Sotva jsem vyzvedl peníze z francouzského konta, abychom si mohli koupit nové auto, zazvonil telefon.
Byl to úředník francouzské banky.



Omlouvám se, že ruším. Ale jsem povinen vyplnit formulář a uvést důvod výběru peněz. Co mám do dokumentu napsat ?
"Milenka," řekl jsem.
Ůředník se zasmál.
"Je to jen formalita. Ale přesto jsem povinen doklad vyplnit a odeslat v rámci nařízení do vaší země. Jaký motiv mám tedy uvést ?"
"Milenka," opakoval jsem.
Udělal jsem to schválně, protože mi nová evropská nařízení na kontrolu občanů, pomíjející ruské mafiány jdou už nějaký čas na nervy.
"Stačí když uvedete něco obvyklého, co budu moci do dotazníku napsat. Co byste tedy navrhoval ?"
"Jak jsem už řekl - milenka."
"Vážně ?"
"Ovšem."

Ůředník okamžik mlčel.
"Taková divná suma.. Není ani málo, ani ne moc.."
"Na milenku to stačí," řekl jsem.
"Ovšem. Ale na jak dlouho ?"
"Na celý rok."
"Děláte si legraci."
"Mám to přesně propočteno."
"Tomu nevěřím," zapochyboval.

Odkašlal si a ztišil hlas.
"Promiňte, ale čistě soukromě.. Já znám dobře svoje výdaje v tomto ohledu. Ale vaše suma vůbec neodpovídá."
"Záleží na tom, odkud milenka je," namítl jsem.
"Je z Paříže."
"Pak není divu."
"Vaše přítelkyně není Pařížanka ?"
"Ne. Žije v Praze."
"No ovšem, tím se tedy vysvětluje ten rozdíl v provozních nákladech," povzdychl si, "a jste si opravdu jist, že suma pokryje celý rok ?"
"Určitě."
Muž obdivně hvízdl.
"Zahrnul jste do toho všechny náklady ?"
"Samozřejme."
Muž hvízdl podruhé.

"Poslyšte právě jsem to propočítal a to by dělalo pouhých čtyřista šestnáct euro za měsíc. To není možné."
"V Praze ano," řekl jsem, "nezapomeňte, že v Čechách to je často už měsíční plat."
"To je úžasné. A s Paříží se to nedá srovnat. Jestli ceny budou nadále stoupat, nebudu si moci přítelkyni dovolit," povzdychl si.
"Seznámíte se s jinou. Třeba z venkova," řekl jsem, abycho ho nějak povzbudil.
"To nejde. Má přítelkyně musí bydlet v Pařízi. Nemůže dojíždět."

Ztlumil hlas.
"Musím vám říci pravdu: má přítelkyně musí dokonce pracovat."
"To je smutné," řekl jsem.
"Situace je čím dál tím horší. Můj otec si jako pouhý výpravčí na maloměstském nádraží mohl dovolit milenku, která nemusela chodit do práce.
Můj děda - obyčejný prokurista měl dokonce dvě. A oběma platil byt. A já ?
Dnes je už situace taková, že si člověk musí rozmyslet, jestli má vůbec zakládat rodinu.
Tak hluboko už Francie klesla, milý pane.."
Chtěl jsem ho nějak potěšit, ale nevěděl jsem jak.
Zatím co jsem přemýšlel, čím bych mu zvedl náladu, dospěl k rozhodnutí.
"A víte co ? Máte pravdu. Nebudeme nic zakrývat. Napíšu do formuláře - milenka. Ať je vidět, že jsou ještě země, kde může člověk normálně žít."


Poslední slovo, LN 21.05.2008