Jako mnohokrát předtím, i tato přímá volba umožnila předání moci v rámci uzavřeného klubu zkostnatělých elit.


Pravděpodobně nejpovzbudivějším výsledkem nedávných prezidentských voleb je, že více než třetina voličů dala hlas kandidátovi, který se stal ztělesněním jejich touhy po fair play ve veřejném životě. Je příslibem do budoucna, jestliže voliči kladou větší důraz na to, jakým způsobem politik o moc usiluje, než na to, zda ji nakonec získá.

Nejsvětlejším momentem kampaně Karla Schwarzenberga byla jeho neochota snížit se na úroveň svého uštěpačného a velmi často vulgárního protivníka, stejně tak jako šarm a humor, s jakými dokázal přijmout porážku navzdory té kupě urážek, kterou musel před tím strpět od budoucího i současného prezidenta.

Skromnost, zdrženlivost a zdvořilost jsou mnohými považovány za příznaky slabosti. Ve skutečnosti však tyto vlastnosti charakterizují otevřenou mysl i charakter. Schwarzenberg je důkazem toho, že přirozeně pokrytecké politické řemeslo lze vykonávat s grácií vlastní civilizovanému světu, bez dogmatismu a vždy ve snaze o nalezení kompromisu. A skutečnost, že lidé si knížete váží právě pro tyto kvality, je povzbuzující.

Miloš Zeman vyšel ze souboje jako vítěz. Způsob, jakým zvítězil, ovšem vrhá stín na něj samotného i na úřad, jejž vítězstvím dosáhl. Jeho volební výsledek přináší mnohá ponaučení; především však ukazuje, jakého mistrovství jsou příslušníci této vládnoucí třídy schopni dosáhnout v umění udržet se u moci. Jako mnohokrát předtím, i tato přímá volba umožnila předání moci v rámci uzavřeného klubu zkostnatělých elit.

V průběhu voleb se ozvala nejedna potrefená husa. Z Václava Klause znepokojení přímo odkapávalo. Establishment nalil spoustu peněz do Fischerovy kampaně, dost možná proto, aby v něm Zemanovi zajistil věrohodného, avšak snadno porazitelného soupeře pro druhé kolo volby.

Všeobecné nadšení, které nastartoval Schwarzenbergův výsledek po prvním kole, bylo spontánní. Stejně spontánní byly i obavy, postupně přerůstající v paniku, které tento úspěch vyvolal v zemanovském táboře (jenž se brzy názorově prolnul s prezidentskou kanceláří a první rodinou).

Poněkud sofistikovanější elektorát by všechny ty xenofobní splašky, šeptandu, urážky a lži, které se vzápětí vyřinuly, odbyl mávnutím ruky jako vrčení psa, který v koutě cení své zkažené tesáky v naději, že tím odvrátí pozornost od faktu, že už toho jimi moc neskousne.

Jenže právě tak, jako Schwarzenberg rezonuje s nadějemi svých příznivců, zejména s tou na fair play v politickém životě, tak také Zeman a Klaus rozumějí obavám svých voličů a umějí na tyto obavy zahrát s riffem přímo zničujícím.

Pokud by Zemanovy příznivce znepokojovalo, jaký poprask způsobí jeho protiněmecké výpady v zahraničí, sotva by mu dali svůj hlas. Znepokojující je, že mnohé to nejen neznepokojuje, ale Zemanovým slovním invektivám na adresu největšího exportního partnera ČR a nejmocnějšího souseda v EU rovnou aplaudují. A ještě více znepokojující je uspokojení, s jakým Zeman a Klaus tyto destruktivní resentimenty ve svých příznivcích živí a rozdmýchávají.

Samuel Johnson byl, podobně jako Miloš Zeman, mistrem bonmotů. Řekl, že „vlastenectví je posledním útočištěm chátry“. Nebyl asi daleko od pravdy, alespoň do té doby, kdy se nacionalismus stane běžně akceptovanou záležitostí.

Zajímalo by mě, jak dlouho bude muset Zeman ještě předstírat, že jeho chladně prokalkulovaná xenofobie je ve skutečnosti láskou k vlasti? A jsme u toho: Politik, který rozdmýchává nejnižší lidské pudy, je nežádoucí; hlava státu, která se k tomu uchýlí, je nebezpečná.

Pro Zemana a Klause je Schwarzenberg osobou zasluhující nejhlubší opovržení. Za jejich útoky na jeho osobu na veřejnosti se ale skrývá mnohem zlověstnější vlastnost: naprostá neochota dělit se o moc, nejen s cizinci (snad ledaže by to byli Rusové), ale především s příštími generacemi Čechů.

Jak Klaus, tak i Zeman jdou ve své cestě za mocí přes mrtvoly, a jakmile jí dosáhnou, snaží se ji pro sebe zakonzervovat na věčné časy. Využívají a zneužívají k tomu i všechny možné instituce, jak může potvrdit kdokoli z ODS nebo ČSSD.

Neměli bychom podléhat naději, že nově zvolený prezident bude konat tak, aby obnovil důvěru v parlamentní systém založený na skutečné soutěži politických stran. Právě naopak, Zeman těmito stranami nepokrytě pohrdá.

Mnohem pravděpodobněji zužitkuje tuto ztrátu důvěry v politické strany k tomu, aby posílil vliv svůj vlastní, a také elity, k níž se počítá. Tak jako před ním Klaus, i on se bude snažit překonat mantinely prezidentských pravomocí postupným podkopáváním důvěryhodnosti vlády a potažmo Parlamentu, jemuž je vláda odpovědna.

Nová taktika zvoleného prezidenta spočívá v zahalení jeho touhy po moci do rétorického pláštíku technokracie a odmítnutí ‚politického amatérismu‘. Naneštěstí to nebudou jen jeho bodyguardi, koho čeká ‚profesionalizace‘. Jestliže Zeman dostane zelenou, ‚profesionalizaci’ neunikne ani vláda.

Zeman už dal najevo, že by rád viděl příští vládu jako menšinovou, podporovanou nejsilnější opoziční stranou – jinými slovy, čeká nás pokračování opoziční smlouvy.

Pokud chceme nahlédnout, jak se bude Zeman jako prezident chovat, není třeba se příliš domýšlet. Stačí se podívat na jeho prezidentskou kampaň, která, jak se proslýchá, byla financována ruským ropným komplexem, naplánována Miroslavem Šloufem a ve svém závěru se stala více než závislou na podpoře jeho ‚ideologického protivníka‘ Václava Klause. Zeman všechna tato propojení popřel. Problém je v tom, že nemá problém popřít ani zjevnou pravdu, jak jsme se přesvědčili v průběhu uplynulých dvou týdnů, a prosazovat jako pravdu věci, které se později ukážou být pravým opakem.

Klaus and Zeman jsou ve skutečnosti dvěma stranami jedné mince. jsou mezi nimi značné rozdíly, které postupem času budou Zemanovy sklony k autoritářství spíše prohlubovat, nežli zmírňovat.

Prvním rozdílem je, že Klaus jako prezident nikdy nedisponoval takovým mandátem, který Zemanovi dává vítězství v přímé volbě. Proto musel při svých manipulacích ostražitěji a promyšleněji manévrovat. Zeman může svůj přímý mandát využít jako nástroj k prosazení své vůle mnohem přímočařeji.

Druhý rozdíl tkví v tom, že v Zemanovi deset let bublá potlačovaná frustrace z toho, že se octl mimo mocenský mainstream (což je mindrák, se kterým Klaus nikdy bojovat nemusel), a nyní hrozí výbuchem.

Nově zvolený prezident velmi záhy upře svou pozornost k Ústavnímu soudu, v jehož senátu se letos uvolní deset z patnácti křesel.

Zdá se, že Zeman hodlá být klausovštější než Klaus. Jeho nabídku Jiřímu Weiglovi, aby (po deseti letech ‚profesionální služby‘ Václavu Klausovi) setrval v pozici vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, nelze považovat za nic jiného než výsměch.

Pro ODS a ČSSD nebude nijak snadné ukočírovat Zemanovu ‚druhou mízu‘ v prezidentském křesle, právě tak, jako pro ně bylo obtížné postavit se mu jako favorizovanému postupujícímu do druhého kola. Jak jsem už napsal na jiném místě, bylo v jejich výsostném stranickém zájmu odradit voliče od podpory Zemanovi – a přesto nikdo z nich neměl ‚koule‘ na to, aby to udělal.

Jak se teď bude znervóznělá ČSSD snažit o nalezení modu vivendi s novým prezidentem, Jiří Dienstbier se ocitne na vedlejší koleji. ODS je prostě a jednoduše vyděšená, protože si je velmi dobře vědoma toho, že v nejbližších volbách dostane bezprecedentní výprask. A komunisté čekají za bukem a mnou si ruce nadšením z toho, s jakým ajfrem ten Zeman vytáhl ze skříně sudeťáckého kostlivce.

A TOP 09? Nezbývá než doufat, že Karel Schwarzenberg přetaví svůj obrovský mandát (2,3 mil. hlasů se stěží dají odbýt jako mediální bublina, že?) v účinnou taktiku, jak zamezit Zemanovi, aby natahoval ruce, kam nemá.

Předčasné volby by nyní TOP 09 hrály do karet. Méně už Miroslavu Kalouskovi, který přišel o vládní křeslo. Zajímalo by mě, kolik energie Schwarzenbergovi zbylo. Spíš se mi ale zdá, že se zase tak trochu stáhne. Co totiž dělá dobrého prezidenta, nemusí dělat dobrého partajního předsedu.

Pokud jde o Miroslava Kalouska, ten se brzy u nového prezidenta nechá ohlásit na přátelskou návštěvu. Otázka nestojí, jestli si se Zemanem padnou kolem krku, ale jestli si padnou kolem krku dřív, než z ulic zmizí všechny ty děsivé billboardy hlásající „STOP Kalouskovi na Hradě“.

Skutečností sice je, že osobnosti obou kandidátů narýsovaly mezi občany tohoto státu dělící linii; politici ale žádným markantním způsobem rozhodně rozpolceni nejsou.

Pokud s tímto názorem, že totiž politické elity zůstávají v zásadě jednotné a nerozdělené, nesouhlasíte, podívejte se na otázku energie z jádra a ‚debatu‘ kolem Temelína. Poprvé jsme z úst vrcholového politika (tj. Schwarzenberga), že ekonomické hledisko dostavby Temelína může být důležitější, než hledisko politické. Takové rouhání!

Jiří Leschtina (HN) tvrdí, že právě Temelín může být příčinou, proč zvolený prezident chce nechat Nečasův kabinet padnout a jmenovat vládu úřednickou (či spíše technokratickou). No dobrá, ale pravým důvodem je spor o to, kdo má nové dva temelínské bloky stavět, a nikoli mnohem důležitější otázka, zda má dostavba Temelína 3 a 4 vůbec smysl. Takovou otázku si nikdo z politiků vůbec položit neodváží.

Politické elity prostě výstavbu nových jaderných reaktorů potřebují an sich und für sich, bez ohledu na rychle se měnící ekonomické podmínky, které jsou naprosto mimo jejich dosah. Zemanův nástup na Hrad neznamená nic jiného, než že šance Rusů posilují na úkor Američanů. To je důležitá zpráva pro účastníky tendru a hrstku rent-seekerů z řad českých politiků a podnikatelů. Pro občany této země, kteří dostavbu zaplatí, ať už ji realizuje kdokoli, ale žádný význam nemá.

Podobně jsou politické elity víceméně zajedno v přesvědčení, že politické prebendy by měly být nedostupní pro ‚cizáky‘, ať už to jsou Němci nebo kdokoli jiný, bez ohledu na to, že sociální nálady se nezávisle na jejich snahách mění. Zemanův nástup na Hrad znamená pouze střídání jedné ekipy ‚kámošů‘ jinou.

Chápu, že pro tyhle kamarádíčky jsou to podstatné věci (no, zas až ne tak podstatné, uvážíme-li, že každý tu hraje s každým – koneckonců co jiného je ta jejich parta, než kartel). Občany této země to ale nezajímá ani za mák. Budou to oni, kdo to všechno zaplatí, ať už na židli sedí ten či onen, ‚profesionál‘ či ‚amatér‘.

Zkrátka a dobře – čelíme teď důsledkům systematického vyprazdňování institucí svobodné společnosti, které probíhalo pod Klausovou a Zemanovou taktovkou po uplynulá dvě desetiletí.

Takto vzniklé vakuum nyní vyplní prezident Zeman.