V akutní péči jsme špičkoví. A dál?
V závěru minulého týdne se v Praze uskutečnil zajímavý mezinárodní seminář pořádaný občanským sdružením CEREBRUM, které se zabývá problematikou traumatického poškození mozku. Uvědomila jsem si vlastně až dodatečně, že moje rodinná zkušenost s tímto poraněním byla jedním z faktorů, které ovlivnily mé profesní zaměření a koncipování projektu Gerontologického centra, zařízení, kterému bude za dva roky dvacet let.
Moje paní tchýně jezdila na kole až do pokročilého věku a při pádu z kola utrpěla ve svých dvaaosmdesáti letech poranění hlavy. V příslušné nemocnici, kam byla odvezena záchrannou službou, ji poskytli veškerou potřebnou léčbu. Péče na resuscitačním oddělení byla naprosto skvělá a stav se velmi rychle zlepšoval, takže se po několika dnech probrala z kómatu. Poté, byla přeložena na standardní pokoj – a její stav se přestal zlepšovat, spíše se začal zase postupně zhoršovat nedostatkem stimulace a rehabilitace, upoutáním na lůžko permanentní cévkou a podobně. Navíc nám naznačili, že tady již péči nemocnice končí a ať hledáme další řešení.
Rozhodli jsme se tedy s manželem vzít paní tchýni domů a pokračovat v rehabilitaci doma. Pravda, byla to domácnost s „lékařským dohledem“, opatřili jsme si veškeré pomůcky k rehabilitaci, převazový materiál a pomáhala nám tehdy geriatrická sestra. Stav naší pacientky se začal překvapivě rychle zlepšovat, do měsíce byla prakticky soběstačná a mohla se vrátit do své domácnosti, samozřejmě s pomocí a domácí péčí. Za několik měsíců už ale zavářela okurky a sušila houby, s vařením měla sice trochu problémy, ale i to se upravilo, takže posledních několik let prožila v naprosto dobrém, věku odpovídajícím zdravotním stavu.
Na základě této osobní zkušenosti i dalších zkušeností ze své praxe jsem si počátkem devadesátých let říkala, že v našem systému zdravotní péče velmi schází specializovaná, ale přitom šetrná rehabilitační péče a doléčení, které by umožnily co nejdříve návrat starého člověka do normálního života. Proto jsem velmi uvítala snahu tehdejšího ředitele a náměstkyně zdravotnického zařízení na Praze 8 (SAZZ se tomu tehdy říkalo) vytvořit nějaký systém, který bude reagovat právě na tyto potřeby starších lidí. Vzniklo tak Gerontologické centrum, které se postupně rozšířilo na dvě doléčovací oddělení, denní centrum pro lidi s demencí, domácí péči, domácí asistenci, nouzové volání a další služby, které představují určité do jisté míry ucelené spektrum reagující na potřeby seniorů v okolí. Po celá léta se naše zařízení rozvíjelo za podpory městské části Praha 8, poslední službou, kterou jsme zavedli přímo z podnětu radnice, je velmi vítaná domácí asistence. Ale o tom jsem nechtěla příliš obšírně psát.
Na semináři totiž opakovaně zaznělo, že služby, které potřebují lidé po poranění mozku, a to nejen staří lidé, v České republice dosud stále chybí. Přitom získaná poškození mozku (Acquired Brain Injury) představují jednu z nejčastějších příčin nesoběstačnosti a potřeby péče. Nejčastější příčinou poškození mozku jsou cévní mozkové příhody, které vznikly v roce 2007 u 49 tisíc lidí zejména vyššího věku, zatímco 28 tisíc poranění mozku postihlo zejména mladší lidi. Mgr. Roubal, analytik z ministerstva zdravotnictí upozornil, že v České republice vzniká poškození mozku každých 10 minut.
Mgr. LM, mladá, elegantní a milá dáma, hovořila o svých zkušenostech po těžkém poranění hlavy, které prodělala po autonehodě při cestě do práce na počátku loňského roku. Tím, kdo jí asi v celém systému nejvíce chybí je jakýsi koordinátor služeb, který by jí poskytl také potřebné informace. Postrádá ucelený plán péče, rehabilitace a činností, které by pro sebe mohla učinit. Má například problém s vyplněním různých formulářů, a to včetně pojišťoven. Patří sice ke své praktické lékařce, ale ta se oni příliš nezajímá. Sice jí slíbila, že vyplní část formuláře, který se týká jejího zdravotního stavu, ale považuje to spíše za mimořádnou laskavost. Závěrem nám sdělila svůj názor a svou zkušenost: akutní péče je velmi dobrá, a to platí zřejmě obecně v České republice. Co však následuje potom – prakticky nic. Veškeré další služby, které by potřebovala, chybí. Zdůrazňuje, že komplexní a koordinovaná péče by přece měla být výhodná, a to pro obě strany, jak pro pacienta tak i pro stát. Přece by ušetřila i významnou část prostředků na invalidní důchody, které by se nemusely vyplácet, kdyby se lidé dokázali včas vrátit do práce a do normálního života.
Já si to myslím také. Nedávný materiál Ministerstva zdravotnictví k problematice cévních mozkových příhod řeší v celém mnohastránkovém rozsahu opět pouze akutní péči. „To ostatní“ je vyjmenováno jen na několika řádcích jinak symbolicky prázdné poslední strany.
Ale pozor, času moc nemáme, protože Česká republika přes svou vycizelovanou a mnohde naprosto špičkovou akutní péči začíná ve výsledcích péče velice rychle zaostávat za ostatními zeměmi, a to nejen těmi na západ od našich hranic.
Moje paní tchýně jezdila na kole až do pokročilého věku a při pádu z kola utrpěla ve svých dvaaosmdesáti letech poranění hlavy. V příslušné nemocnici, kam byla odvezena záchrannou službou, ji poskytli veškerou potřebnou léčbu. Péče na resuscitačním oddělení byla naprosto skvělá a stav se velmi rychle zlepšoval, takže se po několika dnech probrala z kómatu. Poté, byla přeložena na standardní pokoj – a její stav se přestal zlepšovat, spíše se začal zase postupně zhoršovat nedostatkem stimulace a rehabilitace, upoutáním na lůžko permanentní cévkou a podobně. Navíc nám naznačili, že tady již péči nemocnice končí a ať hledáme další řešení.
Rozhodli jsme se tedy s manželem vzít paní tchýni domů a pokračovat v rehabilitaci doma. Pravda, byla to domácnost s „lékařským dohledem“, opatřili jsme si veškeré pomůcky k rehabilitaci, převazový materiál a pomáhala nám tehdy geriatrická sestra. Stav naší pacientky se začal překvapivě rychle zlepšovat, do měsíce byla prakticky soběstačná a mohla se vrátit do své domácnosti, samozřejmě s pomocí a domácí péčí. Za několik měsíců už ale zavářela okurky a sušila houby, s vařením měla sice trochu problémy, ale i to se upravilo, takže posledních několik let prožila v naprosto dobrém, věku odpovídajícím zdravotním stavu.
Na základě této osobní zkušenosti i dalších zkušeností ze své praxe jsem si počátkem devadesátých let říkala, že v našem systému zdravotní péče velmi schází specializovaná, ale přitom šetrná rehabilitační péče a doléčení, které by umožnily co nejdříve návrat starého člověka do normálního života. Proto jsem velmi uvítala snahu tehdejšího ředitele a náměstkyně zdravotnického zařízení na Praze 8 (SAZZ se tomu tehdy říkalo) vytvořit nějaký systém, který bude reagovat právě na tyto potřeby starších lidí. Vzniklo tak Gerontologické centrum, které se postupně rozšířilo na dvě doléčovací oddělení, denní centrum pro lidi s demencí, domácí péči, domácí asistenci, nouzové volání a další služby, které představují určité do jisté míry ucelené spektrum reagující na potřeby seniorů v okolí. Po celá léta se naše zařízení rozvíjelo za podpory městské části Praha 8, poslední službou, kterou jsme zavedli přímo z podnětu radnice, je velmi vítaná domácí asistence. Ale o tom jsem nechtěla příliš obšírně psát.
Na semináři totiž opakovaně zaznělo, že služby, které potřebují lidé po poranění mozku, a to nejen staří lidé, v České republice dosud stále chybí. Přitom získaná poškození mozku (Acquired Brain Injury) představují jednu z nejčastějších příčin nesoběstačnosti a potřeby péče. Nejčastější příčinou poškození mozku jsou cévní mozkové příhody, které vznikly v roce 2007 u 49 tisíc lidí zejména vyššího věku, zatímco 28 tisíc poranění mozku postihlo zejména mladší lidi. Mgr. Roubal, analytik z ministerstva zdravotnictí upozornil, že v České republice vzniká poškození mozku každých 10 minut.
Mgr. LM, mladá, elegantní a milá dáma, hovořila o svých zkušenostech po těžkém poranění hlavy, které prodělala po autonehodě při cestě do práce na počátku loňského roku. Tím, kdo jí asi v celém systému nejvíce chybí je jakýsi koordinátor služeb, který by jí poskytl také potřebné informace. Postrádá ucelený plán péče, rehabilitace a činností, které by pro sebe mohla učinit. Má například problém s vyplněním různých formulářů, a to včetně pojišťoven. Patří sice ke své praktické lékařce, ale ta se oni příliš nezajímá. Sice jí slíbila, že vyplní část formuláře, který se týká jejího zdravotního stavu, ale považuje to spíše za mimořádnou laskavost. Závěrem nám sdělila svůj názor a svou zkušenost: akutní péče je velmi dobrá, a to platí zřejmě obecně v České republice. Co však následuje potom – prakticky nic. Veškeré další služby, které by potřebovala, chybí. Zdůrazňuje, že komplexní a koordinovaná péče by přece měla být výhodná, a to pro obě strany, jak pro pacienta tak i pro stát. Přece by ušetřila i významnou část prostředků na invalidní důchody, které by se nemusely vyplácet, kdyby se lidé dokázali včas vrátit do práce a do normálního života.
Já si to myslím také. Nedávný materiál Ministerstva zdravotnictví k problematice cévních mozkových příhod řeší v celém mnohastránkovém rozsahu opět pouze akutní péči. „To ostatní“ je vyjmenováno jen na několika řádcích jinak symbolicky prázdné poslední strany.
Ale pozor, času moc nemáme, protože Česká republika přes svou vycizelovanou a mnohde naprosto špičkovou akutní péči začíná ve výsledcích péče velice rychle zaostávat za ostatními zeměmi, a to nejen těmi na západ od našich hranic.