The Wingmen: Příběh československých pilotů a leteckých mechaniků ve službách Státu Izrael

16. 06. 2015 | 11:23
Přečteno 4265 krát
Na tomto projektu spolupracovaly fotografka Pavlína Schultz a autorka textů Irena Kalhousová během jejich pobytu v Tel Avivu. Cílem bylo připomenout významnou událost, která formovala česko-izraelské vztahy a také vzdát hold generaci, která se zásadním způsobem podílela na vítězství Izraele v jeho válce za nezávislost. Autorky tímto děkují všem účastníkům za jejich ochotu a čas.

V listopadu 1946 oslavovali Židé v Palestině velké diplomatické vítězství: OSN schválila Rezoluci 181 rozdělující Palestinu na židovský a arabský stát. Bezpečnostní situace v Palestině se ovšem nadále zhoršovala a bylo čím dál jasnější, že dojde k vojenské konfrontaci a že má-li židovský stát přežít, musí arabské nepřátele porazit. Zatímco arabské armády měly přístup k britským zbraním a výcviku, Židé byli velmi špatně vyzbrojení. Situaci ještě zhoršovalo embargo OSN na dovoz zbraní do Palestiny. Zajištění moderního vojenského vybavení se tak stalo jedním z hlavních úkolů židovských představitelů v Palestině. David Ben Gurion vyslal do Evropy své emisary, kteří měli opatřit co možná největší množství vojenské techniky. V tomto okamžiku vstoupilo na scénu Československo se svým vyspělým vojenským průmyslem.

V období po druhé světové válce podporovalo československé politické vedení sionistické úsilí v Palestině. Samo se přitom v rostoucí míře dostávalo do sovětské sféry vlivu a jeho nezávislost v zahraniční politice byla čím dál více omezována. Československu nebyla například dovolena účast na Marshallově plánu a ekonomika trpěla nedostatkem cizí měny. Bezprostředně po válce byl Sovětský svaz krátkou dobu ochoten podpořit sionistické úsilí v Palestině, a proto nebránil Československu v dodávkách zbraní Izraeli. Moskva věřila, že v židovském státě bude vládnout socialismus a že vznik Izraele oslabí britskou pozici v oblasti Blízkého východu. Svou podporou sionistického hnutí v Palestině chtěla také Moskva prohloubit politický spor mezi Velkou Británií a USA, které se v otázce budoucnosti Palestiny neshodovaly.

Mezi lety 1947–1949 se Československo stalo hlavním dodavatelem zbraní nejprve pro sionistické hnutí v Palestině a po vyhlášení nezávislého státu v květnu 1948 také pro Stát Izrael. Židovské ozbrojené složky v Palestině získaly celkem téměř 35 tisíc pušek, dále pistole, kulomety, minomety, náboje, bomby a další vojenské vybavení. Československo také dodalo Izraeli 25 stíhacích letadel Avia S-199, která byla zkonstruována podle německých Messerschmittů Bf 109G, a také britské Spitfiry. Čtyři stíhačky Avia S-199 byly nasazeny do vojenské mise proti egyptské armádě v květnu 1948 nedaleko od Tel Avivu. První vojenský útok židovského státu vedený ze vzduchu způsobil Egypťanům šok a umožnil izraelské armádě převzít iniciativu.

Společně s vojenským vybavením poskytlo Československo výcvik izraelské armádě. Českoslovenští specialisté cvičili ve vojenských kurzech piloty, letecké mechaniky, pozemní personál, tankové posádky a výsadkáře. Někteří účastníci těchto kurzů sloužili již v izraelské armádě (např. Ezer Weizeman, budoucí prezident Izraele, který navštěvoval pilotní kurz). Většinou se ale kurzů účastnili židovští dobrovolníci, mnozí z nich přeživší šoa z Československa, Polska, Maďarska, Bulharska a dalších zemí, kteří chtěli pomoci Izraeli vyhrát v jeho válce za nezávislost.

Mnoho československých Židů, kteří prošli těmito kurzy a odešli do Izraele, se zpět do Československa nevrátilo. Většina z nich přišla během druhé světové války o rodiny. Po komunistickém převratu v únoru 1948, jenž nastolil v Československu stalinský diktátorský režim se silně antisemitskými rysy, neměli již tito lidé zájem vrátit se do svých původních domovů. Československo v nich ztratilo specialisty s velkým talentem a potenciálem.

V Izraeli přispěli českoslovenští piloti a mechanici, které představuje tato série fotografií, k rozvoji židovského státu vzniklého v roce 1948. Ve svých profesích byli ve své nové vlasti většinou velmi úspěšní a přispěli k posílení bezpečnosti Izraele a k rozvoji ekonomiky a vědy. Poté, co odešli z Evropy, se stal Izrael místem, kde se usadili a vybudovali si nové domovy.


Hugo Marom / Hugo Meisel

Hugo Marom
Hugo Marom


Už jako malý chlapec snil Hugo Marom o tom, že se jednou stane pilotem. Narodil se v roce 1928 v Brně. Spolu s bratrem se zachránil před nacistickou perzekucí díky tomu, že rodiče využili aktivity Nicholase Wintona a odeslali oba sourozence do Velké Británie. Z Československa odjeli posledním vlakem, který se podařilo před uzavřením hranic vypravit. V Anglii prošel Hugo vojenskou přípravkou se zaměřením na letectvo. Po návratu domů zjistil, že jeho rodiče zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech. V Československu Hugo pokračoval ve studiu se zaměřením na motorové inženýrství. Během studia byl osloven zástupci Palestinského úřadu v Praze s nabídkou zúčastnit se pilotního kurzu rodícího se izraelského letectva, který probíhal v Olomouci. Během leteckého tréninku potkal svou budoucí ženu Martu, která sama přežila šoa a která procházela výcvikem na řidičku nákladních vozů. Po svatbě spolu v roce 1949 odjeli do Izraele. Jako nejlépe hodnocený absolvent leteckého kurzu nastoupil Hugo do izraelského letectva, stal se jedním z nejzkušenějších pilotů a byl povýšen na důstojníka. Po odchodu z armády využil svých zkušeností a založil firmu, která se zaměřovala na projektování letišť. Jeho práce ho zavedla také do USA, Panamy, Guatemaly, Paraguaye a Švýcarska. Hugo má dva velké koníčky – navrhování šperků a vaření. Jak sám říká: „Jsem pravděpodobně nejlepší kuchař mezi piloty a zcela jistě nejlepší pilot mezi kuchaři.“

Avraham Harshalom / Adam Fridberg

Avraham Harshalom
Avraham Harshalom


Avraham Harshalom se narodil v roce 1925 v polském městečku Pružany (dnes v Bělorusku) blízko hranic s Ruskem. Když v roce 1941 začala nacistická okupace východního Polska, byla Avrahamova rodina nejprve uvězněna v ghettu v Pružanech a v roce 1942 poslána do vyhlazovacího tábora Osvětim. Rodiče a bratr byli zavražděni krátce po příjezdu do tábora smrti. Avraham se z Osvětimi pokusil dvakrát utéct, ale bez úspěchu. Na konci války, kdy byla část vězňů převážena do Buchenwaldu, využil příležitost a vyskočil z vlaku. Podařilo se mu dostat se do Prahy, kde nalezl útočiště u české rodiny. V roce 1945 se připojil k bojům během Pražského povstání. Jako aktivní účastník bojů získal nárok na československé občanství. Vzhledem k tomu, že se Pružany po válce staly součástí Sovětského svazu, rozhodl se Avraham zůstat v Praze. Nastoupil jako student na ČVUT, kde byl osloven zástupci Palestinského úřadu v Praze. Přestože se v té době nepovažoval za sionistu, rozhodl se vstoupit do pilotního kurzu a pomoci nově založenému židovskému státu obstát ve válce za nezávislost. Z osobních důvodů byl z pilotního kurzu přeložen do kurzu leteckých mechaniků. Do Izraele přišel v roce 1949, tedy po komunistickém převratu v Československu, a už se rozhodl zůstat. Po ukončení služby v izraelské armádě založil společnost Ariel, které se specializovala na elektrické instalace. Ariel se stal jednou z nejvýznamnějších společností v tomto oboru v zemi. Firma získala zakázky na elektrických instalacích na letišti Ben Guriona, Národním divadle Habima v Tel Avivu, Weizmannově institutu v Rechovotu a při výstavbě semaforů v Izraeli, Jižní Africe, Etiopii, Ugandě a Íránu. Ve svých začátcích používala firma Ariel součástky od jiných dodavatelů. Od 70. let minulého století začala s vlastní výrobou, kterou vyvážela do Evropy, USA a Afriky. Ani jako úspěšný podnikatel se Avraham nevzdal snu o létání. Získal pilotní licenci a dodnes létá svým vlastním letadlem.

Yehuda Manor / Petr Munk

Yehuda Manor
Yehuda Manor


Yehuda Manor se narodil v dobře situované rodině ve Frýdku-Místku, která patřila k zakladatelům prosperujícího textilního průmyslu v moravsko-slezském regionu. Válku přežil v Palestině u svého strýčka. Po válce se z Terezína vrátila jen jeho matka, otec byl zavražděn v Dachau. Dva roky musel Yehuda spořit na zpáteční lístek do Československa, kam se vrátil až v roce 1947. Díky příbuzné, která žila ve Švýcarsku, dostal Yehuda nabídku ke studiu na prestižní kuchařské škole. Ve stejné době ale začal pracovat pro Palestinský úřad v Praze, který vyhledával dobrovolníky pro pilotní kurzy. Hledali mladé muže, z nichž mnozí se teprve nedávno vrátili z koncentračních táborů. Yehudova matka nebyla z práce svého syna příliš nadšená. Vyčítala mu, že tito chlapci s velkým štěstím přežili válku a už by měli opět riskovat své životy. Yehuda matce slíbil, že na mladé rekruty dohlédne. Jak ale ještě dnes smutně dodává, zabránit tomu, aby mnoho z nich nepřišlo o život už při samotném výcviku, se mu stejně nepodařilo. Sám Yehuda se nakonec vzdal slibné kariéry kuchaře a místo do Švýcarska odjel do Olomouce, kde také nastoupil do leteckého kurzu. V roce 1948 se vrátil do Izraele a vstoupil do izraelského letectva, kde sloužil deset let jako vojenský letecký instruktor. Později se stal jedním z prvních raketových inženýrů v Izraeli a jako důstojník ve vojenském programu pomáhal budovat izraelský raketový průmysl, který dnes patří ke světové špičce.

Zvi Lavon / Emerich Lebovič

Zvi Lavon
Zvi Lavon


Zvi Lavon se narodil v roce 1929 ve východní části tehdejšího Československa na Podkarpatské Rusi (dnešní Ukrajině). Během války prošel Osvětimí, Buchenwaldem a dalšími nacistickými tábory. Na konci války přežil pochod smrti. Po válce se nevrátil do svého rodiště, které se mezitím stalo součástí Sovětského svazu. Místo toho odešel do Teplic, kde se zotavoval z válečných útrap. V Teplicích ho oslovili zástupci sionistické organizace hledající židovské dobrovolníky do československé brigády, jež měla po vojenském výcviku odjet do Palestiny, později Izraele. Ve stejnou dobu probíhal také nábor pilotů, kterých měly židovské ozbrojené složky bojující v Palestině velký nedostatek. Zvi této nabídky využil a absolvoval pilotní kurz v Olomouci. V roce 1949 odjel do Izraele, kde byl už jako voják izraelské armády poslán na další technický výcvik na Technion v Haifě. Zvi pak postoupil do kurzu létání pro pokročilé, a stal se tak absolventem prvního pilotního kurzu izraelského vojenského letectva, po jehož ukončení obdržel v roce 1950 „pilotní křídla“ od prvního izraelského prezidenta Davida Ben Guriona. Nastoupil ke 101. peruti, první bojové peruti izraelského vojenského letectva. Během své kariéry se Zvi stal leteckým instruktorem v kurzech pro pokročilé piloty, velícím důstojníkem, vedoucím perutě a do civilu odcházel v hodnosti majora. Poté se stal civilním pilotem izraelské společnosti Arkia. V 65 letech skončil s aktivním létáním a na univerzitě Bar Ilan začal studovat filozofii a historii.

Yehuda Parma / Leopold Presser

Yehuda Parma
Yehuda Parma


Yehuda Parma se narodil v roce 1922 v polské Jasienici blízko československých hranic. Spolu s rodiči se brzy po narození odstěhoval do Českého Těšína. Po mnichovské dohodě v září 1938 se rodina Presserů pokusila vystěhovat do Palestiny. Jako mnoha dalším Židům ve stejné době se jim ale nepodařilo získat víza. Krátce po zahájení okupace Polska nacistickým Německem 1. září 1939 byl Yehuda spolu se svým bratrem internován v koncentračním táboře blízko hranic se Sovětským svazem. Podařilo se jim utéci, ovšem vzápětí byli chyceni a spolu s dalšími uprchlíky posláni do gulagu, kde byly podmínky často stejné jako v nacistických koncentračních táborech. Po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem v roce 1941 narůstal diplomatický tlak požadující propuštění československých vězňů z gulagů. Sovětský svaz také souhlasil se vznikem československé vojenské jednotky na svém území. Yehuda a jeho bratr se rozhodli k této jednotce připojit. Při cestě přes rozsáhlé území Ruska málem přišli o život, nakonec ale narukovali do československé armády. Yehuda bojoval v bitvě u Sokolova a jako průzkumník se zúčastnil i dalších významných bojů na východní frontě. Po válce začal pracovat ve vojenské kontrarozvědce. V roce 1948 se stal asistentem komisaře pro akci „Důvěrné Izrael“ na československém Ministerstvu obrany. Koordinoval dodávky zbraní z Československa do Izraele a organizoval kurzy pro vojenské piloty, techniky a parašutisty. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se vzhledem k narůstajícímu antisemitismu rozhodl v roce 1949 pro odchod do Izraele. Zde se stal policejním důstojníkem.

Moshe Tirosh / Mojžíš Weiner

Moshe Tirosh
Moshe Tirosh


Moshe Tirosh se narodil v roce 1928 ve slovenské Behyňce nedaleko Nitry. Po nacistické okupaci Československa v březnu 1939 a vyhlášení fašistického Slovenského štátu byl Moshe již na podzim toho roku deportován v jednom z prvních transportů Židů, který směřoval do polského Niska nad Sanem. Společně s otcem se mu podařilo utéci do Sovětského svazu. V roce 1942, v pouhých 14 letech, narukoval do československé vojenské jednotky pod vedením generála Ludvíka Svobody v Buzuluku. Zúčastnil se mnohých klíčových bitev na východní frontě a podílel se také na osvobození Československa. Po válce studoval dva roky na škole pro letecké mechaniky v Liberci. Toužil odjet do Palestiny, ale nechtěl opustit svého otce. Souhrou neuvěřitelných okolností a náhod se do Izraele dostal ilegálně v roce 1947. Jako vyučeného leteckého mechanika, který navíc znal letouny, jež přicházely z Československa, byl brzy povolán k vojenskému letectvu. Sloužil u proslulé 101. perutě, ve které se specializoval na bojové letouny Avia S-199. Po odchodu z armády začal Moshe pracovat pro Israel Aircraft Industry, kde se stal šéfem oddělení leteckých mechaniků. V osmdesátých letech 20. století začal pracovat v obchodním oddělení Ministerstva obrany.

Rudolf Grossman

Rudolf Grossman
Rudolf Grossman


Rudolf Grossman se narodil v roce 1924 ve slovenské Žilině. Během války se skrýval. V květnu 1945 se opět vrátil na Slovensko. Po dokončení střední školy se přestěhoval do Prahy, kde začal studovat na ČVUT. Později se začal připravovat na odchod do Palestiny. Přihlásil se jako dobrovolník k Haganě, ozbrojené organizaci, které se stala základem izraelské armády. Vzhledem ke své výšce nemohl být pilotem, a tak se stal leteckým mechanikem. Po dokončení kurzu v Liberci odešel s celou skupinou dobrovolníků do Izraele, kde sloužil u letectva. Měl na starosti předletovou kontrolu letadel a leteckou navigaci a jako tzv. drakař stal se odborníkem na trupy letadel Avie S-199 a Spitfire. V roce 1950 odešel z armády a začal pracovat jako architekt. V roce 1960 získal práci ve vodárenské společnosti Mekorot, pro kterou pracoval na čtyřletém projektu v Nigérii. Další zaměstnání pro jiné společnosti ho přivedla do Ugandy, Pobřeží slonoviny, Libérie a Řecka. Po celý svůj život je Rudolf vášnivým lyžařem.

Shmuel Ravek / Vítězslav Ravek

Shmuel Ravek
Shmuel Ravek


Shmuel Ravek se narodil v roce 1925 v tradiční židovské rodině v Českém Těšíně u hranic s Polskem. Doma se mluvilo česky, německy a jidiš. Po odstoupení části Československa nacistickému Německu a Polsku v září 1938 odešel se svou matkou k příbuzným do polského Krakova. Po vypuknutí války o rok později byl Shmuel nejprve internován v ghettu ve městě Będzin a později prošel řadou koncentračních táborů v Německu. Po válce se vrátil do Československa a začal studovat střední odbornou školu se zaměřením na motory. V roce 1948 byl osloven zástupci Palestinského úřadu v Praze. Zdravotní stav mu zabránil v nástupu do pilotního kurzu, a tak se stal studentem kurzu pro letecké mechaniky v Liberci. Po šesti měsících studia odjel v roce 1949 do Izraele a jako mechanik specializující se na bojová letadla sloužil u izraelského vojenského letectva. Po skončení vojenské služby přijal nabídku nově vzniklé izraelské letecké společnosti El Al, která hledala do svých řad specialisty. Pro El Al pracoval více než čtyřicet let.

Peter Arton / Salo Apfelbaum

Peter Arton
Peter Arton


Peter Arton se narodil v roce 1922 ve Varšavě, ovšem rodina se velmi záhy přestěhovala do Teplic. Po mnichovské dohodě v září 1938 a obsazení pohraničí nacistickým Německem se rodina Apfelbaumů přestěhovala do Prahy a začala se připravovat na odchod z Evropy. Válka ale začala dříve, než se všem členům rodiny podařilo dostat vystěhovalecká víza. Pro Petera tak začala dlouhá, strastiplná cesta, během níž prošel Bialystok, Vilnius, Moskvu a Vladivostok, až se mu nakonec podařilo dostat do Japonska. Tranzitní víza do Japonska získal díky japonskému diplomatovi, konzulovi v litevském Kaunasu, který touto cestou pomohl zachránit stovky židovských uprchlíků. Po dalším putování se Petr zaregistroval v Šanghaji do československé armády. Přes Singapur a Jižní Afriku se mu v roce 1942 podařilo dostat do Velké Británie, kde nastoupil do vojenského výcviku. Vybral si Britské královské letectvo (RAF) a chtěl se stát pilotem. Vzhledem ke svým matematickým schopnostem byl nakonec vyškolen na operátora a během války absolvoval 49 letů. Po válce se Peter vrátil do Prahy, kde rychle postupoval v kariérním žebříčku jak u letectva, tak v rámci komunistické strany. Nástup stalinismu a antisemitismu ho však přiměl k návratu do Velké Británie, kde převzal otcovu textilní továrnu v Londýně. Využil poválečné poptávky po novém zboží a brzy se stal velmi úspěšným podnikatelem. V době vrcholu studené války ho britské tajné služby začaly podezřívat ze spojení s komunistickou tajnou službou Československa. V roce 1953 byl deportován z Británie do Izraele, kde pokračoval v úspěšné obchodní kariéře.


Výstava je v současné době k vidění v Leteckém muzeu ve Kbelích, odkud bude na konci června přesunuta do Vojenského historického ústavu na Žižkově. Na podzim se přemístí do Hradce Králové.


Pavlina Schultz (fotografka) se narodila v Praze v České republice. V roce 2008 přesídlila do Izraele. Jako nový přistěhovalec se rozhodla komunikovat vizuálně a stát se fotografkou. Absolvovala dvouletý studijní program v oboru fotografie v Derech Tzilum School of Photography v Tel Avivu a pokračovala dalšími kurzy dokumentární a street fotografie. Jejími učiteli byli např. Alex Levac a Felix Lupa. V Tel Avivu se zúčastnila skupinové výstavy Red, White and View. V rámci kolektivu Punctum vytvořila sérii o izraelských veganech Řekni mi, co jíš, a v Praze vystavovala sérii Israel Geometric. Vytvořila projekt TLV24 dokumentující každodenní život v Tel Avivu a založila rovněž blog FromTelAviv (www.fromtelaviv.com) s cílem zachytit duch města.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy