Kdo investuje do českého golfu?



Předmluva: Mlčeti zlato

„Byli to do jednoho profíci, právníci a účetní, hrající ovšem druhou ligu; na začátku kariéry ani jeden z nich nevypadal na to, že to dotáhne až na vrchol.“

An Agent of Deceit (Agent klamu), Chris Morgan Jones

První linií obrany finančního zločince jsou jeho právník a účetní. Jsou to oni, kdo konstruuje, rozebírá, přestavuje a reprezentuje firemní struktury, které umožňují skutečným vlastníkům konat v utajení. Toto konání obvykle zahrnuje přátelské transakce se státními podniky – snadnou kořistí pro tyto podvodné podnikatele, kteří se stávají přítěží ekonomik střední a východní Evropy.

Tito profesionálové, zajišťující legální krytí pro nízkorizikové a vysoce ziskové kšefty, „zaprodali své identity, aby chránili cizí“, jak to napsal ve své prvotině Agent klamu Chris Morgan Jones. Tito lidé, podle autora, jenž strávil dvě desetiletí jejich studiem a pozorováním, to dělají jednak pro peníze samotné, jednak kvůli svému finančnímu zabezpečení (je těžké se jich zbavit), a také pro vzrušení, které pociťují v blízkosti moci (mnozí jejich klienti patří mezi politiky nebo k těm, kdo politiky ovládají).

Jejich mlčení je k nezaplacení. Zřídkakdy na své klienty něco prozradí, leda snad v případech, kdy by se mohli místo nich ocitnout v teplákách, a i tehdy nepříliš často. Nicméně vyskytne-li se podezření na finanční kriminalitu, tito zástupci skutečných vlastníků jsou přirozeným místem, kde s jejím rozkrýváním začít. Bývají místem, kde se kříží položená osmička, smyčka nekonečna.

Znovu citujeme z Agenta klamu:

Začal tužkou stínovat pravou polovinu. „Je to náramně dobře zorganizované a neprůhledné jako beton. Prostě do toho nevidíš. Tady ty peníze vykrádá a tady je zase investuje. Jenže ty peníze musejí někde vyplout, než se zase můžou vrátit. Takže další operace probíhají na Západě, ve stovkách offshorových firem.“

Ukázal tužkou na druhou stranu: „Tady je to ještě větší paráda, vrstva za vrstvou. Můžeš nakouknout, ale nikdy se nedostaneš přes práh. A tady, kde se obě poloviny stýkají, sedí advokát. Má ode všeho klíče a bez něj se nic nehne. Všechno prochází přes něho.

Peníze vydělané doma (dejme tomu v České republice) se přesunou do jurisdikce jiného státu (třeba do Lichtenštejnska), kde se vyperou v desítkách nominee firem a transakcí a pak se vrátí zpátky domů, kde se reinvestují (kupříkladu do golfových klubů).

Obě poloviny ležaté osmičky jsou víceméně mimo dosah práva. Doma, v zemích jako je Česká republika, si finanční zločinci užívají vysoké míry beztrestnosti díky svým obchodním vztahům s politiky a dokonce i státními zástupci.

A v zahraničí, v zemích jako je Lichtenštejnsko, je jejich identita často tak dobře ukryta pod mnohovrstevnatou firemní strukturou, vybudovanou a zaštítěnou zmíněnými profesionály, že pokud nejsou navýsost neopatrní nebo nemají-li velkou smůlu, jsou prakticky nepostižitelní.

Slabým článkem tak je průsečík smyčky, místo, kde se obě části ležaté osmičky stýkají – advokát nebo účetní, který lifruje peníze do ciziny, aby se pak mohly vrátit domů a být k užitku.

Skutečný agent klamu?

Jiří Kovář je český právník na prahu padesátky. Je prezidentem golfového klubu na jižní Moravě a statutárním zástupcem CEEI, společnosti, jíž si ČEZ v roce 2008 vybral jako investora pro výstavbu meziskladu vyhořelého jaderného paliva v JETE.

Je třeba hned na úvod podotknout, že Jiří Kovář sám o sobě je osoba nepříliš zajímavá. Mnohem zajímavější jsou ti, koho svou osobou zaštiťuje. Dále se sluší připomenout, že nemám k dispozici žádný důkaz, že by se Kovář nebo vlastníci CEEI dopustili nebo hodlali dopustit jakéhokoli trestného činu.

Nicméně události a souvislosti, které uvádím v tomto textu, mohou přispět k pochopení toho, proč česká hospodářská kriminálka nedávno zahájila vyšetřování okolností jediného výběrového řízení (v hodnotě přes 60 mil. eur), které kdy CEEI vyhrála (a které kdy vyhraje).

Tehdy byl vlastníkem CEEI nominee akcionář registrovaný v Lichtenštejnsku, společnost UBIE, zastupovaná dalším advokátem, Marcusem Büchlem, ruským honorárním konzulem v Lichtenštejnsku.

CEEI má podle tvrzení Jiřího Kováře mnoho akcionářů, kteří si svorně přejí zůstat inkognito, a Kovář prý ani netuší, kdo mezi nimi všechno je. Büchel tvrdí, že Kovář je zaměstnancem firmy, a že ani on, tak jako Kovář, nemá ani ponětí, kdo jsou její vlastníci.

To ovšem zpochybňuje Kovářův předchůdce na postu místního statutárního zástupce CEEI, Čech jménem Martin Peter. Ten tvrdí, že firmu vlastní on spolu s Kovářem. Peter momentálně sedí ve vězení za pokus o únos a vydírání (podrobněji zde). Jeho obětí nebyl nikdo jiný než Kovář. (Stálo by za to prověřit, jestli se náhodou nedostal ven na základě Klausovy amnestie. Neznám číslo spisu, ale možná by mi mohl napovědět někdo ze čtenářů?)

Předpokládám, že Peter lže. Dále předpokládám, že Kovář a Büchel říkají část pravdy, vystupují-li jako zástupci skutečných vlastníků. Otázkou pak ovšem je, proč si tito skutečný vlastníci vybrali jako svůj štít právě tyto dva advokáty.

Podle jedné hypotézy by skutečnými vlastníky CEEI mohli být Rusové, kteří mají zájem na utajení své identity. Jak připomenul sám Blüchel, české právo nezná žádnou překážku, pro kterou by mohlo být ruské firmě bráněno v účasti na veřejné zakázce vypsané ČEZem. Kromě toho české právo umožňuje státem vlastněným společnostem zadávat zakázky firmám s neznámými vlastníky, a to včetně zakázek v oblasti jaderné energetiky.

Přidělení takové zakázky Rusům ale může být považováno za diskutabilní z politického hlediska. A pokud jsou vlastníky CEEI skutečně Rusové, výběr Blüchela by byl vzhledem k jeho těsným vazbám na ruské investory naprosto přirozený.

Dalším možným vysvětlením všeho toho tajnůstkářství může být napojení vlastníků na management ČEZu (dva z manažerů odpovědných za přidělení zakázky CEEI, Daniel Beneš a Martin Roman, v ČEZu stále pracují) nebo na některé prominentní postavy české politiky, případně na obojí, čím by byla naplněna skutková podstata závažného trestného činu. Také pokud by byli vlastníci CEEI napojeni na ČEZ, je Blüchel přirozenou volbou. Je to prominentní advokát se zkušeností s registrací firem v Lichtenštejnsku v zastoupení vlastníků, kteří si přejí zůstat v utajení, ať už z legitimních či nelegitimních důvodů.

Obě možnosti však poněkud zpochybňují výběr Martina Petera a Jiřího Kováře. Rád bych se se čtenáři nyní podělil o výsledky vlastní sondy do pověsti Jiřího Kováře. Podotýkám, že vše, co je uvedeno dále, vychází výhradně z veřejně přístupných zdrojů. Pouze jsem si dovolil, obrazně řečeno, nasvítil kulisy na jevišti, na kterém níže uvedení herci předvádějí svůj kus.


Politika

Začněme politikou. Jiřího Kováře veřejnost poprvé zaregistrovala v letech 1992–93, kdy vedl kancelář tehdejšího premiéra Václava Klause. Při tiskových konferencích před rozpadem česko-slovenské federace na konci roku 1992 a krátce po něm to byl právě on, kdo stával mezi slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem a jeho českým protějškem.


Jiří Kovář před dvaceti lety

Politický vzestup Jiřího Kováře byl stejně tak závratný, jako jeho pád. Kovářovi odpůrci tvrdí, že týden před oficiálním začátkem sametové revoluce 17. 11. 1989 tehdejší 25letý absolvent právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vstoupil do KSČ. Počátkem roku 1990 se z Kováře stává ekologický aktivista a revolucionář. Na kandidátce Občanského fóra za jižní Moravu je zvolen do Federálního shromáždění, kde se stává předsedou ústavně právního výboru Sněmovny lidu.

Na ustavujícím kongresu ODS v dubnu 1991 je předsedou strany zvolen Václav Klaus a Jiří Kovář se stává členem výkonného výboru za jižní Moravu. Na prvním řádném kongresu strany, který se sešel v listopadu téhož roku v Plzni, je Kovář už zvolen místopředsedou strany.

Během přípravy na parlamentní volby v roce 1992 strana pověřila Kováře prověřováním jednotlivých kandidátů za ODS. Společně s Petrem Havlíkem, který se později přidal k táboru Klausových odpůrců, měl Kovář přístup k lustračním osvědčením všech kandidátů. Lustrační osvědčení byla tehdy neveřejná a přístup k nim byl povolen pouze volebním lídrům a jimi pověřeným osobám, jako byl právě Kovář.

Po volebním úspěchu ODS v létě roku 1992 se Kovář stal vedoucím kanceláře nově jmenovaného ministerského předsedy, aby byl následujícího roku z této funkce odvolán. Události, které k jeho odvolání vedly, si zaslouží podrobnějšího připomenutí.

Dva dny před pražským listopadovým kongresem ODS, která byla v roce 1992 nejsilnější vládní stranou, došel na všechna regionální sdružení anonymní dopis, ve kterém se tvrdilo, že Kovářův stranický rival z jižní Moravy Jiří Honajzer byl před Listopadem agentem StB. Přiložený dokument měl dokazovat, že Honajzer byl agentem kategorie C, což znamenalo, že byl kandidátem na spolupráci. Honajzer za autora tohoto politicky motivovaného útoku na svou osobu veřejně označil Kováře, protože ten prý doufal, že tím získá nominaci na post stranického místopředsedy za jižní Moravu, kterou do té doby držel Honajzer.

Toto obvinění spolu s nepotvrzeným podezřením, že Kovář zpronevěřil část stranických financí ODS, přinutily Václava Klause odvolat Kováře z pozice vedoucího své premiérské kanceláře. Od roku 1993 je tak Kovář řadovým členem ODS na jižní Moravě.


Druhá část, zkoumající Jiřího Kováře jako golfistu a podnikatele, bude uveřejněna zítra.