Lidé, kteří potřebují dlouhodobou převážně ošetřovatelskou péči žijí zpravidla v domech, kterým se vcelku logicky říká ošetřovatelský dům či domov (nursing home, sykehjem, Pflegeheim a podobně) - v Evropě. U nás se těmto domům či oddělením říká „domov se zvláštním režimem“, opravdu zvláštní že. Podle zvláštního zákona o sociálních službách. Nicméně tento zvláštní zákon přinesl alespoň tu podstatnou pozitivní změnu oproti minulým předpisům, že ukládá těmto domovům (ve kterých je většina lidí zcela odkázána na péči) zajistit zdravotní péči „především prostřednictvím zaměstnanců zařízení, kteří mají odbornou způsobilost výkonu zdravotnického povolání“, tedy především zdravotních sester. Zařízení zdravotní sestry zaměstnávají, ale pojišťovny úhrady za jejich péči ukrajují a ukrajují. Rozumní ředitelé domovů pro seniory i domovů se zvláštním režimem zatím zdravotní péči a sestry zachovávají, protože si domovy bez sester nedokáží představit. Chvála jim za to patří, ale málo ji slýchají.

Jako časovaná bomba leží na Ministerstvu zdravotnictví návrh změny jak tohoto zákona tak dalších předpisů, se kterými zřejmě souhlasí nejen sousední Ministerstvo práce a sociálních věcí ale i Asociace poskytovatelů sociálních služeb ale i někteří odborníci. Paragraf o poskytování zdravotní péče by se měl zrušit. Sestry z domovů by měly odejít. Není to prý systémové řešení.

Systémovějším řešením by podle návrhu bylo zařízení registrovat jako zdravotnická. S tím lze do jisté míry souhlasit, ale počítejme: tato transformace na ošetřovatelská lůžka by se týkala minimálně 20 tis lůžek (cca 10 tis v domech se zvláštním režimem a minimálně 10 tisíc v domovech pro seniory), možná i více. Platba za lůžko je cca tisíc korun denně. Myslíte si, že tuto zdravotní péči pojišťovny nasmlouvají? Já ne. Některá zařízení již o to usilovala a nepochodila. U těch zbývajících desítek tisíc lůžek by pak měla být péče zajištěna formou návštěv domácí péče. To stojí také pár stovek denně. Opravdu chtějí zdravotní pojišťovny tolik platit? Bylo by to krásné, ale z jejich chování vůči těmto a podobným zařízením v posledních letech tak opravdu soudit nelze. Půjde tedy o zrušení zdravotní péče v sociálních zařízeních bez adekvátní náhrady. A zase jsme tam, kde jsme byli již před dvaceti lety a tak dále: sociální služby se podle resortního ministerstva netýkají nemocných a zdravotní péče se zase nechce všímat podle resortního ministerstva těch, kteří ji potřebují dlouhodobě.

Velmi výstižně to vysvětluje paní kolegyně MUDr. Ivana Široká, z Benátek nad Jizerou, která jako psychiatr domovy pro seniory navštěvuje:

„Oddělíme zdravotnictví od sociálních služeb. Ušetříme peníze a senioři se budou cítit více jako doma. Jenže.
V zařízeních pro seniory, v kterých pracuji již více než 10 let, se zdravotní sestra na plný úvazek prakticky nezastaví. Kromě běžné péče - převazy, injekce, odběry a podobné úkony - musí být stále v pohotovosti. Není prakticky den, kdy by sestry neřešily akutní problematické stavy, úrazy, psychické potíže. Kolik tedy bude stát dovezená sestra, která je bude suplovat? A bude skutečně k dispozici rychle a vždy? Jednoduchou rovnicí mi vychází, že buď více nebo méně se zdravotní služby zhorší.

Z pohledu psychiatra vidím, že jsme díky kvalitním a obětavým sestrám ušetřili hodně peněz našemu zdravotnictví tím, že se zvládají onemocnění, která by jinak vyžadovala drahou hospitalizaci v lůžkových psychiatrických zařízeních. A samozřejmě nejde jen o finance.

V současné době se řeší restrukturalizace psychiatrické péče. Snažíme se zkvalitnit život jedné skupině pacientů právě tím, že vytvoříme centra, která kombinují zdravotní i sociální prvky, budou fungovat 24 hodin denně. Starým, nemocným a často opuštěným lidem tuto možnost zrušíme. A pokud se sníží počty lůžek pro psychiatrické pacienty, budeme mít tedy kam seniory s psychickou poruchou posílat? Jejich počet rozhodně naroste.
Víme, jak jsou senioři citliví na všechny byť i malé změny. Zhoršení kvality zdravotní péče a ztráta blízkých osob, které o ně pečují, bude mít katastrofální důsledky. Zažila jsem těžké úzkostné a depresivní reakce klientů, včetně sebevražedných tendencí, jen při „pouhých“ odchodech většího množství personálu, na který byli zvyklí a který jim často nahrazuje i rodinu.

A tak se mi v hlavě honí mnoho otázek, kolik lidí takové změny odnese? Kolik lidí na takových nesmyslných změnách vydělá? Komu opravdu prospějí?“