blízký východ s Íránem je v centru dění. Zůstává tak místem, kde se hraje vysoká diplomatická a zpravodajská hra. Mnohé Západní státy, včetně těch evropských, se na ní podílí. Bohužel ale ani to nemusí stačit na to, aby se Írán svého jaderného programu vzdal.

Psáno pro HN