Včera vyšel na serveru aktuálně.cz článek o mé podpoře projektu občanského sdružení Muzea olomoucké pevnosti, pro který se mi podařilo získat 18 milionů korun – na inženýrské sítě, dodávám já, neboť to autorka textu zapomněla zmínit. Nebylo to jediné její – kulantně řešeno – opomenutí, v textu se objevila minimálně jedna vyslovená lež a řada dost fantaskních konstrukcí, jež poškozují nejen mě, ale hlavně členy občanského sdružení Muzeum olomoucké pevnosti, jehož jsem čestným členem. Dokážu pochopit, že tento fakt může leckoho dráždit – Langer si přihrává miliony vlastnímu spolku! – a proto budiž řečeno, jak se to s těmi „miliony do vlastní kapsy“ má.

Před třemi lety mě v mé olomoucké poslanecké kanceláři oslovilo několik nadšenců historie a vojenství. Seznámili mě se svým plánem vybudovat v Olomouci muzeum olomoucké tereziánské pevnosti a zapáleně mi popisovali, jaké unikátní skvosty se u nás nacházejí – a já se teprve tehdy s údivem dozvídal, že Olomouc má kromě sloupu svaté Trojice, barokních kašen a renesanční radnice historický unikát, jakých byste po Evropě napočítali na prstech jedné ruky, a sice relativně slušně zachovalý soubor vojenských fortů, které jako předsunutý prstenec obepínaly bastionovou městskou pevnost z poloviny 18. století. A protože tyto stavby patřily celou dobu armádě a byly nepřístupné, dokonce i odborná veřejnost z řad památkářů se o těchto skvostech začala dozvídat teprve někdy na přelomu tisíciletí!

Tehdy jsem si slíbil, že pokud to aspoň trochu půjde, budu se zasazovat o popularizaci této polozapomenuté části olomoucké historie a o záchranu toho, co z pevnosti zbylo. Mimo jiné jsem předjednával převod pevnosti Tabulový vrch od Armády ČR na město, z něhož nakonec bohužel sešlo. Byl jsem velmi rád, když se na mě obrátili lidé z budoucího občanského sdružení Muzeum olomoucké pevnosti, kteří o mém zájmu věděli, s návrhem, jestli bych se do dobrodružství obnovy poslední větší části původní bastionové pevnosti – Korunní pevnůstky – nepustil s nimi. Okamžitě jsem kývl a už na první tiskové konferenci sdružení v létě loňského roku jsem veřejně vyhlásil, že využiji všechny své možnosti k podpoře projektu.

Z loňského státního rozpočtu se mi podařilo vyjednat celkem 9 milionů korun na vyčištění areálu, který byl absurdně využíván pouze jako stavební dvůr a skládka suti, na úpravu valů a vodních příkopů a očištění hradební zdi od náletové zeleně. Už dnes je pevnůstka k nepoznání – tam, kde se ještě v září zelenala nevzhledná džungle kopřiv a křovin, se dnes tyčí mohutná cihlová stěna, obehnaná úpravným vodním příkopem. Barokní válečná prachárna uvnitř bastionu, nejstarší u nás, získala novou střechu. Vzácná památka se pomalu probouzí, a kdo by chtěl věřit některým novinářským výkřikům, ať se přijede přesvědčit na vlastní oči.

Čekal jsem, že částka 18 milionů na jeden projekt vzbudí zákonitě značnou pozornost, čekal jsem však i korektní novinářskou práci, kdy si redaktoři o celé věci zjistí co nejvíc informací – ono by vcelku stačilo, aby si přečetli již publikované články v místním tisku od loňského léta. Inženýrské sítě jsou pro další etapy rekonstrukce nezbytné, bez nich by nebylo možné získat potřebná stavební povolení, nebylo by možné žádat prostředky z evropských fondů a podobně. Jak se však říká, nic není tak staré jako včerejší zprávy. Po jedovatých plivancích některých novinářů za pár týdnů neštěkne pes, zato po nás zůstane v Olomouci krásná památka, která bude sloužit všem.