Česko postihla kalamita
Česko postihly třeskuté mrazy, sníh zkomplikoval dopravu. Napadly dva centimetry nového sněhu. - Když tuto zprávu vysílali v rozhlase, venku byly zhruba mínus tři stupně Celsia a místo slibovaných 50 cm maximálně dvacet. Televizní zpravodajství se hemžila obrazy pluhů a sypačů na D1, ať už z konce od Prahy či od Brna, prokládanými havarovanými vozidly u silnic. Také z měst přicházela katastrofická hlášení o zastavení dopravy tu či onde doprovázená nepříznivými prognózami meteorologické situace na celém území. Ve zprávách se začaly objevovat také informace o zpoždění vlaků.
Potřebovala jsem v pátek odjet do Prahy. Doma jsem zakoupila Elišku, vyzvedla jízdenku v automatu na nádraží a vnořila se mezi hustý dav ve vestibulu. Stanovený čas i přes téměř půlhodinové zpoždění příjezdu mého spoje se blížil, odebrala jsem se tedy na peron a – opět ukázněně – se zařadila mezi čekající.
Na ukazateli naskočilo dalších 20 minut zpoždění. Nevadí, počkám.
Nakonec jsme se všichni dočkali. Vlak, označený jako EC, tedy mezinárodní kvalita, dorazil. Žádná sláva, Pendolino to nebylo. Vagony zvenčí působily dojmem, že se nedožijí cíle, nejspíš se rozpadnou někde cestou. Možná přímo na šrotišti u Kolína, pokud tam ovšem dojedou. K mému překvapení se do vlaku začaly presovat ty davy z peronu: doufala jsem, že část z nich čeká na jiný vlak. Opak byl pravdou. Nejsem příliš průbojná a tak jsem nastupovala mezi posledními. Kapacita vagonů byla nadmíru překročena: nevím jak to vypadalo v chodbičkách podél kupé, ale jistě to proti části před WC, kde se mi podařilo uchvátit místo pro jednu nohu, rozdíl nebyl. Když chtěl ještě kdosi přistoupit, žádali jsme ty za rohem: ještě jeden. O pár centimetrů se pohli a ještě jeden člověk s báglem za sebou zavřel. Čekali jsme už jen na hvizd výpravčího.
Marně. Po delším odevzdaném čekání se dveře znovu otevřely, dovnitř zahalekal zřízenec: Musíte vystoupit, budeme odpojovat porouchaný vagon.
Tak jo.
Nevím, jak to nakonec dopadlo, vzdala jsem to. Nejsem sebevrah. Vrátila jsem jízdenku (díky ČD, že jste uznaly oprávněnost vrácení kvůli zpoždění) a nejbližší tramvají odjela domů.
Za ty dvě hodiny na nádraží se reálná situace města příliš nezměnila. Sníh padal, ale moc ho nepřibylo, jen byl více rozbředlý. V našem městě se totiž zima řeší solí, vždyť to znáte: Sůl nad zlato. Tam kde nesolili, byl tuhý sníh, který na rozdíl od nasoleného neklouzal a nerozmáčel boty. Ovšem – u nás v Olomouci se solí nešetří. Na konci minulé zimy, kdy už nebyl žádný sníh, zabránili nehrozící sněhové kalamitě rozprášením nevímkolika tun soli po celém městě, až se nedalo dýchat. Sůl byla ve vzduchu ještě v létě. Nevím, kam se poděl zákon, který kdysi (kdy?) omezoval solení.
Doma jsem zapla TV. Situace se mezitím změnila v kalamitu, přestože připadly jen další 2 cm sněhu. Na rozdíl od národa v autech, který srdnatě bojoval s kalamitou, na horách se radovali: konečně napadlo 20 cm sněhu, takže kromě sjezdařů, snowborďáků a dalších milovníků rychlých prken mohli do hor vyrazit i běžkaři. No prostě kalamita.
(Už jsem na to přišla: to v Praze matičce je prý nejvíc sněhu za posledních 15 let! Ostatní svět neexistuje.)
Vzpomínám na nedávnou dobu, kdy nás sužovaly mrazy kolem -30 °C. Venku bylo křupavo, při chůzi mrznoucí dech slepoval nosní dírky. Anebo doba dávná: sněhu napadlo tolik, že jsme ve městě prohazovali cestičky kolem domu a závěje dosahovaly až do pasu. A na pražském Žižkově byla v jedné ulici dopravní značka „Vyhrazeno pro sáňkování.“ Ale tenkrát to byla normální zima, žádná kalamita. Vlaky měly zpoždění, to jo, ale to bylo normální v takových mrazech. Teď bylo kolem mínus pěti a vlaky nejely, protože zamrzaly výhybky. Kterýsi vysloužilý ajznbon pravil, že dráhy propouštěly dělníky a tak na rozdíl od minulosti, kdy bylo také hodně úředníků, výhybky nemá kdo udržovat.
No prostě kalamita.
Těším se, až se v médiích objeví zpráva:
Česko postihla kalamita: v noci je tma.