Zázraky v medicíně
Včera proběhla všemi televizními novinami úžasná zpráva: mladá žena po transplantaci srdce porodila zdravou holčičku. Obrazové zpravodajstí přineslo záběry rozzářené maminky, zdravého krásného miminka, sympatickéhé dojatého otce i kardiochirurga, který transplantaci srdce provedl a teď přišel skromně poblahopřát s kytičkou. Skutečně pozitivní zpráva, která určitě do zpravodajství patří, která určitě každého potěší, protože opravdu dobrých zpráv je ve zpravodajství málo. Je to informace, která mimo jiné hovoří o vynikající úrovni naší akutní lékařské péče, což člověka také potěší. Redaktoři i dotazovaní lékaři hovořili o tom, že obdobným případů je na celém světě zhruba jen stovka – stovka mezi miliony či miliardami.
Jsem už poměrně dlouho jak v medicíně tak na pozemské procháze, abych se z dobrézprávy radovala, ale uvědomila si i skutečnost, že se na světě dějí nejčastěji věci pravděpodobné a vzácněji ale přesto i ty málo pravděpodobné. Některé tak málo pravděpodobné, že se mohou jevit jako zázraky. Téma zázraků s dovolením dále rozvádět nebudu, protože to opravdu není moje parketa. Setkala jsem se s něčím podobným, ale daleko méně spektakulárním, když jedné z mých nejbližších osob bylo diagnostikováno onemocnění s děsivou prognózou. Slyšela jsem tehndy mnoho moudrých i naprosto zdrcujících „utěšení“, rad a úvah. Dvě z nich mi pomohly, shodou okolností si byly velmi podobné, jedna laická a jedna odborná. Ta laická zněla: přece se dějí i nepravděpodobné věci, uvidíš, dobře to dopadne. Ta lékařsky odborná od jednoho kolegy zněla: „Přece víš, že každá nemoc, i ta nejhroznější, se ve vzácných případech může zastavit. Věř tomu.“ Věřila jsem a dobře to dopadlo.
Transplantace jsou jedním z vrcholů moderní medicíny, stejně jako mnoho dalších invazivních, technologických a heroických výkonů, které mají své nesmírně pozitivní výsledky, z nichž jeden jsme viděli právě včera v televizi. Výsledky ale mohou být i jiné.
Vybavuje se mi v té souvislosti příběh jiné mladé ženy, shodou okolností velmi podobné té, kterou jsme viděli se zdravým děťátkem v náručí. Tato žena utrpěla při autonehodě poranění mozku a několik týdnů byla v bezvědomí. Díky skvělé lékařské péči se její stav postupně zlepšil, za několik týdnů již mohla být propuštěna z nemocnice, protože pro ni v nemocnici již nemohli učinit více. Nu, a tady příběh s dobrým koncem v našem zdravotnictví končí. Kam s ní? Nemocnici nepotřebovala, nebyla ale soběstačná. Nemocnice navrhovala přeložení na oddělení následné péče, rodina byla zděšena, že se nachází ve staré naprosto nevyhovující budově, nesrovnatelně hůře vybavené, a to nikoli jen přístroji, ale těmi nejzákladnějšími věcmi, jak je tam málo personálu. Nastala jim nepopsatelná kalvárie, než se jim podařilo zajistit další rehabilitaci a léčení, které vedlo k určitému zlepšení, takže mohla být propuštěna domů. Ani doma však nebyla soběstačná, nedokázala nic řešit s ničím si pomoci, její stav se začal znovu zhoršovat. Sestra domácí péče pomohla dva týdny po propuštění z léčebny, ale byly to jen krátké návštěvy, které příliš moc neřešily. Dále ji praktický lékař nedoporučil. Vznikla ještě spousta dalších problémů, administrativních, rodina se starala – a teď bych měla přejít již do přítomného času, protože ta situace je aktuální právě teď. Rodina se stará, ale zjišťuje, jak strašně u nás nefungují služby, kterým se říká postakutní a dlouhodobá péče. Jaký je to úděsný nepoměr mezi naší skvělou akutní medicínou a tím, co je dál. Jaký je problém s každou pomůckou, kterou potřebují, jak je vše pomalé, jaké jsou administrativní překážky v celé té cestě.
I zachráněný život stojí za to, aby se žil. Tohle jsem slyšela právě v souvislosti s poraněním mozku. U nás to jde ale těžko. Ministerstvo zdravotnictví nyní plánuje, že by se situace měla zlepšit ve prospěch následné péče, hovoří o tom, že by se akutní lůžka měla transformovat na lůžka následné péče. Měli bychom si ale uvědomit, že nepotřebujeme žádné druhořadé léčebny či ústavy. Lůžkových kapacit máme již v současné době více než dost. Jen některé z nich, zejména ty v následné péči a léčebnách, jsou zoufalé – pro pacienty i personál.
Nepotřebujeme stavět nové ústavy, ale potřebujeme služby pro i pro ty, kteří již byli zachráněni a chtějí žít dále – a také pro ty, kterým moderní medicína již nemůže úplné zdraví vrátit.
Jsem už poměrně dlouho jak v medicíně tak na pozemské procháze, abych se z dobrézprávy radovala, ale uvědomila si i skutečnost, že se na světě dějí nejčastěji věci pravděpodobné a vzácněji ale přesto i ty málo pravděpodobné. Některé tak málo pravděpodobné, že se mohou jevit jako zázraky. Téma zázraků s dovolením dále rozvádět nebudu, protože to opravdu není moje parketa. Setkala jsem se s něčím podobným, ale daleko méně spektakulárním, když jedné z mých nejbližších osob bylo diagnostikováno onemocnění s děsivou prognózou. Slyšela jsem tehndy mnoho moudrých i naprosto zdrcujících „utěšení“, rad a úvah. Dvě z nich mi pomohly, shodou okolností si byly velmi podobné, jedna laická a jedna odborná. Ta laická zněla: přece se dějí i nepravděpodobné věci, uvidíš, dobře to dopadne. Ta lékařsky odborná od jednoho kolegy zněla: „Přece víš, že každá nemoc, i ta nejhroznější, se ve vzácných případech může zastavit. Věř tomu.“ Věřila jsem a dobře to dopadlo.
Transplantace jsou jedním z vrcholů moderní medicíny, stejně jako mnoho dalších invazivních, technologických a heroických výkonů, které mají své nesmírně pozitivní výsledky, z nichž jeden jsme viděli právě včera v televizi. Výsledky ale mohou být i jiné.
Vybavuje se mi v té souvislosti příběh jiné mladé ženy, shodou okolností velmi podobné té, kterou jsme viděli se zdravým děťátkem v náručí. Tato žena utrpěla při autonehodě poranění mozku a několik týdnů byla v bezvědomí. Díky skvělé lékařské péči se její stav postupně zlepšil, za několik týdnů již mohla být propuštěna z nemocnice, protože pro ni v nemocnici již nemohli učinit více. Nu, a tady příběh s dobrým koncem v našem zdravotnictví končí. Kam s ní? Nemocnici nepotřebovala, nebyla ale soběstačná. Nemocnice navrhovala přeložení na oddělení následné péče, rodina byla zděšena, že se nachází ve staré naprosto nevyhovující budově, nesrovnatelně hůře vybavené, a to nikoli jen přístroji, ale těmi nejzákladnějšími věcmi, jak je tam málo personálu. Nastala jim nepopsatelná kalvárie, než se jim podařilo zajistit další rehabilitaci a léčení, které vedlo k určitému zlepšení, takže mohla být propuštěna domů. Ani doma však nebyla soběstačná, nedokázala nic řešit s ničím si pomoci, její stav se začal znovu zhoršovat. Sestra domácí péče pomohla dva týdny po propuštění z léčebny, ale byly to jen krátké návštěvy, které příliš moc neřešily. Dále ji praktický lékař nedoporučil. Vznikla ještě spousta dalších problémů, administrativních, rodina se starala – a teď bych měla přejít již do přítomného času, protože ta situace je aktuální právě teď. Rodina se stará, ale zjišťuje, jak strašně u nás nefungují služby, kterým se říká postakutní a dlouhodobá péče. Jaký je to úděsný nepoměr mezi naší skvělou akutní medicínou a tím, co je dál. Jaký je problém s každou pomůckou, kterou potřebují, jak je vše pomalé, jaké jsou administrativní překážky v celé té cestě.
I zachráněný život stojí za to, aby se žil. Tohle jsem slyšela právě v souvislosti s poraněním mozku. U nás to jde ale těžko. Ministerstvo zdravotnictví nyní plánuje, že by se situace měla zlepšit ve prospěch následné péče, hovoří o tom, že by se akutní lůžka měla transformovat na lůžka následné péče. Měli bychom si ale uvědomit, že nepotřebujeme žádné druhořadé léčebny či ústavy. Lůžkových kapacit máme již v současné době více než dost. Jen některé z nich, zejména ty v následné péči a léčebnách, jsou zoufalé – pro pacienty i personál.
Nepotřebujeme stavět nové ústavy, ale potřebujeme služby pro i pro ty, kteří již byli zachráněni a chtějí žít dále – a také pro ty, kterým moderní medicína již nemůže úplné zdraví vrátit.