Vzpomínám si, jak jsem někdy na jaře roku 1990 kupoval ovoce u stánku na Karlově náměstí v Praze. Bylo jen několik měsíců po převratu, maloobchodní ceny byly dosud regulovány státem a v občanech ještě doznívalo revoluční nadšení a étos přechodu k nové, lepší společnosti.

Přede mnou stálo několik lidí a na řadu právě přišel německy hovořící cizinec. Nechal si zvážit banány, prodavač navážil necelé kilo a oznámil cenu 49 korun. Známá cena za kilogram byla tehdy 17 Kč. Ta ale nebyla nikde viditelně uvedena a muž, který se v místních cenách zjevně neorientoval, se chystal bez reptání a zřejmě i bez jakéhokoli podezření zaplatit.
V tom okamžiku se zvedl odpor mezi ostatními čekajícími. Spravedlivě rozhořčení čeští domorodci prodavači vyčinili, nadali mu zlodějů a donutili jej cenu přepočítat a změnit.

Účtování jiných cen Čechům a opět jiných cizincům nebylo v našich obchodech, hotelech či taxících v dobách nově se klubajícího kapitalismu ničím výjimečným. V tisku bylo podobné jednání obvykle pranýřováno. Ekonomové pak často vysvětlovali, že se jedná o zavádění nerovných podmínek na trhu, ostudu, která se obrátí proti naší zemi, protože turisté postižení podobnou nespravedlností už víckrát nepřijedou a podobně. Také úřady proti této praxi bojovaly, z dlouhodobého hlediska myslím víceméně úspěšně.

Z hlediska výše uvedeného jsou pozoruhodné mechanismy tvorby cen zdravotní péče v naší zemi. Cena zdravotních služeb poskytovaných v ČR není primárně vyjadřována penězi, ale počtem bodů. Těmto bodům je pak zpětně připisována hodnota v korunách a haléřích. Je velmi zajímavé, že tato peněžní hodnota bodu velmi významně závisí na státní příslušnosti občana, který zdravotní péči u nás využívá. Hodnota bodu pro cizince ze země mimo EU může být v současné době více než 3x vyšší (3 Kč), než hodnota pro občana ČR (0,80 Kč).

Pro příklad. Chirurgický výkon operace apendixu je v seznamu výkonů hodnocen 1479 body. To znamená, že jako cizinec například z Brazílie, z USA nebo z Ghany zaplatíte nemocnici za operaci svého tlustého střeva 4437 korun. Pokud jste občanem ČR, dostane nemocnice za stejnou práci na základě vašeho povinného zdravotního pojištění 1183 korun.

Dvojí ceny používané v české zdravotní péči zdá se nikoho nerozčilují. Občané proti nim nebrojí a úřady je samy vytvářejí jako svou oficiální státní politiku.

Často slýchám, že zdravotnictví je černá díra, ve které zmizí libovolné množství peněz a nemá smysl přidávat další, protože se jimi stejně jen plýtvá. Nevím, odkud pochází přesvědčení, že právě ve zdravotní péči se plýtvá více než v jiných oblastech.

Zhusta se také setkávám s přístupem lidí mimo zdravotnictví, kteří používají argumenty typu „řádně platím zdravotní pojištění, je to spousta peněz, mám tedy všechno předplaceno, proč bych měl platit jakékoli další platby či poplatky“. Tuto argumentaci používají i lidé skutečně bohatí, kteří jindy neváhají platit přemrštěné částky za cokoli.

Tímto článkem nevolám po snížení cen zdravotní péče pro cizince.

Spíše si myslím, že existence dvojích cen za zdravotní služby ukazuje, že si na zdravotní péči platíme málo. Ceny pro cizince jsou bližší ekonomické realitě. Ceny pro české občany jsou pokřivené regulací, vůbec neodpovídají skutečnosti a jsou jen důsledkem snahy většiny dosavadních vlád utvrzovat občany v tom, že více si na své zdraví platit nemusí.

Podobně jako na regulaci cen potravin jsme kdysi dopláceli jejich nedostatečným výběrem a nízkou kvalitou, na přílišnou regulaci cen zdravotních služeb doplácíme nemožností udržovat či zlepšovat úroveň našeho zdravotnictví.

Zdravotnictví v naší zemi není černou dírou, je jen spolu s některými dalšími oblastmi včetně školství a vědy popelkou, na které stát příliš šetří.

Ten zelinář z Karlova náměstí se o necelý rok později dočkal liberalizace cen a po letech i toho, že prodává někdy banány Čechům dráž, než kolik stojí v Rakousku.

Zdravotnictví se žádných podobných změn nikdy nedočkalo. Celá oblast zdravotní péče potřebuje více peněz, ale politici to před občany skrývají.

Ty finance navíc můžeme do zdravotnictví zaplatit cestou zvýšení povinného zdravotního pojištění nebo jinými cestami, jako je financování ze státního rozpočtu, z rozpočtu krajů anebo přímými platbami od pacientů. Pokud ale budeme dále zavírat oči nad tím, že na zdravotní péči dáváme málo a budeme si přitom vzájemně bohorovně tvrdit, že už tak dáváme až moc, úroveň péče bude zaostávat.

Dvojími cenami přiznáváme, že o tom vlastně všichni víme.