Popírání Mnichova

05. 10. 2018 | 14:54
Přečteno 12576 krát
Jistá přesycenost tématem mnichovské zrady nás dovedla do stavu, kdy se v Čechách stává módou pochybovat o reálnosti zrady západních mocností vůči nám, stejně tak jako o reálnosti traumatu, které tato událost způsobuje.

Nastává jakési popírání Mnichova, které je o to tragičtější, že si jej na sebe vymysleli Češi sami. Západní země, které se vůči nám dnes opět staví do role morálního mentora, si svůj tehdejší arogantní přístup nepřipomínají. Zato Češi sami se vrhli s o to větší vervou do vášnivého popírání reálnosti mnichovské tragédie. Za viníka a iniciátora je nyní považován sám československý prezident Beneš. Tato zvrácená teze byla před českou veřejností zpopularizována ve filmu Masaryk, který se zatím nesetkal s žádnou kritikou. Vznikl podle scénáře Pavla Kosatíka. Zajímavé je, že ačkoliv tato teze vznikla jako reakce na přesycenost „národním mýtem“, je ve skutečnosti jen dalším produktem představy, že Čechy jsou pupek světa. Není totiž naprosto reálné očekávat, že by premiéři Francie a Anglie tehdy jednali dle přání prezidenta naší malé země. Opravdu vše spáchali, jen aby Beneš nevypadal špatně před českou veřejností?

Konstrukt o zradě buržoazie
Teze o Benešově vině a nevině západních mocností je ve skutečnosti reliktem komunistického konstruktu o zradě buržoazie, který byl v preambuli k Ústavě 9. května 1948 povýšen na zákon. Tento konstrukt měl, obrazně řečeno, tři půlky. První půlku představovala teze o tom, že KSČ a SSSR byly jediné síly upřímně odhodlané k boji. Druhou půlkou byla představa, že světová veřejnost byla zcela na naší straně. Co potom zabránilo jejich angažování ve vítězném boji? To vysvětlovala třetí půlka konstruktu o zradě, která nám říkala, že československá buržoazie byla buď váhavá (to měl být Beneš), nebo vysloveně kolaborovala Hitlerem (to měla být agrární strana).
Od tohoto mýtu jsme se nijak neoprostili. Zavrhli jsme jen onu půlku o vedoucí úloze KSČ. Podrželi jsme druhou půlku konstruktu, tedy tezi o zradě buržoazie, avšak „buržoazii“ jsme redukovali na Beneše. Podle Jana Tesaře je téma zrady politiků dokonce jediným skutečným problémem, zatímco dilema obrany je prý pseudoproblém, jelikož nám válka nehrozila. Třetí půlku konstruktu, tedy představu o podpoře světové veřejnosti, jednoduše ignorujeme.

Jak si Beneš objednal Mnichov
Teze o Benešově iniciativě při mnichovské zradě se opírá o dva momenty zářijové krize: prvním je tajná mise ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase do Francie 15. září 1938, protože měl vyjádřit ochotu Beneše odstoupit Pohraničí. Tím druhým momentem je rozhovor premiéra Milana Hodži s francouzským velvyslancem 20. září 1938. Jedná se tedy o dobu po československém odmítnutí první nóty zástupců Velké Británie a Francie. Hodža měl tehdy „se souhlasem prezidenta“ vyzvat velvyslance, aby Francie vyjádřila svou neochotu bojovat formou ostře formulovaného ultimáta.
Přitom ani jeden z těchto argumentů není nový a nestojí na nově objevených dokumentech. Ačkoliv Milan Hauner ve své edici dokumentů k Benešovým Pamětem několik málo jednotlivostí přidal, dokumenty, které měly dokázat Benešovu zrádnou iniciativu, byly publikovány již v komunistických edicích z 50. a 60. let. Legenda o „objednaném ultimátu“ se zrodila ještě během mnichovské krize u francouzských appeaserů a po válce ji ve svých pamětech oživil Zdeněk Fierlinger. Vyvracel ji například slovenský sociální demokrat Ivan Dérer.
Ve skutečnosti přeci Beneš vůbec nebyl v době zářijové krize hybatelem událostí. V rozhodujících momentech posouval děj kupředu Chamberlain, zatímco Benešovy kroky dávají smysl spíše jako snaha „zůstat ve hře“, i když Československo nemělo v rukou vůbec žádné trumfy. Československo nemělo strategickou polohu, jako třeba Belgie, ani žádnou bilaterální obrannou smlouvu s velmocemi. Vůči oběma západním mocnostem jsme se mohli odvolat na závazky plynoucí z členství ve Společnosti národů a vůči Francii na dohodu z roku 1924, která ji však nezavazovala nám pomoct. Beneš nechtěl dát Anglii a Francii záminku, aby se nás zbavily.
Proto vyslal po Berchtesgadenu do Francie Nečase, aby vpředvečer anglo-francouzské schůzky v Londýně nevznikl dojem, že mír je ohrožen kvůli neochotě Československa k ústupkům. Legenda o tom, že Francie a Anglie změnily postoj až po Hodžově „objednávce ultimáta“ by dávala smysl jen, kdyby byly obě země do té doby výrazně odhodlány Československu pomoct. Ale tak tomu přeci vůbec nebylo.

„Světová veřejnost“
Ovšem tím se dostáváme ke třetí půlce mnichovského konstruktu, k tezi, že světová veřejnost byla zcela na naší straně. Současná historiografie i publicistika toto téma nevyvrací, ani nepodporuje. Ignoruje ho. Dnešní historiografie, i Haunerova edice dokumentů, se soustředí výhradně na linii jednání nejvyšších státních představitelů a zcela ignoruje veřejné debaty v tisku, propagandu a transnacionální jednání politických stran. Přitom ještě Míla Lvová ve své komunistické práci ze 60. let aspoň sledovala Benešovy pokusy kontaktovat francouzské socialisty.
Ve skutečnosti nebyla světová veřejnost na naší straně. Proti nám probíhala intenzivní propagandistická kampaň ze strany Německa, v níž bylo Československo líčeno jako stát stojící na násilí, který Evropu strhne do války. Hitler se stavěl do role obránce práva a rozumu proti síle. O situaci v Anglii si Duff Cooper do svého deníku zapsal: „Všeobecně to vypadalo, jako by velké a brutální Československo utlačovalo malé, ubohé a mírumilovné Německo.... I ve Francii vedl proti nám veřejnou kampaň třeba britský diplomat Charles Mendl či právník Joseph Barthelémy.
Na české straně si Karel Čapek silně uvědomoval nepříznivý vývoj veřejných diskuzí a podněcoval vládu k tomu, aby na tyto kampaně odpovídala pozitivní propagandou demokracie. O něco takového se měla snažit německojazyčná radiostanice, která vysílala z Mělníka. K vytvoření ministerstva pro propagandu přitom došlo až 16. září 1938. Nestihlo však rozvinout žádnou podstatnou aktivitu.

Zrada byla zradou
Podle rozšířeného názoru, který nedávno zopakoval Igor Lukeš, se Velká Británie ani nemohla dopustit žádné zrady, jelikož ji k nám nevázaly bilaterální dohody o obraně a tudíž prý neměla žádné závazky, které by mohla zradit. Představa o tom, že závazky mohou existovat jen v podobě bilaterálních smluv, je dle mého názoru mylná. S podobnou logikou se relativizuje i postoj Francie. Tento názor je již tak rozšířený, že se objevuje i v podkladech pro školní výuku na internetu!
Je zvyklostí mezinárodního práva, že nelze uzavírat mezinárodní dohody o státě, který není účasten takové dohody. Vyřadí-li účastníci dohody dotčený stát úmyslně, dopouští se zrady. V případě Mnichova se Československo aktivně dožadovalo účasti na jednání. Jeho zástupci Hubert Masařík a Vojtěch Mastný byli však místo toho internováni gestapem v hotelu Regina a ani po jednání nebyli nikým dotázáni na názor našeho státu.
Hovoří-li se o „neužitečném traumatu“, pak to sugeruje, jako bychom mohli historická fakta měnit dle toho, zda jsou užitečná či neužitečná. Ostatně nevím, jestli představa Mnichova, který by zosnoval československý prezident, není ještě více traumatizující.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy