Obrana Josefa Švejka

17. 12. 2016 | 18:03
Přečteno 5375 krát
Bez ohledu, zda dotyční četli Haškova Švejka, nebo naopak nečetli, jsou ve valné většině případů hotovi prohlásit, že jsme národem švejků. Kéž by tomu tak bylo! Mezi Čechy najdeme spoustu poručíků dubů, přehršel účetních šikovatelů vaňků, dokonce i nějaký baloun se tu vyskytne, ale Švejka aby pohledal. Jsem proto rád, že již před lety se obrany Josefa Švejka ujal významný český filosof Karel Kosík.

Vyprovokován svými přáteli z diskusního kroužku, jehož jsem pravidelným návštěvníkem, jsem sepsal a přednesl své vývody, proč to, co si negativního přisuzujeme jako součást naší národní identity, nelze rozhodně hledat v Josefovi Švejkovi. Pozorný čtenář Haškova románu nakonec zjistí, že v hlavním hrdinovi nalézá celou řadu nectností, ale tu hlavní, českou vyčůranost, rozhodně ne.

Pro lepší pochopení Haškova rozpoložení, v němž vznikal román Osudy dobrého vojáka Švejka, a proč měl románový Švejk se svým předválečným předchůdcem z Haškových povídek o blbovi u kumpanie společné jen jméno, je nezbytné alespoň ve zkratce vylíčit Haškův vývoj v době první světové války a příčiny jeho někdy překvapivých proměn. Nechme se proto vést Haškovými projevy, jak je zachycuje dobový tisk.

Začněme podzimem roku 1914. V sociálně demokratických Dělnických listech, vycházejících ve Vídni se 15. prosince 1914 dočítáme:

Do jednoho z pražských hotelů v silně podnapilém stavu zavítal v minulých dnech host, který se do knihy cizinců zapsal jako uprchlík z Ruska. Zpráva o tom podána policii, která neopomenula cizince prohlédnout a k nemalému překvapení v něm zjistila známého autora rozmarných povídek Jaroslava Haška. Hašek doznal, že se za uprchlíka vydával jen proto, aby poznal, jaké to je v nynějších rušných dobách v policejní separaci. Pro udání nepravého jména byl mu vyměřen pětidenní trest policejního vězení s erární stravou, poněvadž hotovost jeho obnášela pouze 4 haléře.

Na okraj této zprávy je třeba poznamenat, že v té době vnitrozemí Rakouska, hlavně Vídeň a velká města v Čechách a na Moravě, zaplavila uprchlická vlna z Haliče a z Bukoviny, obsazené hned zpočátku války vítězící ruskou armádou. Rakušané byli Rusy biti jako žito. Hrozilo, že bude dobyt i sám Krakov. Nápor Rusů zastavily až německé oddíly.

Jednou příčin zdrcujících porážek Rakušanů na východě byla naprostá neznalost rakouského generálního štábu, v jakém stavu a v jakém rozsahu a skladbě se nachází ruská armáda. Především díky nedávnému neblahému působení náčelníka rakouské kontrarozvědky plukovníka Alfreda Redla. Až do svého odhalení v květnu 1913 pracoval ve prospěch Ruska. Rusům mimo jiné vyzradil celou síť agentů rakouské rozvědky. Rusové tak dostali plně pod kontrolu, jaké informace (spíš desinformace) o stavu ruské armády Vídeň získá. Egon Ervín Kisch, který způsobil, že aféru plukovníka Redla úřady nakonec neutajily a aférou se zaobíraly všechny významné deníky, po válce napsal, že je velmi pravděpodobné, že Rakousko, kdyby bylo opravdu znalo skutečný stav ruské armády, nejspíš by se v červenci 1914 tak bezhlavě nepustilo do srbského dobrodružství, spojené s hrozbou ruského útoku na východě.

Podzimní vydání novin v roce 1914 jsou plná zpráv o utečencích z východu. V Praze jsou běženci místním českým obyvatelstvem srdečně vítáni, zejména pak ti slovanského původu. Situaci na východě nakonec dokázali zvrátit až německé oddíly.

Haška na sklonku roku 1914 nacházíme stále v roli rozverného bohéma. Nasvědčuje tomu i jeho ohražení k citované zprávě. Narážíme na ně i v Dělnických listech, ve vydání z 18. prosince 1914.

Ohražení Jaroslava Haška.

Ctěná redakce! Na základě paragrafu 19 tiskového zákona dovoluji si zaslati Vám tuto opravu, týkající se Vaší lokálky Humoristovy rozmary, otištěné v ranním vydání Vašeho listu ze dne 17. prosince číslo 539: Není pravdou, že policie k nemalému překvapení v něm zjistila známého humoristu, nýbrž jest pravdou, že policie nijak překvapena nebyla, není pravdou, že jsem měl u sebe 4 haléře, nýbrž jest pravdou, že jsem měl u sebe 6 haléřů, obnos to zcela slušný vzhledem k dnešnímu těžkému finančnímu stavu spisovatelů humoresek. V dokonalé úctě Jaroslav Hašek.

Mezi utečenci, o nichž psaly rakouské i české noviny, se nacházeli i vyhnanci, úředně vydávaní za běžence. Rakouská vláda z ohrožených oblastí do vnitrozemí organizovaně deportovala celé skupiny obyvatel, majíc za to, že by při první příležitosti spolupracovali s Rusy. Byli vystěhováváni do vnitrozemí násilím. Z Haškova románu rovněž vyčteme, že se rakouská armáda v Haliči s místním obyvatelstvem nemazlila. Zacházela s ním, zejména šlo-li o Rusíny, Ukrajince a Židy, jako s potencionálním nepřítelem vzdor tomu, že šlo o rakouské občany.

Obdobně se rakouská vláda chovala v Tyrolích po tom, co na jaře roku 1915 válku Rakousku vyhlásila Itálie. Odsud rovněž byli preventivně do vnitrozemí násilně vystěhováváni Tyrolané, hlásící se k italské národnosti. Deportace sudetských Němců po roce 1945 či vyhánění Poláků v téže době z Haliče a z Litvy, jak vidno, měly své úspěšné předchůdce.

V létě a zkraje podzimu roku 1915 se Hašek se svým 91. pěším českobudějovickým plukem nacházel na východní frontě. V místech, jež usilovně za vydatné pomoci Němců Rakušané zpět dobývali na Rusech. Hašek byl nutně svědkem surového zacházení s tamějšími obyvateli. Byli z nežádoucího etnika či nežádoucího náboženského vyznání. Byli automaticky „sprostými podezřelými“. Zkušenost promítl do románu. Nepochybně sehrávala významnou roli v jeho radikální proměně, kdy začal (jak se lze přesvědčit z jeho dalších písemných projevů) Rakousko upřímně nenávidět.

Nenávist to byla hluboká. Odrážela se bezmála v každém jeho příspěvku psaného do časopisu Čechoslovan, jím v Kyjevě redigovaného. V té době z jeho pera zaznamenáme jen poskrovnu humorné povídky, reflektující situaci na frontě v létě 1915. Jako příklad může posloužit povídka „Bilance válečného tažení hejtmana Alserbacha“. Je sice vtipná, avšak rozvernost Haškových povídek z doby předválečné rozhodně postrádá.

Vraťme se na chvíli ještě jednou do prvních týdnů roku 1915, kdy se Hašek nacházel ještě v Praze. Krátce na to se jako čerstvý rekrut 91. českobudějovického pěšího pluku ulejval v českobudějovické nemocnici. V pražském Prager Tagblattu, ve vydání z 1. ledna 1915 lze najít inzerát následujícího znění:

Stájový pinč, ledově šedé barvy, 70 cm vysoký, slyšící na jméno Ingo, se zhruba před 14 dny zaběhl. Odevzdejte proti odměně na c.k. velitelství střelnice Kobylisy.

Obdobný inzerát lze nalézt ve vydání Prager Tagbalttu z 31. března 1915:

Pes, stájový pinč, hrubosrstý, byl odcizen. Odměna 30 K tomu, kdo o něm poskytne informaci v hotelu Černý oř, Praha, Příkopy.

Pokud autorem obou inzerátů není Jaroslav Hašek, pokud neznal druhý inzerát, nepochybně znění inzerátu prvního znal. Odpovídá totiž době, kdy Josef Švejk pro nadporučíka Lukáše kradl stájového pinče a kdy o psa okradený plukovník Kraus von Zillergut podal inzerát, aby jej „nadporučíci nečetli“. V románu sice není mnoho časových údajů, zde ho ale najdeme. Nadporučík Lukáš Švejkovi diktuje dopis a datuje 20. prosincem 1914 po tom, co se zbavil návštěvy manželky obchodníka s chmelem z Rakovníku. Vzápětí se Švejk vydá obstarat stájového pinče, aby si krádeží oba nakonec vykoledovali přeložení 91. pěšímu pluku do Českých Budějovic a táhli s ním na frontu.

Druhý inzerát mohl, pokud jej sám nezadal, rovněž Jaroslav Hašek znát. V březnu 1915 se ale už nacházel v českobudějovické nemocnici. K domněnce mě svádí udaný hotel Černý oř na Příkopech. Na jeho místě se dnes nachází budova Národní banky. Černý oř byl luxusní hotel, který si v době války zabrali vyšší rakouští důstojníci. Je nanejvýš pravděpodobné, že právě z tohoto hotelu měl vyjít plukovník Kraus von Zillergut a nadřízený nadporučíka Lukáše a narazit na nadporučíka, an se ubíral s kradeným psem na roh Příkopů a Panské ulice, kde měl sraz s jistou dámou.

V každém případě oba inzeráty mohly Haškovi posloužit jako inspirace.

Poslední zprávu o Jaroslavu Haškovi v domácím tisku lze najít, až když se ukázalo, že domněle mrtvý spisovatel, je živ, jen upadl do ruského zajetí. Do zajetí upadl koncem září 1915. Až o celé dva měsíce později se čtenáři Dělnických listů ve vydání z 16. listopadu 1915 teprve dočítají:

Spisovatel Jaroslav Hašek zajat. Spisovatel Jaroslav Hašek, známý český beletrista upadl koncem září do ruského zajetí. Tím jsou ovšem všechny pověsti o jeho smrti vyvráceny.

Do zajetí upadl záměrně. Potvrzují to přinejmenším dvě místa ve Švejkovi. Podobný osud v románu připravoval i Švejkovi. O záměrném upadnutí do zajetí rozmlouval Švejk s vojákem, který přinesl nadporučíkovi Lukášovi jakési listiny k podpisu. To bylo přesně ve chvíli, kdy plukovník Kraus von Zillergut vzteky vyskakoval na Příkopech, že plukovníci podávají inzeráty a nadporučíci je nečtou. Záměrné upadnutí do zajetí předpokládal jako samozřejmé i onen hodný pán, který za Švejka na nádraží v Táboře zaplatil pokutu, byv Švejk obviněn, že záměrně zatáhl ve vlaku za záchrannou brzdu, a dal mu pětku na lístek do Budějovic a na útratu v nádražní restauraci. Rozloučil se větou:

Tak, vojáčku, jak vám povídám, jestli budete v Rusku v zajetí, tak pozdravujte ode mne sládka Zemana v Zdolbunově… Jen buďte chytrý, abyste dlouho nebyl na frontě.

Píše se rok 1916 a Hašek v Kyjevě rediguje a přispívá do časopisu Čechoslovan. Tón jeho psaní se radikálně změnil. Ani náznakem nepřipomíná onoho rozverného předválečného spisovatele. Z řádků tu vystupuje zarytý odpůrce rakouské monarchie a přesvědčený českoslovanský vlastenec.

Čechoslovan 25. září 1916

Naše snahy, odboj, který jsme vznítili v táboře proti Rakousku a který byl dokumentován odjezdem několika skupin dobrovolců, odbývá s posměchem. Krčí se na pryčně, a kdyby přišlo zemětřesení a zasypalo barák, našli by ho po létech v téže poloze skrčenců a krčenečků, kterými se proslavily slavné hroby mezi Budčí a Roztoky. …směje se našim statečným hochům, kteří pochopili svou povinnost k českému národu a skutky dokázali, že jsou Češi a nejen prachobyčejnými povalovači po barákových pryčnách, kteří ještě si sice říkají, že jsou též Češi a mluví o vážné době pro český národ, ale dále chtějí hníti v táborech v nečinnosti, poněvadž jsou zbabělci. V našem osvobozovacím hnutí není pardonu zbabělým. Jejich tichošlápkovství je zločinem a poněvadž dnes český národ stojí ve zbrani proti Rakousku, je to zbabělost před nepřítelem…

Jak krásně dovedu si představit opatrného pisatele. Sedí na pryčně na bobku, tak jak ti skrčenci a krčenečkové z pravěkých hrobů, ruce zkřížené přes kolena a snaží se usilovně vymyslit něco, co by nebylo tak ostré, jako je vintovka se štykem. To není žádná hračka s ručnicí. Což kdyby to, nedej pán bůh, to vybouchlo. Jiný přichází již se skutečným návrhem. Žádá, aby se přestalo s bojem o samostatnost, a počkalo se až po válce a udělalo se to cestou parlamentární, zvolila se silná opozice, která by dělala trumpetkami takovou obstrukci, aby se nás vláda rakouská raději zřekla. Dobrý ten občan, který věří ještě dnes v rakouský parlamentarism, je takový tichošlápek starých časů…

Naši hoši jdou na pozice. Tábory zajatců ozývají se písní odboje a jarní větry zanedlouho přinesou jim velké zvěsti o svobodě. Ale skrčenci a krčenečkové dál budou se krčit na pryčnách baráků. A po letech snad přijde archeolog a nalezne to pokolení skrčených koster. A budou velké spory, jakého jsou ti skrčenci původu. A doufám pevně, že se k nim osvobozený český národ hlásit nebude, neboť… jsou jen světovou ostudou…

Hašek nepsal proto, aby se jeho čtenáři smáli, ale proto, aby se jeho čtenáři zamysleli nad osudovými okamžiky, jichž jsou svědky. Z bohéma, který ještě na sklonku roku 1914 putoval spolu „s dacany“, se stal uvědomělý bratr legionář, později uvědomělý revolucionář. Ač z obou uvědomělostí, zejména z té druhé, se nakonec do republiky vrátil vyléčen, to podstatné v něm zůstalo. Švejka nezačal po návratu psát proto, aby vylíčil zábavné příhody pitomce od kumpanie, jak psával Švejkovy historky ještě před válkou, ale proto, aby na postavě Švejka ukázal absurdnost moderního světa a Švejka použil jako jeho vhodné křivé zrcadlo. Charakteristická je v tom smyslu pasáž, v níž Hašek cituje ze zprávy soudních lékařů z oboru psychiatrie po tom, co Švejka komisionálně vyšetřili. Zpráva byla sepsána nejspíš v srpnu 1914, krátce po vypuknutí světové války, ve chvíli, kdy Rakousko nadšeně táhlo na Srby. Ve zprávě čteme:

Níže podepsaní soudní lékaři bazírují na úplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu představeného komisi výše ukázané Josefa Švejka, vyjadřující se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba…

Na místě je otázka, kdo v té chvíli byl notorickým blbem. Zda Josef Švejk, který soudní lékaře zaskočí nelíčeným projevem rakouského vlastenectví, anebo sami zcyničtělí soudní lékaři?

Únorovou revoluci v Rusku a nastolení socialistické vlády Kerenského Hašek, soudě podle způsobu psaní, nejspíš vítal. Stále trvala naděje, že Česká družina spolu s ruskou armádou Rakušany a Němce porazí a osvobodí Česko. Haška naopak rozhořčuje, vezmeme-li v potaz jeho další osudy, rozkladné působení bolševiků v ruské armádě. Z textu je navíc zřejmé, že už tehdy bylo obecně známo, že bolševici v Rusku pracují ve prospěch vilémovského Německa a za německé peníze. V Čechoslovanu ve vydání z 15. srpna 1917 v textu z pera Haškova čteme:

V poli, 15. srpna 1917

Vychází dnes najevo, že první kolísání ruské fronty z 5. července t.r. bylo v bezprostřední spojitosti s velkými demonstracemi bolševiků v Petrohradě, kteří vydali heslo pro frontu a posici k vojsku stávkovat a odejít z okopů. Byla to jakási sabotage ve válce, počínající sebezmrzačováním tisíce přívrženců bolševismu, kteří se stříleli do prstů a odcházeli z posice. Tato bolestná procedura stávková 5. července proměnila se v násilnou stávku na celé řadě ruských haličských posic. Pluky, mající útočit, zadržovány byly násilím jinými pluky, které stály v záloze; provedena nezřízená masová agitace mezi čerstvě přibylými prapory a konečně přikročeno k vypracovanému plánu – dobrovolnému opuštění posic…

…klidně proudem odcházeli z posic, nic nedbajíce, že na některé části posic stojí jejich druzi, které po jejich dobrovolném odchodu obklopují vlny Němců a Rakušanů, že tam stojí jako ojedinělé ostrůvky, vzdorujíce obrovské přesile nepřátel, opuštěni od všech, bez naděje na podporu. A ty ostrůvky, to byly pluky naší první střelecké brigády. Stály jako hráz a vzdoroval y přívalu Němců. Spoléhaly jen na sebe…

Němci obstřelovali Tarnopol a naši je odráželi pod Šlachtincemi. Tarnopol hoří a naši se bijí u Grabovců. A to jsou jména, která budou zapsána zlatými písmeny v historii českého vojska, zejména v dějinách prvního pluku, který na této linii měl proti sobě nejsilnější německé oddíly druhé armády… Kdo viděl naše protiútoky, ten litoval, že nás není alespoň armádní sbor. Němci by byli nestačili utíkat. U Grabovky, jak vypravovali zajatí Němci, čtyři útočící prapory nedaly se pohnouti, aby šli kupředu, poněvadž někdo vykřikl: Die rottweissen kommen!...

Němci dnes přiznávají, že to byla unverhoffte Offensive; kdo však viděl, v jaké souvislosti bylo stažení jejich sil z francouzské fronty na tarnopolskou se stávkou v ruském vojsku na tomto úseku, kde převládali bolševikové v plukovních komitétech, a sledoval na místě, jak rozvinovali Němci a Rakušané své operace v oněch výběžcích fronty, nabývá přesvědčení, že ta unverhoffte Offensive byla vlastně společně propracovaným válečným plánem německo-rakouského generálního štábu s Leninovci…

Odjel od nás náš vůdce národa, profesor Masaryk jistě spokojen. Viděl základy české armády, která dnes roste jako lavina, aby v dohledné době oplatila Němcům a Rakušanům za vše, co český národ vytrpěl. A profesora Masaryka jistě neopouštěla myšlenky, když od nás odjížděl, že viděl vojsko Nesmiřitelných.

Haškův text z 15. srpna 1917 dokládá, že rozhodně nehoroval pro komunismus bolševického ražení. Bolševiky považoval za spojence úhlavních nepřátel Čechů, Němců a Rakušanů. Z textu je zároveň zřejmé, že dohoda mezi ruskými bolševiky a německým generálním štábem mu byla známa. Ostatně z Haškova vánočního fejetonu z prosince 1917, pojednávajícího o tom, že bolševici zrušili Vánoce, doslova prýští znalost pozadí působení bolševiků v Rusku i jeho znatelný odstup od nich:

Našlo by se toho ještě celá hromada, co všechno bolševikové zrušili; ale jen jediná věc by se našla, kterou nezrušili, totiž slib, který dal Lenin císaři Vilémovi, že to pěkně v Rusku rozvrtá…

To, že se Hašek nakonec k bolševikům dal, musí mít daleko složitější příčinu, než pouhé vzplanutí bývalého anarchisty pro věc komunismu. Hašek byl přesvědčen, že Češi k národní samostatnosti dospějí pouze, pomohou-li na ruské frontě porazit Němce a Rakušany a následně svoji zem osvobodí. Tento sen se začal rozplývat. Nemohl se smířit s tím, že české legie byly z ruské fronty staženy, aby byly přes Sibiř přesunuty na západní frontu. Považoval to za zradu a za krok mařící touhu po sociálně spravedlivém Československu. Odvrat od Masaryka směrem k bolševikům si proto vysvětluji ohromnou hloubkou jeho vnitřního zklamání, jež v oněch časech nejspíš prožíval.


Hašek, Švejk a Karel Kosík

Zjednodušený a obecně přijímaný výklad postavy Josefa Švejka, jak už jsem předeslal, se nezdál českému filosofovi Karlu Kosíkovi.

Švejk v Haškově poválečném podání pro něho rozhodně nebyl pitomcem od kumpanie. Byl mu čímsi hlubším a podstatnějším, jak se dočteme v jeho eseji „Hašek a Kafka neboli groteskní svět“. Zde nabízím některé výňatky:

První se vztahuje ke scéně, kdy Švejk veden dvěma vojáky z Hradčan z garnisoního vězení k feldkurátu Katzovi a Josef K. z Kafkova Procesu opačným směrem do lomu na Strahově.

Obě trojice jdou stejnými místy, ale nemohou se potkat. Švejk byl propuštěn z věznice – jak je zvykem – ráno a vykonal zmíněnou cestu se svými průvodci dopoledne, kdežto Josefa K. vedli dva muži s cylindry na hlavách večer „v měsíčním svitu“.

Předpokládejme, že se tyto trojice setkají. Projdou kolem sebe nevšímavě, protože Josef K. je zaujat pozorováním fyziognomie a chování tajemných průvodců a Švejk je plně zaměstnán rozhovorem se strážemi. Je však možné, že se trojice při setkání na sebe dívají. Tento pohled je viděním, které nepoznává. Lidé se vidí, ale nepoznávají, kdo jsou. Kdo jsou?

Pro Josefa K. je Haškova trojice příliš komická a pouze komická, bez hlubšího nenadálého významu, jehož odhalením se otvírá svět grotesky, a podobně Josefu Švejkovi připadá Kafkova trojice jako komické zjevení, v němž se zastírá skutečný, groteskně tragický osud Josefa K. Oba vidí vnějšnost toho druhého, a proto si jsou lhostejní…

Josefa K. dva muži vedou do strahovského lomu, aby mu tam vrazili nůž do srdce. Josef Švejk v opačném směru mystifikuje své průvodce tvrzením, že si jde k feldkurátu Katzovi pro poslední útěchu. Den na to ho mají věšet. Absurdita obou situací, zapadajících však do poměrů doby, v níž se odehrávají, je tak podtržena. Zatímco průvodci Josefa K. vědí, Josef K. netuší, že jde na smrt. Kdyby byl lépe četl dobu, v níž žil, domyslel by se svého osudu. Za to průvodci Josefa Švejka zcela samozřejmě přijmou tvrzení, že si Švejk jde pro poslední útěchu a že bude následující den pověšen. Svoji dobu čtou velice dobře. Nediví se absurdnosti situace, v níž se díky Švejkově mystifikaci ocitli. Vojenské soudy a náhlé polní soudy, jež tak miloval generál Fink z Haškova románu, během války vynesly a vykonaly tisíce rozsudků smrti nejen nad vojáky, ale i nad civilním obyvatelstvem. V Haliči a v Bukovině, jež po vypuknutí války obsadili Rusové a následně Rakušané díky Němcům zpět dobyli, stačilo pouhé podezření či udání, že se ten či onen v době ruské okupace stýkal s Rusy, a již visel…

Pokračujme s Kosíkem:

Je vůbec možno srovnávat nebo klást do souvislosti dílo Haškovo a dílo Kafkovo? Na první pohled se zdá, že taková souvislost neexistuje, neboť Kafka se čte proto, aby byl interpretován, zatímco Hašek se čte proto, aby se lidé smáli…

…u Haška se zdá, že máme jediný paklíč, který otevírá jeho dílo, a tím je u nás proslulý „princip lidovosti“. Ale „princip lidovosti“ Haškovo dílo neotvírá, nýbrž daleko spíše k němu přístup uzavírá, neboť nám vůbec nedává možnost, abychom pochopili jeho problematiku…

Není od věci připomenout jinou podobnou postavu, která svádí k výkladu svou zdánlivou lidovostí. Stejně tak jako u Švejka i u ní naopak takový výklad cestu k jejímu porozumění neprodyšně uzavírá. Jí je strýc Pepin Bohumila Hrabala. Pepin není lidovou postavou. Jde o bytost, v níž se odráží složitost a absurdita moderního světa, aniž se samotného Pepina dotkne. Ať už v životě dopadne jakkoli, ať je sebevíc bit, je vždy vítěz. Zůstal vzdor stále se víc odcizujícím poměrům sám sebou. Tedy vítězem.

Poznámku z jiného soudku si zaslouží postava poručíka Duba. Takto píše Kosík:

Poručík Dub – činitel – nerozumí žertu a neumí se smát; jeho jedinou ctižádostí je přinutit Švejka k pláči. Činitel se pohybuje ve sférách svatého, nedotknutelného, střeženého. Smích je mu krajně podezřelý. Kdo se směje, směje se jemu. Je vztahovačný a nedůtklivý. Chce na všechno dohlížet a všechno mít pod svou kontrolou. Dovoluje lidem, čemu se smějí smát a na co se mohou dívat.

„Co se zde stalo?“ ozval se přísný hlas poručíka Duba, přičemž postavil se přímo před Švejkem.
Poslušně hlásím, pane lajtnant, odpověděl Švejk za všechny, že se díváme.
A na co se díváte? Rozkřikl se poručík Dub.
Poslušně hlásím, pane lajtnant, že se díváme dolů do příkopu.
A kdo vám dal k tomu svolení?“

Poručík Dub, ne Švejk, je typickým představitelem pokleslého češství. Současně i toho nejreakčnějšího rakušáctví. Nabylo vrchu právě vypuknutím první světové války a proměnilo Rakousko z rozvíjející se parlamentní demokracie v policejně-vojensko-byrokratickou diktaturu. Vrcholným představitelem rakušácké reakčnosti byl sám předlitavský předseda vlády, hrabě Stürkgh. Několik málo dnů po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda už naléhal, aby Rakousko napadlo Srbsko. Navenek jako odvetu za Srbskem zorganizovaný atentát. Ve skutečnosti mu válka, o níž musel vědět, že nakonec přeroste v celoevropský konflikt, měla posloužit k vnitropolitickým cílům. Zlikvidovat rakouskou demokracii a nastolit vojensko-byrokratickou vládu. Odvést pozornost od prohlubujících se hospodářských těžkostí a růstu nezaměstnanosti. S konečnou platností zatnout tipec emancipačním úsilím všech neněmeckých národů říše, respektive její předlitavské části.

Sociální demokrat Friedrich Adler, když v květnu 1917 před soudem ve Vídni zdůvodňoval, proč v říjnu 1916 zastřelil ve vídeňském hotelu během oběda předsedu vlády, hraběte Stürkgha, řekl mimo jiné:

Chtěl bych především poznamenati ke stylu žaloby, sestavené panem státním návladním, … tam, kde se praví: Zavržitelnost vraždy jako politického prostředku boje v mravním a spořádaném státě nemůže být předmětem úvah… Jsem s panem státním návladním úplně srozuměn, že ve spořádaném státě není vražda prostředkem politického boje. Tento předpoklad, pánové, je však třeba přezkoušet… …chci … uvažovati o otázce, zda my skutečně žijeme ve spořádaném státě a z této otázky a z této zodpovědnosti je resultátem morální oprávněnost vraždy jako prostředku politického boje… Právě stav soudnictví v Rakousku to byl, jenž mne nejvíce tlačil, jenž vzbuzoval ve mně pocit hanby, že jsem Rakušanem. Stürgkhova vláda zahájila svůj tah proti porotním soudům již v den, kdy byly přerušeny diplomatické styky se Srbskem. Porotní soudy jsou plodem revoluce, porotní soudy byly vždy měřičem boje mezi demokracií a absolutismem v Rakousku… Hrabě Stürgkh volil násilí, násilím také padl… Morální ospravedlnění mého činu jako pro státního občana je úplné. Nezbývala jiná cesta než násilí vůči nezákonnému násilí vlády. Myslím, že každý státní občan má nejen právo, ale také povinnost nastoupiti tuto cestu ke střežení a obnovení práva. Jest jenom otázkou, zda je účelno, tuto metodu, již já jsem upotřebil, použíti? …Byli jsme názoru, že Rakousko může býti demokratickým státem, společností volných, autonomních národností… Žijeme ve státě, jenž v době protireformace byl ohněm a mečem přeměněn ve stát katolický. Žijeme ve státě, kde vládne neúcta k přesvědčení člověka, ve státě, kde se nikdy neuzná, že jednotlivec smí jednati dle svého přesvědčení. Je to onen stát Metternichova ducha, jenž před rokem 1848 snížil Rakousko na stupeň Ruska, stát, jenž zotročil volnost slova, aby probudil v obyvatelstvu otrocký cit...

Dejme zpět slovo Karlu Kosíkovi:

… Švejk a činitel jsou dva různé světy, které se nesnášejí. Švejk svou pouhou existencí a fyzickou přítomností provokuje činitele, protože se nedívá, kam se má dívat, protože nestojí, jak se má stát, protože neříká, co se má mluvit. Švejk se nezúčastní hry, nechce avansovat a dělat kariéru, a proto nedodržuje pravidla hry. Protože není ve hře, narušuje hru, aniž o tom ví: je nebezpečný a podezřelý proti své vůli…

Tady bych si dovolil znovu odbočit:

Zvláštní je, že nelze za činitele zcela považovat nadporučíka Lukáše. Na rozdíl od poručíka Duba Švejkovi toleruje, že se dívá, kam nedostal nařízeno, aby se díval.

Když se Švejk přišel ohlásit k Lukášovi, že nastupuje službu, nadporučík Lukáš zavedl ho do pokoje a řekl k němu: Vás odporučil pan polní kurát Katz a přeji si, abyste nedělal jeho odporučení hanbu. Měl jsem již tucet sluhů a žádný z nich se u mě neohřál. Upozorňuji vás, že jsem přísný a že strašně trestám každou podlost a lež. Přeji si, abyste mluvil vždy pravdu a vykonával bez reptání všechny mé rozkazy. Jestli řeknu: Skočte do ohně!, tak do toho ohně musíte skočit, i kdyby se vám nechtělo. Kam to koukáte?

Švejk se zájmem díval se na stranu na zeď, kde visela klec s kanárkem, a nyní upíraje své dobrácké oči na nadporučíka, odpověděl milým, dobráckým tónem: Poslušně hlásím, pane nadporučíku, že je tam harcký kanár. A přerušiv tak proud řeči nadporučíka, Švejk stál po vojensku, a ani nemrkaje, díval se mu přímo do očí.

Nadporučík chtěl říci něco ostrého, ale pozoruje nevinný výraz Švejkova obličeje, řekl jedině: Pan polní kurát vás rekomadoval jako ohromného pitomce a myslím, že se nemýlil…

Co na Lukášův závěr Karel Kosík?

Úvodní věta Haškova díla: Tak nám zabili Ferdinanda!, není pouze začátkem vypravování, nýbrž oznamuje současně událost, jíž se začal určitý pohyb. „Něco“ se dalo do pohybu. Toto „něco“ se jmenuje nejdříve arcivévoda Ferdinand, dále vystupuje jako konfident Brettschneider, potom jako vyšetřující soudce, v dalším ději jako feldkurát Katz a poručík Dub, toto „něco“ figuruje jako věznice a vojenské ešalony, jak „průvod bodáků, v němž jde člověk s řetízky na rukou a za ním vůz s rakví“, jako generál-chudáček a latrínový generál, jako pomalá jízda vlaku na frontu končící „zablácenou rakouskou čepicí, třepetající se na bílém kříži“. Toto „něco“ pohybuje lidmi a lidé vykonávají jeho příkazy a dají se vést – na smrt. Toto „něco“ je skryté, anonymní, neuchopitelné a zjevuje se občas v podobě kontrolujících generálů, kteří tlumočí smrtelníkům hlubokou moudrost Velkého mechanismu: Železná disciplína… Organizovanost… Schwarmweise unter Komando… Latrinenscheissen, dann partienweise… schlafen gehen…

Švejk bez mechanismu není Švejk, nýbrž jen veselý kumpán, šprýmař, filuta. Stává se Švejkem, jakmile se objeví skutečný protihráč – Velký mechanismus…

Švejk se jeví jako dobrák a chytrák, blázen a blb, státem uznaný idiot a státem podezíraný rebelant, simulant a vypočítavec, špión a loajální poddaný. Jestliže se jeví jednou jako blb a podruhé jako chytrák, jednou jako sluha a podruhé jako rebelant… třebaže zůstává vždy tím, kým je, vyplývá jeho proměnlivost, neuchopitelnost a „tajemnost“ z toho, že je součástí systému, převráceného a převracejícího se systému, který je založen na všeobecném předpokladu, že se lidé vydávají za něco, čím nejsou, a kde proto ústředními postavami musí být podvodník a kontrolor (revizor). Soustavná a vzájemná mystifikace je jedním ze znaků tohoto systému.

Švejk se pohybuje v mechanismu, jehož „ženoucí silou“ je polovičatost a šlendrián: kdo bere věci vážně a doslova, odhaluje absurdnost systému a sám je svým jednáním absurdní a směšný. V tomto systému je vrchnost přesvědčena o svých podřízených, že jsou podvodníci, simulanti, kverulanti a vlastizrádci, kdežto lid pod maskou úřední vážnosti svých nadřízených vidí trapné figurky a tajtrlíky; je to systém, kde maska, maskování a strhávání masek je jedním ze základních vztahů mezi lidmi.

Kdo je Švejk? V Haškových anabázích se ukazuje, že člověk je vždycky na něco redukován. Ale Švejk je neredukovatelný. Klíčové místo má známá scéna v blázinci, kde se lékař obrací ke Švejkovi: „Udělejte pět kroků dopředu a pět nazpátek.“ Švejk jich udělal asi deset. „Já jsem vám přece říkal,“ praví lékař, „abyste jich udělal pět,“ „Mně na pár krocích nezáleží,“ říká Švejk. V tom je klíč k pochopení Švejka: člověk má být a je neustále zařazován do zracionalizovaného a propočitatelného systému, kde je s ním nakládáno, disponováno, smýkáno a pohybováno, kde je redukován na něco nelidského a mimolidského, tj. na propočitatelnou a disponovatelnou věc či veličinu. Ale Švejkovi na pár krocích nezáleží, Švejk není vypočítatelný, protože není propočítatelný.

Švejk není vypočitatelný, protože není propočitatelný z jednoduchého důvodu. Vypočitatelný může být jen jedinec, který přizpůsobil a zařídil se v poměrech Velkého mechanismu, jak píše Karel Kosík, a který pochopil, má-li být jeho loajální a neproblematickou součástí Velkého mechanismu, jakým byl kupříkladu takový poručík Dub, musí se okolnímu světu zjevovat v očekávaných rolích a rezignovat na vlastní původnost. Pak je vypočitatelný. Na pozadí libovolně poskládaných okolností a poměrů můžeme se u jedince vypočitatelného spolehnout na to, že vždy zvolí odpovídající roli a neuvede ve zmatek své okolí tím, že by se pokoušel v normativně předpokládaných vzorcích chování jakkoli experimentovat. Jednoduše, že se bude dívat jen tam, kam dostal nařízeno se dívat. Poručíka Duba, kdyby náhodou na břehu rybníka natrefil na ruskou uniformu, ani ve snu nenapadne, převléknout se do ní, chtěje ozkoušet, jak se nepřátelským vojákům nosí jejich mundůr. Nehodí se to. Nemluvě o tom, že by takový akt mohl být vykládán jako projev sympatie k úředně vymezenému nepříteli.

Švejk s účetním šikovatelem Vaňkem a buršem Balounem zabloudí nedaleko Felštýna, byvše vysláni jako kvartýrmachři hledat v okolí vhodné ubytování pro kumpanii. Vaněk se křečovitě drží mapy. Podle ní zřejmě zabloudili. Švejk je mínění, že nezabloudili, prohlásiv, že i mapa se může mejlit. Rozloučil s oběma soudruhy a vydal se podél potoka. Srdce ho táhlo k jeho meandrům. Vaněk s Balounem díky mapě cestu nakonec nalezli, zatímco Švejk, jda za hlasem srdce, se ocitl na oné osudné hrázi rybníka, kde si zkoušel ruskou uniformu, a načapán v ní polními četníky upadl do vlastního zajetí.

Dokladem toho, že Švejk nebyl vypočitatelný, v lidské podstatě bytostí plně důvěryhodnou, dokládá i ta skutečnost, že byl oblíben mezi vojáky, s nimiž během své anabáze přišel do styku. Považovali ho za svého člověka. Nedokládají to jen vzájemně projevované sympatie s jednoročním dobrovolníkem Markem. Kdyby tomu totiž opravdu nebylo, sotva by Hašek do románu zařadil následující scénu. Odehrává se po tom, co se z vlastního zajetí Švejk vrací zpět ke kumpanii. Právě se chystaly se vepřové hody pro pány důstojníky:

Kuchaře Jurajdu opustil již náhlý záchvat soucitu s Balounem, poněvadž Baloun přitočil se nějak rychle k plotně, vytáhl z kapsy kus chleba a pokusil se celý krajíc namočit do omáčky, která ve velkém pekáči tulila se ze všech stran k velké hroudě vepřové pečeně. Jurajda uhodil ho přes ruku, takže Balounův krajíc chleba spadl do omáčky, jako když plavec skáče na plovárně s můstku do řeky. Nedaje mu příležitost, aby mohl vytáhnouti lahůdku z pekáče, chytil ho a vyhodil ze dveří. Zdrcený Baloun viděl ještě oknem, jak Jurajda vytahuje vidličkou ten krajíc chleba, který se dohněda nasákl omáčkou, a jak jej podává Švejkovi a přidává k tomu ještě kousek seříznutého masa z povrchu pečeně se slovy: Jezte, můj skromný příteli!

Jde jednoduše o nedorozumění a o nepochopení ze strany všech rádoby vykladačů Švejka, pokud v něm nacházejí symbol české pokleslosti, vyčůranosti a klamu. Švejk, pokud se mám opřít o argumentaci Karla Kosíka, není činitel. Žádná z těch rolí, které mu jeho falešní vykladači přisuzují a které jsou vlastní právě činiteli, mu nepřísluší. Švejk je Švejk. Je jedinečný, neopakovatelný a k nikomu připodobnitelný. Nemůže na rozdíl od poručíka Duba, účetního šikovatele Vaňka, hejtmana Sagnera či feldkuráta Katze sehrávat žádnou roli. Jeho údělem je být zas jen Josefem Švejkem. Potvrzuje to i sám Jaroslav Hašek v závěru doslovu k první dílu románu, kde píše:

Nevím, podaří-li se mi dostihnout touto knihou, co jsem chtěl. Již okolnost, že slyšel jsem jednoho člověka nadávat druhému: „Ty jsi blbej jako Švejk,“ právě tomu nenasvědčuje. Stane-li se však slovo Švejk novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit s tímto obohacením českého jazyka.

Zdráhám se mezi „činitele“ zařadit nadporučíka Lukáše, ač češství považoval za jakýsi tajný spolek, a jak říkával ve škole jednoročních dobrovolníků, je také Čech, jen o tom nemusí nikdo vědět. Přesvědčuje mě scéna, když na Příkopech natrefí na plukovníka Krause von Zillergut, spěchaje na roh ulice Panské a Příkopů s ukradeným stájovým pinčem na schůzku s jistou dámou. O původu psa nic netušil. Ocitnul se proto v prekérní situaci, když si ho kousek před Panskou ulicí vyhmátne ausgerechnet majitel ukradeného pinče, plukovník von Zillergut.

Chodit s ukradenými psy, pane nadporučíku, nesrovnává se s důstojnickou ctí. Nevěděl? Důstojník nemůže kupovat psa, nepřesvědčiv se, že ho může koupit bez následků, hřímal plukovní Kraus, hladě Foxa-Maxa, který z podlosti počal vrčet na nadporučíka a cenit zuby, jako by mu byl plukovník řekl, ukazuje na nadporučíka: Vem si ho! Pane nadporučíku, pokračoval plukovník, považujete za správné jezdit na ukradeném koni? Nečetl jste inzerát v Bohemii a v Tagblattu, že se mně ztratil stájový pinč? Vy jste nečetl inzerát, který dal váš představený do novin? Plukovník spráskl ruce. Opravdu, tihle mladí důstojníci! Kde je disciplína? Plukovník dá inzeráty, a nadporučík je nečte. Kdybych ti, dědku stará, mohl dát pár facek, pomyslil si nadporučík Lukáš, dívaje se na licousy plukovníka, které připomínaly orangutana.

Scéna, která se odehrávala zhruba koncem prosince 1914 anebo začátkem ledna 1915, vyvrcholila nakonec zvoláním plukovníka Krause:

Na frontě, pane nadporučíku, se vám nemůže taková věc podruhé přihodit. V týlu se procházet s ukradenými psy je jistě velice nepříjemné. Ano! Procházet se se psem svého představeného. V době, kdy denně ztrácíme na bojištích sta důstojníků. A inzeráty se nečtou. To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let…

Přesto v jistém smyslu je přece jen Švejk vypočitatelný. Ve chvíli, kdy se nadporučík Lukáš prochází s ukradeným stájovým pinčem, až ho nakonec zastaví plukovník Kraus von Zillergut, si Švejk vykládá v bytě nadporučíka Lukáše s vojákem, který přinesl nadporučíkovi nějaké listiny k podpisu.

Mezitím byl dobrý voják Švejk pohřížen v rozmluvu s ordonancí z kasáren. Voják přinesl nadporučíkovi nějaké listiny k podpisu a čekal nyní. Švejk hostil ho kávou a vypravovali si spolu, že to Rakousko projede. Vedli ten hovor, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla to nekonečná řada výroků, kde by každé slovo bylo jistě u soudu definováno jako velezráda a oba by byli oběšeni.

„Císař pán musí bejt z toho blbej,“ prohlásil Švejk, „von nikdy nebyl chytrej, ale tahle vojna ho jistě dorazí.“
„Je blbej“ s určitostí prohlásil voják z kasáren, „blbej jak poleno. Von snad ani neví, že je vojna. Může bejt, že se mu to styděli říct. Jestli je podepsanej na tom manifestě k těm jeho národům, tak je to zlodějna. To dali do tisku bez jeho vědomí, von už vůbec nemůže na nic myslet.“
„Von je hotovej,“ znalecky doplnil Švejk, „dělá pod sebe a musejí ho krmit jako malý dítě. Předešle vypravoval jeden pán v hospodě, že má dvě kojný a že každej den třikrát je císař pán u prsu.“
„Kdyby už jen to bylo,“ povzdechl voják z kasáren, „a nařezali nám, aby už jednou Rakousko mělo pokoj.“
A oba pokračovali dále v rozhovoru, až konečně Švejk odsoudil Rakousko nadobro slovy: „Taková blbá monarchie nemá ani na světě bejt,“ k čemuž, aby jaksi ten výrok doplnil v praktickém směru, dodal druhý“ „Jak přijdu na front, tak se jim zdejchnu."

Podle Karla Kosíka román měl pokračovat přes upadnutí Švejka do vlastního zajetí upadnutím Švejka do skutečného zajetí, ruského Švejk se měl nakonec stát komisařem v Bugulmě. Až tam ale Hašek román nedopsal, tudíž se můžeme nad jeho vyústěním jen dohadovat. Kosík má za to, že právě Haškovy povídky, jako je povídka „Velitelem města Bugulmy“, jsou předzvěstí zamýšleného pokračování románu.

Vraťme se ale ještě k Haškovi z let 1916 a 1917, kdy pobýval v Kyjevě. Jeho psaní z té doby potvrzuje, že se z pražského bohéma a anarchisty stal přesvědčený český vlastenec. Nijak nepochyboval o tom, pokud má dojít k plnohodnotné emancipaci českého národa, že musí být rozvráceno Rakousko. Byl přesvědčen, že Česká družina jako součást ruské armády osvobodí Československo. Změna strategie v důsledku zrady ruských bolševiků a jejich spřáhnutí se s vilémovským Německem znamenala pro Haška hluboké zklamání a rozčarování. Nebyl ochoten přijmout nezbytnost dál válčit na západní frontě. Jako silně levicově uvažující člověk válku jako takovou považoval za válku imperialistickou. Jedinou válku, pro niž byl ochoten podstoupit oběť, byla válka osvobozenecká. To byl další z důvodů, proč se nakonec odvrátil od Masaryka, přestože pro něho ještě krátce předtím nekriticky horoval. To byl současně důvod, proč se přidal k bolševické revoluci a působil jako rudý komisař v Bugulmě.

Co na závěr:

Postava Švejkova je pro čtenáře záludná především tím, že je postavou autentickou, nic nepředstírající, jsoucí stále jen tím samým Josefem Švejkem na rozdíl od většiny svého okolí, které, přizpůsobivši se Velkému mechanismu, jak píše Kosík, sehrává na cestě životem řadu rolí, v nichž se tu méně, tu více vzdaluje své autentické podstatě, ale nakonec i autentické podstatě sehrávaných rolí. Švejk protože zůstává Švejkem, je vlastně na každém svém kroku buď podezřelý z nějaké lumpárny, anebo působí jako naprostý blb a idiot. K lumpárnám sklon nemá, není jich schopen, jen, přichomýtne-li přece k nějaké lumpárně, je to bezděčné, předem nezamýšlené, nachází se v tom, jak sám opakovaně zdůrazňuje, nevinně. Nevinně přišel k úhoně, když jde odevzdat milostné psaní nadporučíka Lukáše vdané paní Kakonyiové. Po cestě potká starého maďarobijce, sapéra Vodičku a ve chvíli, kdy je na místě nanejvýš diskrétnost, Vodička vyvolá s panem Kákonyi rvačku a následné uliční pozdvižení. Omylem upadne do vlastního zajetí, zkoušeje si zcela bez postranních úmyslů na hrázi rybníka nalezenou ruskou uniformu. Je v tom opět nevinně. Když se nakonec ukáže, že si opravdu jen zkoušel, jak mu padne ruská polní uniforma, nemá pro něho okolí jiné vysvětlení, než že je dokonalý blb a idiot.

Ten muž je naprostý idiot, řekl generál (Fink) k majorovi. Převlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam bůhvíkdo zanechal, dát se vřadit do partie ruských zajatců, to může udělat jen blbec!

Blbcem byl ve skutečnosti generál Fink.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy