Současná pandemie koronaviru probouzí v lidech intenzivní emoce, které vedou k různorodým reakcím na tuto hrozbu. Někdo rizika popírá a někdo je naopak zveličuje.

Naše reakce se dají podle mého názoru výborně popsat něčím, co se nazývá obranný mechanismus. Jde o nevědomý způsob, jakým se vypořádáváme s úzkostí z náročných pro nás ohrožujících situací. Obranný mechanismus je původně psychoanalytický koncept popsaný Sigmundem Freudem, který později rozpracovala jeho dcera Anna. Dnes je velmi populární napříč různými psychoterapeutickými školami. V tomto textu stručně načrtnu některé obranné mechanismy a popíšu, jak nás mohou ovlivňovat v současné krizové situaci.

Popření - hrozba koronaviru je přehnaná. Jde jen o takovou chřipku, která vlastně nemůže nikomu ublížit. Chřipka je vlastně ještě nebezpečnější. Mně a lidem v mém okolí se nemůže nic stát. Žádné negativní ekonomické a společenské důsledky to mít nebude. Byl jsem teď v Itálii, ale určitě tam jsem nic nechytil, takže karanténu držet nemusím.

Projekce - promítám svůj vlastní potlačovaný strach z koronaviru do ostatních. Mám pocit, že se všichni okolo mě se hrozně bojí. A já oproti těm ostatním žádný strach nemám.

Izolace afektu - současnou situaci zpracovávám čistě intelektuálně a racionálně. Nepřipouštím si k sobě vůbec její emoční doprovod. Pandemii koronaviru beru jenom jako intelektuálně zajímavé téma, o kterém si toho hodně čtu, ale vůbec se mě nedotýká. (Potlačované emoce mě ale pak mohou nečekaně zahltit a následná úzkost může vést například až k panické atace.)

Afektualizace - začnu naopak intenzivně emočně prožívat zdánlivě bezpečné neškodné podněty. Omylem se v autobusu na pár vteřin dotkmu holou rukou držadla. Jsem si naprosto jistý, že jsem chytil koronavirus a brzy zemřu. Začnu to okolo sebe hlasitě vykřikovat a telefonovat rodině a všem blízkým lidem.

Disociace - spolu zjevně související věci jsou od sebe naprosto “odseknuty” a vnímány izolovaně. To, že jsem nedávno přiletěl z Itálie a mám horečku a suchý kašel, vůbec nesouvisí s nějakou hrozbou koronaviru. V extrémním případě mohu zřejmé symptomy infekce přecházet, chodit s nimi mezi lidi a vůbec mi na vědomé úrovni nedojde, že jsem tím pro ostatní nebezpečný.

Regrese - začnu se chovat jako “malé dítě”, které doufá, že se o něj a jeho zdraví jeho rodiče, partner, šéf či jiné autority postarají. Seženou mi respirátor a řeknou, co přesně mám dělat. Když ne, tak jim udělám scénu.

Racionalizace - najdu si nějaké dost krkolomné racionální zdůvodnění pro to, co se mi zrovna nějak hodí (i když to třeba může být obecně nebezpečné). Přece už jsem v karanténě tři dny a horečku už nemám, takže nejsem infekční a mohu vyrazit nakupovat. (A já potřebuju to oblečení na léto. A teď, když jsou v některých obchodech s oblečením ty velké jarní slevy, by byl hřích toho nevyužít..)

Devalvace - pohrdám těmi “hloupými” lidmi, kteří panikaří a dávají najevo silný strach z koronavirové nákazy. Já jim pořád dokola říkám, ať nepanikaří a oni stále nepřestávají. Ach jo..

Humor - emočně náročnou situaci proměním v něco humorného. Například začnu vytvářet a šířit vtipné obrázky (memy) s tématem koronaviru, karantény, zavřených hospod apod. (Většinou je humor považován za jeden nejzdravějších obranných mechanismů.)

S podobnými příklady bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Paleta obranných mechanismů, které využíváme během této pandemie, je různorodá. Jde do určité míry o zdravé mechanismy naší mysli, jak se vypořádat s náročnou situací. Některé z těchto reakcí jsou zdravější a více zakotvené v realitě, některé zase méně. Každý z nás podobné obrany v určité formě používá. Většinou si je příliš neuvědomujeme. (Ale lidé v našem okolí je někdy mohou poměrně dobře vidět.) Když se pokusíme naše obrany trochu lépe reflektovat a nenecháme se některými z nich zcela strhnout, tak nám to může pomoci zachovat si kvalitnější kontakt s realitou aktuální situace a pandemii COVID-19 lépe zvládnout.