Státy, vedené autoritářskými režimy, stále aktivněji prosazují svůj mezinárodní vliv. Inspirují se přitom často postupy demokratického Západu z dob studené války.

Koncem čtyřicátých let americký diplomat a analytik George Kennan ve slavném „dlouhém telegramu“ z Moskvy a posléze v článku „The Sources of Soviet Conduct“, podepsaném pseudonymem X, navrhl politiku „zadržování“. Kennan, který se celý svůj profesionální život zabýval Sovětským svazem, jeho politikou a historií, argumentoval, že vzhledem k inherentně expanzivní Stalinově politice je třeba, aby Spojené státy „pevně a ostražitě zadržovali ruské expanzivní tendence … obratným a pozorným užitím protitlaku v sérii stále se měnících geografických a politických bodů“ (Foreign Affairs, červenec 1947). Cílem bylo nedopustit rozšiřování sovětského vlivu, trpělivě a klidně mu čelit a vyčkat, až se sám vyčerpá.

V posledních letech jsme svědky jiného vývoje, který analytik Chris Walker označuje za Kennanovu teorii naruby a nazývá jej „zadržováním demokracie“. Jinými slovy se dá tento jev popsat jako extenzivní spolupráce autoritářských zemí z různých koutů světa, mezi nimi Rusko, Čína, Irán, či Venezuela. Tyto státy spojuje nedemokratická povaha jejich vlád, většinou napjaté vztahy se Spojenými státy a – obvykle v menším měřítku – dalšími západními demokraciemi a snaha udržet stávající elity u moci, případně dále rozšířit jejich vliv. Tyto režimy aktivně čelí snahám o šíření demokracie, snaží se jí oslabovat v transformujících se zemích, staví se jí na odpor i daleko od svých hranic, zpochybňují její hodnoty a především usilují o to, aby demokracie nepronikla do jejich vlastních společností.

Autoritářské režimy se, na rozdíl od období jedné až jedné a půl dekády po skončení Studené války, pouštějí do stále aktivnějšího prosazování svých zájmů, daného rostoucím bohatstvím, posilováním politického a diplomatického vlivu a v neposlední řadě i vnitřní krizí a oslabeným sebevědomím západních demokracií. Projevy této aktivity můžeme sledovat na řadě úrovní, od vojenské intervence Ruska na východní Ukrajině, přes intenzivnější zahraniční zpravodajskou činnost, pronikání do politických a ekonomických struktur demokratických států, až po informační a kulturní ofenzívu. Zajímavé je, že se často jedná o metody, inspirované postupem Západu ve Studené válce, ať už jde o Marshallův plán na poli ekonomického rozvoje či o působení Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky v oblasti zprostředkování informací.

Na diplomatické úrovni má tato aktivita formu podrývání stávajícího mezinárodního řádu, vytváření spojenectví a hlasovacích koalic nedemokratických států v mezinárodních organizacích či dokonce vytváření alternativních multilaterálních struktur, dominovaných právě nedemokratickými režimy. Příklady takových struktur jsou například latinskoamerické sdružení CELAC (Společenství států Latinské Ameriky a Karibiku), Šanghajská organizace pro spolupráci, v níž hlavní roli hraje Čína a Rusko, či v poslední době zřízení Asijské banky pro investice do infrastruktury (AIIB), jakési konkurence Světové banky a již několik desetiletí existující Asijské rozvojové banky (ADB). Čínou vedené iniciativě se dokonce podařilo vrazit klín mezi USA, Japonsko a jejich evropské spojence, když se navzdory osobním intervencím ministra zahraničí Kerryho Německo, Francie a další k AIIB připojily.

Autoritářské režimy jsou také mediálně aktivní, v některých případech velmi úspěšně. Působení stanice RT (Russia Today), která šíří značně, řečeno eufemisticky, prokremelský pohled na svět, se za necelých deset let její existence stalo doslova globálním fenoménem. Podle ruské analytičky Lilie Ševcovové má RT, financovaná ruskou vládou, roční rozpočet 300 milionů dolarů a údajně se v blízké době počítá s navýšením o 40%. V některých městech USA je dokonce nejsledovanější zahraniční stanicí a předstihuje i BBC. Venezuelou financovaný zpravodajský kanál Telesur má na rozdíl od RT spíše regionální ambice, podstatně menší sledovanost a k dispozici výrazně nižší rozpočet (podle odhadů 10-15 milionů dolarů), jeho propagandistické zaměření je nicméně podobné. Obdobné ambice má čínská CCTV či iránská Press TV.

Jak na zvyšující se aktivitu autoritářů reagovat? Na první pohled se neděje nic dramatického. Globální soupeření myšlenek je legitimní a diskuse o hodnotách a zájmech jednotlivých států, prioritách v oblasti demokracie, lidských práv, mezinárodních vztahů a podobně je zcela na místě. Informační soupeření demokratickým zemím, poskytuje příležitost zamyslet se nad tím, jaké hodnoty jsou pro nás skutečně důležité a co jsme pro ně ochotni a schopni udělat. A mezinárodní řád prochází změnami neustále, různé instituce vznikají a zanikají a pravidla se průběžně vyvíjejí.

Je třeba ale mít na paměti, že zatímco v liberálních demokraciích jsou hodnotová východiska produktem dialogu, sporů, kompromisů a svobodných debat, v některých výše zmíněných autoritářských státech vycházejí pouze z vůle a zájmů představitelů režimu. Informace z nich proudící jsou pak často zcela nepokrytě lživé nebo alespoň značně zavádějící. A mezinárodní řád, postavený na jasných pravidlech a dominovaný demokraciemi, jejichž vlády jsou voleny ve svobodných volbách a respektují práva svých občanů, je něco jiného, než mezinárodní řád dominovaný momentální vůlí skupiny autoritativních režimů, kde moc spočívá v rukou nikým nekontrolovaného jednotlivce či úzké elity.
Demokratický svět zatím nemá jasnou představu, jak těmto výzvám účinně čelit. Evropské státy, USA, Japonsko, Austrálie, ale například i Chile, Mexiko, Brazílie, Jižní Korea a další, balancují mezi svými principy, národními zájmy, domácí volební matematikou, obchodní politikou a reálnými možnostmi. Je však třeba tuto diskusi otevřít a hledat společná řešení, protože svět se mění.

---

K tématu proběhl 22. dubna diskusní panel Spojenectví světových demokracií jako protiváha autoritativních režimů na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, spolupořádaný univerzitou, Asociací pro demokracii a lidská práva DEMAS a Zastoupením Evropské komise v České republice. V panelu vystoupili odborníci z Masarykovy univerzity, zástupci Centra pro demokracii a kulturu a organizace Člověk v tísni. DEMAS a členové této asociace plánují v započaté diskusi nadále pokračovat.