„Pokud se vám zdá číšník v restauraci nepřátelský(ne-přívětivý), neberte si to osobně. V České republice se s tím můžete setkat často, patří to k místnímu koloritu.“ Zhruba takto varuje americké turisty jeden turistický průvodce. Vzpomenu si na něj vždy, když na někoho takového v restauraci natrefím a vím, že varování zdaleka nevyčerpal.

To bývá celkem pravidelně, protože na obědy chodíme z kanceláře denně a občas zajdu s přáteli posedět. Zážitků – těch nepříjemných je halda, málokdy natrefím na symbiózu dobrého jídla a příjemné obsluhy. A navíc, když si oblíbím nějakou restauraci nebo kavárnu, tak za pár měsíců už to tam jde od deseti k pěti a zase měním lokál. Zrovna nedávno jsem byla posedět s kamarádem v jedné restauraci v Michalské ulici. Zahrádka příjemná, jídlo dobré, obsluha sice slabší, ale slušná. Kamarád se tam vrátil za pár dní a měl naprosto opačný zážitek – jídlo hrozné, obsluha téměř neobsluhovala…
Vzpomínám na své dovolené v Řecku, v každé i té nejmenší taverně s několika stoly dával majitel okázale najevo, jak je nadšen, že jsme si pro večerní posezení vybrali právě jeho podnik. Jak kmital, radil, doporučoval… Pozornost podniku – sklenička domácího vína či likéru byla vždycky samozřejmostí. Žijí z turistického ruchu, jako u nás mnozí hostinští v centru Prahy, stejně jsou na tom se vzděláním v oboru, protože po českých a moravských městech dnes s talíři či s pivem běhá v běžné restauraci člověk bez odbornosti taky. Jen ti naši mi připadají jako větší zlatokopové, což dokládají i kontroly inspekce – polovina restaurací v Praze vás ošidí, v jiných krajích jsou na tom podobně…
Nejvíc mě mrzí, že hosté nevědí, zda ta jejich hospoda propadla při kontrole nebo ne. S ohledem na to, že stále hospody přibývají a evidentně se dobře uživí, si zřejmě my, jako jejich hosté necháváme celkem dost líbit, případně to vyrovnávají „přespolní“, neznalí jazyka. Kdyby existovala nějaká černá listina hříšníků, určitě by to nebylo od věci, o máchání ve Vltavě či jiných vodních zdrojích ani nemluvě.
Před pár lety se jeden známý divil, když jsem se ohradila proti špatné míře piva v hospodě. Na mé: „Kolik to prosím, stojí plné?“ syčel, že tohle se nedělá, že se to nesluší, dostala jsem lekci ze „správného“ pivního chování:-))). Nevidím ale vážně důvod, proč bych měla podporovat zlodějnu, která se rozmáhá, i když vím, že ne vždycky má člověk náladu vyvolat či řešit konflikt. Chápu sice, že se vždycky nemusí povést natočit pivo přesně, ale je zajímavé, že nad rysku to nebývá. Nedávno nám v jedné restauraci na Palmovce donesli všem (bylo nás pět) malá piva centimetr pod míru a když jsme se ohradili, dotyčný brigádník nás usadil se slovy: „To je v pořádku!“ Až náš trvající odpor donutil jinou číšnici uvést vše do skutečného pořádku. I ty otisky rtů minulých hostů na okraji sklenice.
Ale mám jednu hospodu u nás na rekreační vsi, kde hostinský nalévá dobrou míru, má čisté sklenice, na hosty je přívětivý a - když si to situace vyžádá - i řízný, občas udělá mejdan pro celou vesnici na hřišti, kde teče pivo proudem a jsou tam skvělé klobásy. Trvá to už léta a je to pro mě záchytný bod, že se dá podnikat (a určitě vydělat) i slušným způsobem. Sice se do amerického průvodce naše hospoda nedostane, ale jenom ke škodě turistů zpoza velké louže.