Svým způsobem obdivuji optimismus proroků čtvrté průmyslové revoluce neboli průmyslu 4.0. Ujišťují náš, že z robotizace průmyslu mít strach nemusíme. Mnohá pracovní místa sice zaniknou. Celá řada nových, o nichž zatím nemáme nejmenší ponětí, za to vznikne. Tiskárny 3D sice nahradí kuchaře a budou „tisknout“ hotová jídla. Někdo ale bude muset připravovat recepty jídel, rozhodovat o jejich ingrediencích. Někdo „vytištěná jídla“ bude muset vhodným způsobem roznášet.

Něco podobného jsem se dozvídal během studií koncem šedesátých let minulého století. Nadcházela éra automatizace. Podobně jako dnes jsme měli očekávat, že v průmyslu mnozí dosud stále zaměstnaní uplatnění dříve nebo později nenajdou. Bezedným rezervoárem pracovních příležitostí za to měly být služby. Jejich rozsah a možná škála, tvrdili mí učitelé, jsou stejně nekonečné a schopné stejně trvalého rozvoje jako sám rozsah a škála lidských potřeb.

Proroci tehdejších optimistických vizí v souvislosti s automatizací a s přesunem pracovních příležitostí do služeb měli pravdu. Mnohý, kdo přišel o práci v průmyslu, nahradil ho automat, měl a dodnes má šanci uplatnit se ve službách. Má to však jeden podstatný háček: Rozsah koupěschopné poptávky po službách je závislý na velikosti nově vytvářeného národního bohatství. To se, jak známo, rozvíjí a rozmnožuje pouze tam, kde se ekonomická činnost vyznačuje přidanou, tedy nově vytvářenou hodnotou (Karel Marx by řekl, kde vzniká nadhodnota), výlučně v průmyslové výrobě.

Zdrojem nově vytvářené hodnoty (nadhodnoty) však není práce automatu. Není jím ani práce robota. Je jím výlučně živá lidská práce. Pokud ale bude z výroby vytěsněna anebo soustředěna jen na specializované profese, jakými jsou například programátoři automatů či robotů, pak si dovolím tvrdit, že nejen míra objemu nově vytvářené hodnoty k celkové hodnotě výrobou vytvořené jednotky bude mít sestupnou tendenci, ale bude soustavně klesat i roční přírůstek národního bohatství. Účelem automatizace a robotizace výroby je přece trvale minimalizovat pořizovací náklady na jednotku výroby. K poklesu objemu nově vytvořené hodnoty (nadhodnoty) musí proto nutně souběžně docházet. Pokud by tomu naopak nemělo být, proč by se mělo podnikateli vyplácet, že lidskou práci nahrazuje prací strojů? A ono se mu to přitom vyplácí!

Co z toho vyplývá?

Jak už jsem uvedl: alternativní zaměstnání člověk opravdu nachází ve službách. Zejména pak ten (a jich je v populaci většina), který nemá ambici, ani schopnost být kreativním programátorem či tvořivým sestavovatelem ingrediencí produktů trojrozměrného tisku, a který se bude muset spokojit s rutinním výkonem některé z nabízených služeb.

Proroci čtvrté průmyslové revoluce poukazují například na ohromný rezervoár ve službách sociálních. Jejich význam přece narůstá v souvislosti s prodlouženou dobou dožití, nadto i v souvislosti s posuny ve věkové skladbě populace jako takové. Přehlížejí však, že si odpovídající služby sociální, financované z vlastní kapsy, mohou dovolit jen nemnozí, zpravidla značně movití. Zbývající většina potenciální klientely si takové služby může dlouhodobě dopřát jen za předpokladu, že jsou alespoň částečně dotovány z veřejných zdrojů. A to ponechávám stranou nezpochybnitelnou skutečnost, že lidé živící se sociálními službami nejsou zpravidla s to si získaným výdělkem zajistit důstojné živobytí.

Kterak a z jakých zdrojů si ale může dnešní stát dovolit spolufinancovat tyto tak potřebné služby, jestliže shledáváme, že je sociální stát v krizi? Přesunem řady výrobních činností do zemí ještě nedávno rozvojových, radikální změnou skladby populace ve prospěch starších ročníků a klesající porodností a následným plíživým vymíráním některých národních společenství jeho finanční zdroje přece vysychají. Reforma sociálního státu v důsledku toho, po níž volají mnozí neoliberálové, neznamená než jeho zužování, a to až na úroveň nicotnosti.

Může nás sice nesobecky blažit, že se výrobních činností, a to i těch sofistikovaných, které ještě donedávna byly doménou západní průmyslové kultury, zmocňují národy, jejichž základním poznávacím znakem byly ještě před nějakým časem nouze, chudoba a hlad. Úbytek pracovních příležitostí na Západě, a to zejména v ekonomice reálné, tedy v ekonomice podílející se na tvorbě národního bohatství, považuji za jednu ze základních příčin, proč západní státy zápolí s udržením sociálního státu a proč se veřejné rozpočty stávají stále častěji obětí trvalého zadlužování se.

S kapitalismem se na Západě smířila i politická levice (komunisty za levici nepovažuji), jakmile kapitalismus dokázal dostat do rovnováhy hromadnou výrobu s hromadnou spotřebou. Trvalým snižováním ceny jednotky výroby i trvalým rozšiřováním škály nabízené produkce mezi nejširší veřejnost.

Klasický liberál Ludwig von Mises poukazuje na to, že je to právě kapitalismus, který díky neustále se rozšiřující hromadné výrobě učinil rázný konec v předchozích staletích chronicky opakujícím se hladomorům a epidemiím nemocí, majících původ v bídě, nouzi a v hladovění. Jako jediný v dějinách byl a je s to produkty, které ještě včera byly symbolem luxusu, proměnit v běžnou, komukoli dostupnou spotřebu. Ve vlastním zájmu trvalé udržitelnosti vše, na co soustředí ekonomickou pozornost, přetavuje proto ve spotřebu hromadnou.

To, co platilo ještě ve 20. století, v době doznívající třetí průmyslové revoluce, dnes díky globalizaci a přesunům výroby do zemí s podstatně levnější pracovní silou, již neplatí. Hromadná výroba je produkována v zemích, které samy nejsou s to vyvinout dostatečně rozsáhlou hromadnou spotřebu, a stávají se tak závislé na koupěschopné poptávce v zemích západních, přitom na poptávce chronicky slábnoucí úbytkem pracovních příležitostí v průmyslu a jejich nedostatečnou příjmovou kompenzací v oblasti služeb.

Kapitalismus ve snaze zachovat trvale udržitelnou koupěschopnou poptávku sice vyvinul řadu finančních nástrojů (různými druhy úvěrů počínaje a řekněme leasingem konče), jež pro případ momentální nedostatečné osobní likvidity jsou s to každému potenciálnímu spotřebiteli nabídnout alternativní financování, aniž by se vytoužené koupě nutně musel zříci. Uvedené nástroje však napomáhají trvale udržet koupěschopnou poptávku jen za předpokladu, že jsou souběžně pokrývány trvale udržitelnou zaměstnaností, hlavně pak v průmyslové výrobě, jak se dnes říká, v reálné ekonomice.

Protože se ale západní průmysl dnes zbavuje stávající živé pracovní síly (buď přesunem výroby na levnější pracovní trhy anebo robotizací), nemůže být pro nás překvapením, že nabídka finančních nástrojů se začíná pohybovat v narůstajícím vakuu. Jednotlivce zahání do dluhové pasti a obecně vytváří, jak jsme tomu byli v letech 2008 a 2009 svědky, úvěrové a hypoteční bubliny, ústící ve finanční krizi s důsledky doslova katastrofálními.

Postihovány jsou poprvé i veřejné rozpočty. Soustavným zadlužováním se. Trvalá udržitelnost sociálního státu, jedna z nutných podmínek existence liberální demokracie, se stává čím dál větší fikcí. Frustrace jedince, nevidícího ze současného vývoje sebemenší východisko, je více než zřejmá. Říká se jí tekutý hněv. Žně na jeho poli mají především populisté, těžící ze zoufalého pocitu bezvýchodnosti u rostoucího počtu lidí a vytloukající z něj pro sebe pochybný politický kapitál.

Jestliže klasický kapitalismus udržující rovnováhu mezi hromadnou výrobou a hromadnou spotřebou byl s to nabídnout, jak tomu bylo šedesátých letech minulého století, poměry společnosti hojnosti a současně trvale posiloval postavení střední třídy, rozhodující záruku demokratického vývoje, dnešnímu globalizovanému kapitalismu je zmíněná rovnováha lhostejná a postavení střední třídy „ukradené“. Jeho základním znakem je nerovnovážná distribuce vytvořeného bohatství. Tenounká vrstva bohatých se stává ještě bohatší, vrstvy chudé ještě více chudnou a k hranici chudoby se systematicky sesouvá i stále větší část třídy střední.

To, že se dnes v hlavách levicových myslitelů rodí zdánlivě nesmyslné nápady, jako například zdanění práce robotů anebo zaručený příjem pro každého, vyplácený z veřejných zdrojů, představuje jeden z možných způsobů, jak před zničujícím náporem populistů, hrobařů demokracie ubránit doposud možná ještě dobrou pověst liberální demokracie a konec konců i kapitalismu samotného. Pravda: zdanění robotů zdraží jejich práci. Může dokonce popřít i sám účinek, od nich očekávaný: radikální zlevnění jednotkové výroby. Na druhé straně tak vznikne žádoucí zdroj pro dorovnávání chronicky nedostatečných výdělků ve službách. Naplní se myšlenka německého křesťansko-demokratického politika Kurta Biedenkopfa, již pronesl ve vysílání Českého rozhlasu v roce 2004 a jež mi neustále zní v hlavě, že naší dnešní hlavní starostí je, aby i výdělek nádražního nosiče kufrů mu umožňoval důstojné živobytí.