Když už toho pronásledování a špiclování bylo přes míru, když zjistil, že má nasazeny štěnice jak do obývacího pokoje, tak i do ložnice, jak se s tím svěřil v jedné své písni, připsal ještě další píseň. Posměšnou. Radil v ní nejvyššímu východoněmeckému estébákovi, pokud chtějí palčivý problém Biermann smést s konečnou platností se stolu, ať ho vyznamenají a chválí a chválí a chválí…

Problém Biermann by byl opravdu vyřešili. Objetí východoněmeckým komunistickým režimem by se bývalo v očích tamější veřejnosti odzrcadlilo jako polibek smrti. Básníka a písničkáře Wolfa Biermanna, Němci hojně poslouchaného, by tak odrovnali. Přetvořili by ho v lokaje režimu a lid by se od něho nejspíš odvrátil.

Východoněmecké úřady básníkovu nabídku nevyužily. S potměšile ukrývanou radostí mu v roce 1976 povolily uskutečnit turné po západním Německu. Po odehrání prvního koncertu v Kolíně se v autě z rozhlasu dozvěděl, že ho východoněmecká vláda zbavila občanství. Pro pomluvy a pobuřování. Měl se jich dopouštět na odehraném koncertě. Návrat do NDR se tak stal nežádoucím. Dopadl stejně jako později český spisovatel Pavel Kohout, který vyjev si se svolením československých úřadů na krátkodobou stáž do Vídně, byl okamžitě po odjezdu zbaven občanství a v návratu do republiky mu úřady zabránily.

Vyhnání Wolfa Biermanna z tehdejší NDR vyvolalo mezi reformními východoněmeckými intelektuály poprask. Hlasitě protestovali. Psali otevřené dopisy. Herec Manfred Krug, známý i u nás, si solidárním postojem k Biermannovi vykoledoval zákaz výkonu povolání. Obsahově nevinný film, jenž právě dotočil, mu zakázali. Neuplynul ani rok a úřady mu s mimořádnou ochotou vyřídily vystěhování do západního Německa.

Proč Biermannovu nabídku komunistické úřady nakonec nevyužily? Zněla přece tak přesvědčivě a účinně? Ani pes by býval od něho, komunisty vyznamenaného a vychvalovaného, kůrku nevzal. Nastal by smutný konec revoltujícího básníka. Vyhnáním ze země režim naopak přiznal, že si s ním neuměl poradit. Povýšil ho na sobě rovného, avšak nezvládnutelného protivníka. Měl to opravdu zapotřebí?

Podle mého soudu měl! Biermannova rada byla pro režim nepřijatelná. Byv tak učinil, přiznal by, že je ve skutečnosti režimem protilidovým, vůči veřejnosti nepřátelským a nenávistným. Vyznamenání by sice Biermanna v očích veřejnosti znectilo, avšak režim by tak bezděky připustil, že veřejností je vnímaný jako režim lidu po výtce nepřátelský.

Něco takového nebylo jednoduše možné. Režim se přece vydával za lidu přívětivý, za sociálně vnímavý a za ztělesnění nejpokrokovějšího a nejhumanističtějšího pokroku. Musel proto podstoupit riziko, že Biermanna v očích lidu promění v mučedníka, ač ho úředně označil za rozvraceče a podvraceče. Zadařilo se. Mnohé východoněmecké intelektuály, k režimu dosud loajální, i když maličko kriticky, si znepřátelil.

Osud Biermanna v roce 1976 mi připomněly nedávné v novinách uveřejňované mnohačetné úvahy o tom, proč v roce 1977 husákovský režim tak zběsile a nenávistně reagoval na prohlášení Charta 77. Na prohlášení veskrze zdvořilé a neútočné. Prohlášení přece pouze požadovalo, aby režim dodržoval vlastní zákony. Tedy i jím ratifikované mezinárodní smlouvy z Helsinek z roku 1975.

Kdyby býval reagoval klidně, kdyby dokonce té „hrstce ztroskotanců“, jak je vzápětí označilo Rudé právo, vzkázal, že své závazky i stran lidských práv bere vážně a že děkuje za vyslovená upozornění, kdoví, zda by do řad chartistů nezasel rozpaky, zda petici nesepisovali nadarmo?

Jenže jako chválit Biermanna bylo proti vnitřní logice lži, o niž se opíral východoněmecký režim, stejně tak shovívavý postoj k Chartě 77 by byl býval proti logice lži, na níž stavěl režim Husákův. Zákony pro komunisty neměly o nic větší hodnotu než ostatní propagandistická šidítka, používaná podle mocenské potřeby. Rozhodně však ne podle zásady: padni, komu padni.

Autoři petice vycházeli z osvícenského pojetí zákonů. Podle něho se jimi ve společnosti nastoluje rovnoprávnost. Rovnost před zákonem, chcete-li. Pokládají se jimi základní kameny spravedlivého lidského společenství.
Komunistický režim byl ale přesným opakem toho, o co usilovali osvícenci. Předstíral sice, že platné zákony dokládají, jak si jsou v socialismu všichni navzájem vůči sobě rovni, ve skutečnosti mu však zákony sloužily jen jako propagandistická šidítka. Byly sice používány, avšak výběrově. Použití se řídilo podle toho, zda byl konkrétní jedinec komunistickou vrchností obdařen výsadou či jinak výlučným postavením, anebo jím byl naopak pro nepoddajnost stižen prokletím a zavržením. Jestliže kupříkladu tehdejší ústava zaručovala svobodu slova, neznamenalo to volnost veřejně hlásat své názory, ale výlučně svobodně zjevovat nezpochybnitelnou pravdu komunistické ideologie. Avšak právo tuto pravdu zjevovat nebylo dáno každému. Jen vyvoleným. Jakékoli jiné použití svobody slova bylo vykládáno jako „zneužití ústavou zaručené svobody“ a tvrdě trestáno.

Nedávno se mi dostala do ruky Rukověť vnitřní státní správy z roku 1792 z pera Josefa von Sonnenfels, českého humanisty, rodáka z Mikulova, na vídeňské univerzitě prvního profesora politických věd a dvorního rady císařovny Marie Terezie i císaře Josefa II. Rukověť mladým úřednickým adeptům objasňovala, na co vše je třeba klást důraz při řádném výkonu práce státního úředníka, jaký má dobrá státní správa pro společnost význam, řídí-li se a respektuje-li obecně platné zákony, a jakou roli má zde sehrávat stát, který podle autora není ničím jiným než jen institucionalizovanou podobou společnosti jako takové. Sonnenfels tu vyložil, že je to zákon, jímž společnost uvnitř sebe nastoluje spravedlnost. A že základním úkolem státu je proto zajistit bezvýjimečné vymáhání zákona, má-li si společnost udržet ráz společnosti spravedlivé a má-li i stát být státem spravedlivým.
Pokud tomu tak není, pokud sám stát vlastní zákony nerespektuje, pokud je sám porušuje, píše před dvěma sty lety Sonnenfels, pak pracuje na svém zániku. Patrně by se mnou nesouhlasil, můj výklad jeho slov by mu možná byl příliš radikální, nepřímo to ale řekl:

Stát, který nedodržuje vlastní zákony, který je užívá výběrově podle politické objednávky, nejen že pracuje na vlastním zániku, ale ani nemá nárok na existenci. A občanskou povinností jeho obyvatel je dávat najevo připravenost k občanské neposlušnosti.

Občanskou neposlušností rozhodně nebyl případ Charty 77. Varovala se toho, aby její kroky mohly být takto vykládány. Nicméně husákovský režim musel, byť nepřiznaně, tušit, že nastolil a nadále nastoluje nespravedlivou společnost, tudíž že představuje stát, usilovně pracující na svém zániku. Proto ta nepřátelská, zlostná a zarputile nenávistná reakce. Charta 77 v duchu Sonnenfelsově mu totiž zdvořile oznámila. „Tak, hochu, končíme…!“ A také za několik let skončil.

Mimochodem: V roce 2006 německý spolkový prezident Horst Köhler Wolfa Biermanna vyznamenal spolkovým záslužným křížem.