Čtyřicet rajčat jsem zasadila na zahrádce do země. Jsem megaloman, v březnu zaseju, za pár týdnů rozsadím a je mi líto každé rostlinky, kterou bych měla vyhodit. Takže rodina se smířila, snášejí jarní nepořádek, kdy stěhuju rajčata ráno na balkon a večer domů; jsou všude a samozřejmě překážejí. Teď už je ale mám v zemi a můžu se těšit na báječnou chuť vyzrálých rudých jablíček k víkendové snídani.

Na rajčatech z obchodu si nepochutnám, přitom vím, že ještě před lety se dala jíst, dnes už téměř ne. Nedávno jsem viděla film o průmyslovém pěstování rajčat – obrovské hangáry někde ve Španělsku, rostliny v roztocích čehosi, co jim dává samozřejmě vše, co potřebují. Slunce nahrazují lampy, o všechno se starají přistěhovalci za nízkou cenu práce. Na začátku rostlina, na konci kamiony, které po stovkách rozvážejí tyhle „vitaminové bomby“ po Evropě…
Zaneřáďují vzduch, silnice a to, co vezou, má k opravdové chuti rajského jablíčka strašně daleko. Je opravdu tohle přesně to, po čem toužíme a co bychom chtěli?
Máme na pultech obchodů obrovskou nabídku zeleniny i ovoce po celý rok. Vzpomínám si, jak jsem někdy na podzim v devadesátém roce v Německu obdivovala jahody, maliny i borůvky na pultech obchodů. Jahody nechutnaly jako umělá hmota, byl to dovoz z Izraele. Když jsem si podobný hit za pár let koupila v říjnu u nás, šlo o vyhozené peníze, nedalo se to jíst. Tedy dalo, ale k jahodám to mělo daleko…
Právě probíhají Dny bezpečnosti potravin a na úvodní tiskové konferenci v pondělí zazněla myšlenka, že výrobky mohou být nebezpečné, i když jsou všemi institucemi označeny za nezávadné, tedy bezpečné. Běžnou bezpečnost potravin musí zajistit stát, tak jak je tomu všude ve vyspělých zemích. To spotřebitelé považují – a právem – za naprostou samozřejmost.
Ale může existovat i jiná nebezpečnost potravin a s ní spojená řada otázek na jejich kvalitu. Například to, na co dnes málokdo dokáže odpovědět – co udělá s naším organismem za mnoho let pěstování ovoce a zeleniny podobným výše uvedeným způsobem, ošetřování dnes bezpečnými chemickými postřiky (ale jak se na jejich bezpečnost budeme dívat zítra?), přítomnost náhražek v potravinách atd. Opravdu chceme za každou cenu levné potraviny a už nás nic jiného nezajímá? A na druhou stranu, není dozor státu příliš zúžený na listerie a salmonely?
Ne zbytečně asi mnozí lékaři i odborníci na výživu varují, že člověk by měl jíst to, co mu dává příroda v podnebním pásmu, v němž žije… Tedy rajská jablíčka od července do září, jahody od května do července, jablka od letních až po ta dobře skladovaná do jara… A víte, kolik vitamínů je v kyselém zelí? Ne, nechci návrat k pěstování pšenice, zadělávání a masové pečení domácího chleba, ani omezení sortimentu v prodejnách na brambory a mrkev. Tudy cesta určitě nevede. Ale trocha rozumných úvah při nakupování by asi nebyla od věci.
Jsme zhýčkaní civilizací a domníváme se možná, že bychom se o něco připravili tím, že si v únoru nedáme meloun nebo v listopadu maliny. Minimálně asi o ten pocit, že si je dopřát můžeme. Ale byly by opravdu naše životy chudší a naše tělo o tolik ošizené? A je tohle skutečně ta pravá cesta pro lidi, kteří sami sebe pasovali za vzor pro jiné?