Předchozí dva příspěvky o domech plných bolesti a legislativních změnách připravených Ministerstvem zdravotnictví přinesly obraz pouze části problémů, se kterými se potýká péče o chronicky nemocné seniory a lidi se zhoršenou soběstačností v České republice. Je to jen část problémů, ale v téhle oblasti zdaleka nejsou jen problémy, jsou tam hlavně lidé. Ti kteří potřebují péči, a ti kteří ji poskytují a zajišťují. Ti všichni se nacházejí v nedobře nastaveném a podfinancovaném systému. Někteří rezignovali, další nechtějí a jiní se neumí s tímhle systémem potýkat. Vznikají potom odstrašující případy nekvalitní péče, které se tradují. O dobrém se tolik nemluví, protože se „to“ jaksi předpokládá, i když poskytovat dobré služby v systému, který nefunguje a je dlouhodobě podfinancovaný, opravdu není vůbec jednoduché.

Nedávno jsme se snažili získat informace o tom, jak se žije seniorům v obcích, protože tam jsou lidé „doma“. Pokud mohou zůstat doma i chronicky nemocní staří lidé a lidé s omezenou soběstačností, je to vlastně nejlepší řešení pro všechny. Je to řešení, které si lidé nejčastěji přejí a které je výhodné i pro společnost, protože služby v obci lze zajistit třeba jen po určitou dobu (na rozdíl od „definitivního“ umístění do ústavu). Využije se tu veškerý potenciál rodiny a dalších, kdo jsou ochotni si vzájemně pomoci. Některé obce nám neodpověděly a také nám došla odpověď, že takoví lidé „u nich“ ani nežijí. To ale byla výjimka. Z mnoha obcí jsme získali vstřícné a velmi zajímavé odpovědi. Inspirující a krásné příklady dobré praxe jsme našli na sociálních odborech a v organizacích v Hlučíně, Chrudimi, Praze-Horních Počernicích, Kutné Hoře, Novém Městě nad Metují, v Novém Boru, v Poličské nemocnici a Bystrém, Prachaticích a mnoha dalších městech a obcích.

Některé obce jsme také navštívili, abychom se s příklady dobré praxe seznámili a mohli je stručně popsat v knížce, kterou právě v letních měsících budeme představovat na seminářích ve všech regionech České republiky.

Knížka se jmenuje

Bedekr aktivního stárnutí aneb Jak se orientovat v krajině aktivního stárnutí a dlouhodobé péče – průvodce pro občany a samosprávy.

Ve čtvrtek 18. července se koná první seminář v Kroměříži a hned na to v pátek 19. července je další seminář v Brně. Bližší informace najdete na www.framprojekt.eu.

Předem zaregistrovaní účastníci seminářů dostanou jeden výtisk knížky zdarma, nejen proto, že je léto, a kdo se chce i v létě vzdělávat, má být odměněn, ale zejména proto, že jsme knížku vydali jako jeden z výstupů projektu evropského programu PROGRESS, který realizuje Ministerstvo zdravotnictví (viz www.framprojekt.cz).

Ještě jednu letní radost jsem si nedávno dopřála: v samém závěru minulého týdne jsem se vydala do Nového Strašecí, protože tamější paní ředitelka mě už dlouhá léta zve na návštěvu „jejich“ domova. Dům je situován v bývalém okresním chorobinci, který byl založen již v roce 1897. Z té doby je také vysoká a rozložitá lípa. Krásně renovované přízemní stavení ve velké zahradě, do které bylo ještě nedávno postaveno další křídlo sloužící péči o lidi s demencí. Z další části vznikla reminiscenční zahrádka. Paní ředitelka se o své zařízení stará skutečně jako o své, přestože je zřizovatelem domova krajský úřad. Zahrada slouží lidem s demencí k bezpečným procházkám a jsou tu také různé objekty, kterými se mohou potěšit a zabavit, malá prodejna v zahradním domku tu funguje hodinu denně a za mírnou cenu nabízí různé drobnosti, které potěší a které dobře rozeznají i lidé s kognitivní poruchou, protože to jsou staré dobré, léta známé značky zejména drobných laskomin. Na zahradě jsou různá malebná zákoutí a jedno z nich připomíná zastávku vlaku. Zastávka Pohoda. Paní ředitelka mi vyprávěla roztomilou příhodu, která se stala nedávno. Dvě dámy trpící Alzheimerovou chorobou tu za pěkného počasí seděly, hezky oblečené a s kabelkami, na lavičce a čekaly „na vlak“. Skutečnost, že tu žádné koleje nevedou, jim tak nějak nevadila. Když už ale čekání trvalo příliš dlouho, vlak nejel a asi už byly i trochu unavené, řekla jedna paní té druhé: „Nojo, nějak to nejede. Ale nevadí. Máme tady ještě na dnešek zaplacené ubytování, tak to zkusíme zítra.“ A šly zpět do svého pokoje.

Situace na pomezí zdravotní a sociální péče v České republice opravdu není uspokojivá, je tu mnoho zcela nesmyslných a systémových překážek. Celý systém je podfinancovaný, podceněný a obtěžovaný mnoha zbytečnými byrokratickými opatřeními. Je to sektor s nízkou prestiží, o němž se mluví často s despektem. Neměli bychom ale přehlížet, že v těchto zařízeních pracuje za velmi těžkých podmínek mnoho lidí, kteří ze svých pozic vytvářejí téměř nemožné. Od ředitelů, kteří jsou pro své pozice kvalifikovaní a vykonávají je svědomitě ku prospěchu „svých“ zařízení, a hlavně lidí v nich, přes sociální pracovníky a sestry, kteří (respektive které) se snaží překonat téměř nepřekonatelné bariéry a vést své týmy tak, aby péče fungovala, byla laskavá a kvalitní, k pracovníkům v přímé péči, sanitářům a dalším, jejichž práce je neuvěřitelně těžká po psychické i fyzické stránce a přitom finančně neuvěřitelně špatně hodnocená. Poděkování by mělo patřit ale i těm lékařům, kteří v zařízeních svědomitě pracují nebo do nich docházejí, a to i za cenu hrozících „regulací“ od pojišťoven – a všem dalším, které jsem tu nestihla vyjmenovat.

Těším se, že se s mnoha z nich na našich letních seminářích budu setkávat. Tato setkání jsou pro mě vždy osvěžením, povzbuzením a získáním nové energie. Tak jim všem chci poděkovat alespoň tímhle letním pozdravem.