Před časem jsem svého otce vezl z Karlovy studánky domů, do Prahy. Cestou jsme mluvili takové ty řeči, co zpravidla otec se synem vedou, když se náhle otec odmlčel. Pak řekl: Není politika levicová nebo pravicová; je jen politika rozumná a nerozumná.

Pokýval jsem hlavou. Nechtěl jsem se hádat. A přesvědčovat, že politika je jak levicová, tak i pravicová. A že popírat tuto skutečnost, jak se dnes hojně děje, ubližuje politice jako takové.

V jednom měl otec pravdu. Opravdu existuje politika rozumná. Proti ní stojí ta nerozumná. Za rozumnou mám politiku výlučně demokratickou. Politiku, jež sleduje emancipaci člověka, jíž na srdci leží svoboda člověka, jíž záleží na existenci prostoru, v němž se člověk může rozvíjet podle svých představ a na základě vlastní svobodné vůle.

Pak existuje politika nerozumná. K ní lze přiřadit všechny politiky, jimž je svoboda člověka ukradená, byť by sebepřesvědčivěji předstíraly sebevětší svobodomyslnost. Je to politika zásadně nedemokratická.

V posledních dvaceti letech se u nás ujal úzus, podle něhož poznáme pravicovou politiku podle toho, že jí jde o svobodu člověka, alespoň se tak snažila jevit se, zatímco politika levicová se spíš uplatňuje osekávání svobodného prostoru výměnou za řadu sociálních výhod. Sociálních dárečků, jak se ironicky říká.

Podle tohoto výkladu první ujišťuje, že sociální rozměr politiky je sice zlo, byť zlo nutné, omezuje přece svobodu člověka; druhá tvrdí, vzdát se maličko svobody ve prospěch sociálního zabezpečení a sociálních jistot není na škodu. Tak první, dostane-li se k moci, snaží se v oblasti sociální ořezat, co se ořezat dá, druhá zas, jakmile se ujme vlády, rozdává sociální dárečky bezmála na potkání.

Zmatení nastává v okamžiku, když se pokusíme rozpoznat, která z těch pravicových či levicových politik je politikou skutečně demokratickou, a která je naopak politikou demokracii demontující, případně popírající. Může politika nedemokratická být vůbec levicovou či pravicovou? Potřebuje nedemokratická politika, upírající člověku nárok na svobodný rozvoj další přívlastek? Nedemokratická je přece proto, že je namířená proti zájmům člověka. Sleduje výlučně sobecké zájmy vlastních hlasatelů.

Politika vydávající se za pravicovou moje pochyby odmítne. Jí jde přece o svobodu člověka. Avšak odpovědět na otázku, proč se tak hojně stává, že její svobodu lidé odmítají a ve volbách to dávají často najevo, patrně nebude umět. Politika vydávající se zas za levicovou namítne, že jí jde přece o dobro a blaho člověka.
Nechápal jsem, jak někdo může příkladně komunisty řadit mezi politickou levici anebo kdysi Sládkovy republikány na politickou pravici. Obě seskupení se přece vyznačují tendencemi fašizujícími ve smyslu důrazu na zájmy korporativní (kolektivu, chcete-li) a v duchu vytěsňování pojetí člověka jako jedinečné bytosti, redukujíce ho na početní kus jednotně vedeného a spravovaného společenství (stáda, chcete-li). Samozřejmě, jak jinak: Pro jeho dobro a v jeho prospěch.

Jak ale poznat demokratickou politiku? Jak ji oddělit od politiky sice demokraticky se tvářící, na demokracii dokonce přísahající, ve skutečnosti ji plíživě vytlačující a demontující?

Je to jednoduché. Pokud konkrétní politické straně či jinému politickému uskupení jde prvoplánově o vytvoření a o trvalé udržení prostoru, veřejného i soukromého, v němž se každý člověk bez výjimky může rozvíjet v duchu vlastní svobodné vůle a v duchu vlastních svobodných rozhodnutí, pokud systematicky pečuje o zachování rovnoprávného postavení lidí vůči sobě navzájem, nejen před zákonem, ale i v oblasti sociální (což bývá zpravidla tím největším kamenem úrazu), pak jde o politické seskupení, jež to s demokracií myslí opravdově.
Zmíněnou tendenci můžeme bez uzardění přisoudit některé z českých pravicových stran. Mnohé z nich praktickou politikou dokázaly, že ve výsledku jim opravdu šlo o svobodu člověka. Opakovaně usilovaly o odstranění řady regulací, státních zásahů, řady opatření, bránících svobodnému podnikání. Opakovaně útočily na rozmáhající se „sociální vymoženosti“, odrazující člověka chovat se vůči sobě samotnému jako odpovědný jedinec. Ocitne-li se v nouzi, činí jej tyto „vymoženosti“ trvale závislým na státním dobročinném zaopatřování, zbavuje se tak dobrovolně vlastní svobodné podstaty.

Jak je to ale na straně levice? Mnoho let v sobě nosím pochybnosti, zda strany, vydávající se za českou levici, nejsou náhodou stranami demokratickými jen podle jména, zda nejsou zatíženy nepochopením, že levicově se chovat neznamená člověka zaopatřovat, opečovávat a udržovat v sociální infantilitě dobře míněnými sociálními dárečky a regulacemi zejména tam, kde má vládnou člověkova svobodná, vlastní odpovědnosti si vědomá vůle? Zatížení je tu nasnadě. Řada představitelů, vydávajících se za českou levici čerpá ideovou výbavu z jakési humanizované podoby normalizačního komunisty. Řada z nich nadto kariérními komunisty byli a poslední ucelené politické vzdělání, jež se jim dostalo, byly povinné kursy marx-leninské ideologie.

Pro pochopení věci se musím obrátit k samotným zakladatelům sociálně demokratického hnutí. Ať si nalistujeme statě Františka Soukupa, Antonína Němce, Františka Modráčka anebo Vlastimila Tusara, či statě jejich německých soudruhů, Karla Kautského, Eduarda Bernsteina, Viktora Adlera nebo Karla Rennera, nikde nenarazíme na nic jiného, než na přesvědčení, že jediná sociálně spravedlivá společnost je společnost demokratická, složená z rovnoprávných, svobodných, emancipovaných, vzdělaných a samostatně jednajících jedinců. Již onoho slavného 1. máje roku 1890, kdy socialistická Internacionála uspořádala souběžné dělnické demonstrace ve všech významnějších městech Evropy, v Paříži, v Berlíně, ve Vídni, v Miláně, v Praze, přijalo shromáždění dělníků v Praze na Střeleckém ostrově příznačnou rezoluci. Požadovalo nejen osmihodinovou pracovní dobu, ale i svobodu tisku, bez níž bylo nemyslitelné politické i obecné vzdělávání dělnictva, a v neposlední řadě všeobecné volební právo. Píše se zde doslova:

"V uvážení, že dělník jako zákonem uznaný státní občan postrádá dosud zastoupení v zákonodárných sborech, dále, že tím pozbývá též možnost, by křivdy na něm páchané byly odstraněny, dále, že co státní občan, který své povinnosti plnit musí, má zajisté nepopíratelné nároky, by o osudu a o povinnostech jeho nebylo bez něho rozhodováno, usnášíme se žádati: za všeobecné právo hlasovací, za právo koaliční a svobodu shromažďovací…"

Sociální demokraté tehdy opustili onen pochybný mýtus (podrželi si jej z důvodů čistě technicko-mocenských ruští bolševici a jimi nakažení komunisté), že sociální otázku vyřeší odstraněním soukromého vlastnictví. Řešení sociální otázky nalézali v mezilidské solidaritě a v obnovování schopnosti lidí potřebných stavět se nakonec na vlastní nohy a přijmout úděl nést za sebe odpovědnost. Tak se zrodila myšlenka družstevnictví, formy podnikání, jak bychom dnes řekli, tržně konformní, přesto formy obsahující nejen prvek solidarity, ale i prvek potřebné emancipace v podobě samosprávného, pokud možno odcizení prostého řízení.

Přišli na to, že sociálně spravedlivé poměry nelze nastolit jinde než ve společnosti svobodné a demokratické. Zcela pregnantně to vyjádřil předposlední předseda sudetoněmeckých sociálních demokratů, rodák z Teplic, Josef Seliger. Řešení sociální otázky podle Seligera nemohlo být cílem sociálně demokratické politiky, mělo být pouze cestou ke svobodnému člověku. O sto dvacet let později v roce 2004 totéž v souvislosti s reformou německého sociálního státu kancléře Gerharda Schrödera ve své přednášce uvedl Franz Müntefering. Úkolem sociální demokracie podle Münteferinga je v lidech vypěstovat a udržovat „schopnost ke svobodě“ (Fähigkeit zur Freiheit). Ač nepochyboval, že člověk je z definice bytostí svobodnou, vyjádřil tak nashromážděnou letitou zkušenost sociálních demokratů s nechutí mnoha lidí přijmout nevděčný úděl odpovědné svobody, spojený nejen s možností se svobodně rozhodovat, ale i s osobní odpovědností za všechna jím svobodně učiněná rozhodnutí.

Kolik z nás, dostane-li se do svízelné situace, si na prvém místě pokládá otázku: V čem jsem chyboval? Čím jsem nastalou situaci zapříčinil? Nepídíme se raději po příčině našich svízelů a nezdarů vně nás? Nepřičítáme zavinění našemu okolí? Nepřejícným okolnostem? Nemáme spíš sklon vlastní odpovědnost odsouvat stranou, a podsunout ji naopak komukoli jinému? V čím svízelnějších podmínkách se ocitáme, tím silněji v nás zmíněný sklon převládá, tím usilovněji se rozhlížíme kolem, zda bychom nenašli někoho, na něhož naši svízel vložíme, a on ji za nás vyřeší. Každý obětní beránek, každý obraz nepřejícného nepřítele, každá sebekrkolomnější konstrukce spiknutí nám tak přichází vhod, stejně jako vhod přichází každý, kdo se nám představí jako náš spasitel, mávající nad hlavou okamžitě účinným řešením.

Schopnost ke svobodě lze podle Münteferinga v lidech vypěstovat a udržet jedině, mají-li záruku, že se jim v okamžiku opravdové nouze dostane zvnějšku pomoci. Nekorektně řečeno, mají-li záruku existence jakési „sociální podestýlky“. Nicméně poskytovaná pomoc musí být zásadně pomocí sledující, aby si člověk potřebný nakonec pomohl sám a sám se zpět postavil na vlastní nohy. Aby opět začal opět fungovat jako emancipovaný, sebevědomý, soběstačný, svobodný a za sebe odpovědný lidský jedinec.

Agenda 2010, reforma sociálního státu kancléře Gerharda Schrödera z roku 2004, jíž byl Franz Müntefering stoupencem a obhajovatelem, se opírala právě o uvedené myšlenky. Sociální stát podle ní není cílem sám o sobě. Není tu od toho, aby trvale zajišťoval lidem jejich živobytí, ale jen proto, aby jim pomohl zpátky na nohy a k opětovnému dosažení soběstačnosti. V tomto smyslu je a může být sociální stát onou cestou ke svobodě, jak se již před sto dvaceti lety vyjádřil jiný Němec, náš krajan Josef Seliger. Pikantní na věci je, že v důsledku demonstrací proti Agendě 2010, vyvolávaných německými komunisty (říkali si „Die Linke“, levice), na řadě nedorozumění se přiživujících, sociální demokraté zpanikařili, reformu odvrhli, zatímco jejich křesťansko-demokratická konkurence si ji tichou cestou osvojila, úspěšně v ní pokračovala a od roku 2005 je jedním z důvodů, proč dodnes nad sociálními demokraty vyhrává volby.

Stručně řečeno:

Pravicová politika, zejména pravicově liberální se rodila v dobách, kdy všeobecné volební právo bylo jen snem a do věcí veřejných podle volebního práva kuriálního mohli promlouvat jen lidé movití či jinak soběstační. Jen tak se mohla zrodit ona liberální mantra, vztažená k sociální otázce: Pokud si bude umět každý člověk sám pomoci, pak je s to si pomoci celá společnost. Jinými slovy, stačí, aby lidé měli dostatek prostoru pro svobodné jednání, a vše svépomocí, vědomi si své odpovědnosti za sebe sama, nakonec ku prospěchu vlastnímu i celé společnosti vyřeší. Liberálům v důsledku nicotné zkušenosti s lidmi práce, tedy s nejnižšími sociálními vrstvami unikalo, že se ve veřejném prostoru setkávají jen s lidmi movitými, tedy sociálně zajištěnými a že jimi chybně poměřují celou společnost.

Zkušenost s lidmi práce, tedy s nejnižšími sociálními vrstvami má naopak levicová politika. Zná natolik zničující nouzi, že si uvědomuje, jak pošetilý může být důraz na svobodnou podstatu nuzujícího člověka. Zní spíš jako výsměch, než jako dobře míněná rada, jak si pomoci. Ví, že člověk, stane-li potřebným, první, co odhazuje jako přebytečnou veteš, je vlastní svobodná podstata zejména, rýsuje-li se kdesi na obzoru byť jen náznak pomoci. Je ochoten se své svobody zbavit i trvale, je-li to podmínkou nabízené pomoci. Uvedený rys chování člověka v nouzi bystře rozpoznali komunisté (a nacisté). Na nuzujících lidech se tak politicky přiživovali a na jejich hřbetech se vynesli až k vrcholkům moci. Dodnes se na nich přiživují. Nenabízejí však pomoc, vedoucí k osvobození, ale pouze k trvalé závislosti na ní a na rádoby pomoc poskytujícím dobrodinci.

V zásadě si pravice se sociální otázkou, pokud se nepřekoná a nepřemůže se ve své politické předpojatosti, neví rady, anebo nabízí jen knížecí postoje. V sociálním státu spatřuje nástroj k ujařmení lidí vytvářením závislosti na státem organizovaném dobročinném zaopatřování, a proto vždy, když se dostane k moci, usiluje o jeho demontáž anebo alespoň o jeho podstatnou redukci. Někdy v tom má i pravdu. Nicméně začne vyvolávat i zbytečné sociální napětí a znejišťuje sociální nouzí ohrožené anebo potencionálně ohrožované vrstvy ve společnosti, nabízejíc jim svobodu bez „sociální podestýlky“. Proto je zde potřebná existence silné levice, která sleduje stejný cíl jako její pravicová konkurentka, svobodu člověka, avšak ví, že úděl myslet a jednat jako svobodný jedinec je mnohý člověk schopen jen od určité úrovně zajišťované sociální pomoci.