Položili své politické životy, aby akcionáři mohli zůstat neznámými. Nevzpomínáme.
Walter Bartoš + Radim Jirout + Václav Mencl + František Sivera + Igor Svoják + Jan Vidím + Jan Florián + Jan Bauer + František Dědič + Jaroslav Krupka + Boris Šťastný + Pavel Bém + Pavel Drobil + Aleš Rádl + Pavel Suchánek + Jiří Šulc + Pavel Svoboda + Tomáš Úlehla.


ČEZ není detektivní kancelář


Poslanecká sněmovna včera večer položila základní kámen hrobu Neznámého akcionáře, když valnou většinou odsouhlasila znění vládního návrhu zákona o anonymních akciích.

Cílem návrhu není odhalit identitu utajených držitelů akcií, pouze se je snaží znevýhodnit. Na jeho základě budou mít všechny firmy, včetně těch, které se ucházejí o veřejné zakázky, povinnost deponovat své akcie na doručitele v listinné podobě v Centrálním depozitáři cenných papírů nebo u banky, čímž je zviditelní (alespoň pro úřady). Pokud by to neudělaly, jejich akcie na doručitele budou přeměněny na akcie na jméno, čímž budou po 1. lednu 2014 jejich vlastníci zviditelněni pro každého.

Předpokládejme, že zákon schválí i Senát, k čemuž velmi pravděpodobně dojde. Co se stane pak? Vyjde identita utajených vlastníků na světlo boží?

Ale kdeže. Firmy, které tyto osoby vlastní, se prostě přestanou o veřejné zakázky ucházet, aby uhájily anonymitu svých vlastníků – a v mnohých případech i jejich svobodu. A nebo změní majitele. Skutečnou hrozbu tento zákon představuje pro ty firmy, vlastněné utajenými majiteli ve střetu zájmů, které veřejné zakázky momentálně plní.

Je sotva představitelné, že by současné politické elity kdy uvedly v účinnost zákon, který by nařizoval utajeným vlastníkům, aby odkryli svou identitu. To by bylo nesrovnatelně nebezpečnější, uvědomíme-li si rozsah a hloubku celého problému.

Odhalení takového konfliktu zájmů na nejvyšší úrovni by muselo nutně ochromit politický systém. A ochromilo by i soudní systém, až by se oběti tunelování vzchopily k tomu, aby se domáhaly náhrady svých škod. Některé státem vlastněné firmy by to velmi pravděpodobně přivedlo k bankrotu.

Odhalení tak velkého počtu politicky exponovaných lidí by si žádalo mnohem radikálnější a širší amnestii, než byla ta, kterou vyhlásil Václav Klaus. A to by spustilo revoluci.

Vládní návrh zákona o anonymních akciích má ovšem do revolučnosti daleko; je to pouze velmi opatrný krok správným směrem. Jeho cílem je znevýhodnit prohnilé. Pokud se problematičtí utajení vlastníci do budoucna rozhodnou neucházet se o veřejné zakázky, nový zákon se jich příliš nedotkne. Neznamená to, že by banky, u kterých budou akcie na doručitele deponovány, zveřejnily jejich vlastníky. Jenomže to by umožnilo úřadům vystopovat skutečné vlastníky, pokud by bylo potřeba (nebo, lépe řečeno, by to úřadům znemožnilo vymlouvat se na nevědomost, za kterou se nyní schovávají)– například při evaluaci firem, které se ucházejí o veřejné zakázky.

Je to stejný princip, na jakém funguje lustrační zákon z počátku 90. let minulého století. Pokud se někdo ucházel o veřejnou funkci, riskoval odhalení jako spolupracovník StB. Pokud se ale někdo držel ve vodách soukromých, soukromou zůstala i jeho minulost.

Teprve čas ukáže, zda nový zákon o anonymních akciích bude stejně bezzubý, jako byl lustrační zákon při nastavování standardů etického jednání a vyloučení zločinců s komunistickou minulostí z veřejného života.

Je to ale paradoxně právě tato ‚sametovost‘ vládního návrhu, která ukazuje tak zřetelně revanšistickou povahu pozměňovacího návrhu z pera poslance ODS Pavla Suchánka, který je sám napojen na firmu s utajenými vlastníky.

Suchánkův návrh předpokládal vynětí stávajících vlastníků akcií na doručitele z platnosti nového zákona, a tedy odstranění pozitivní diskriminace firem s transparentní vlastnickou strukturou, kterou zakládal vládní návrh.

Suchánkův návrh byl tedy protekcionistický. Jeho autor chtěl utajeným vlastníkům zajistit prodloužení výhod z nekorektně nabytého podílu na trhu.

Pokud by byl jeho návrh prošel, politici a manažeři ‚soukromých‘ firem s většinovým podílem státu by mohli nerušeně pokračovat v dosavadním ‚jánabráchismu‘ s blahým vědomím jistoty, že jejich střet zájmů zůstane skrytým.

Tento pocit nedotknutelnosti je přijatým vládním návrhem významně oslaben, neboť nutí vlastníky akcií na doručitele, aby za sebou nechávali ‚papírovou stopu‘.

Už nebude možné, aby ministři české vlády tvrdili, že nevědí (nebo se tvářili, že nevědí), kdo jsou skuteční vlastníci firem jako Škoda Transportation, I&C Energo či CEEI (to je můj výběr, kdo je na tom vašem?).

Kdopak by si nepamatoval odpověď někdejšího ministra průmyslu a obchodu Kocourka, (který, jak jsem se někde dočetl, je nyní zaměstnancem Merit Government Relations, lobbistické firmy údajně vlastněné ‚elitním konkurenční právníkem‘ Radkem Pokorným) na otázku, zda ví, kdo je vlastníkem jednoho z favorizovaných dodavatelů ČEZu? „ČEZ není detektivní kancelář,“ řekl tehdy. Podle nově přijatého zákona by jeho odpověď měla vypadat asi následovně: „Vydržte chviličku, zeptám se v centrálním depozitáři.“

Až bude hrob Neznámého akcionáře pietně odhalen (jako místo odhalení bych navrhoval Plzeň, která se stala kolébkou kariéry mnohých mladých a znamenitých ‚skutečných‘ vlastníků), bylo by vhodné na něj umístit jméno Pavla Suchánka a sedmnácti dalších poslanců ODS, kteří podpořili jeho návrh.

Nápis na kenotafu by mohl být následujícího znění:

Walter Bartoš + Radim Jirout + Václav Mencl + František Sivera + Igor Svoják + Jan Vidím + Jan Florián + Jan Bauer + František Dědič + Jaroslav Krupka + Boris Šťastný + Pavel Bém + Pavel Drobil + Aleš Rádl + Pavel Suchánek + Jiří Šulc + Pavel Svoboda + Tomáš Úlehla.

Položili své politické životy, aby akcionáři mohli zůstat neznámými. Nevzpomínáme.

P.S. Rekonstrukce státu