„V dobře spravované zemi je chudoba něčím, za co by se vláda měla stydět. Ve špatně spravované zemi by se vláda měla stydět za své bohatství.“ Tak to viděl Konfucius už ve čtvrtém století před Kristem. Mluvil nikoli o bohatství nebo chudobě, ale o rozdělování společného statku. Mluvil o korupci a spravedlivé společnosti.

Dnešní českou vládu trápí dluhy, které zdědila po vládách minulých. A i když „život na dluh“ je v moderním světě obecně přijatým konceptem a do velké míry morálně akceptovatelný, z příkladu Řecka a jiných zemí se nezdá, že by to byl koncept trvale zachovatelný. Na situaci nic nemění skutečnost, že je na něm vybudované světové bankovnictví a finanční systém globálního světa XXI. století. Za vypůjčené peníze je jistě možné koupit auto, dům, továrnu, letadlo nebo zbraně. Na konceptu dluhů stojí existence malých i velkých domácích firem. Stejně tak na něm závisí i existence mezinárodních obchodních společností anebo i celých států. Ať s tímto konceptem souhlasíme či ne, nezměníme nic na faktu jeho existence. “Život na dluh“ se stal nedílnou stránkou ekonomických konceptů dneška. Stal se samozřejmou součástí moderní doby a společnosti. Je zakódován v samotných jejich principech. Avšak skutečnost existence dlužní ekonomie ještě neznamená, že je vše s naším světem v pořádku.

Koncept “života na dluh” je ve svém principu konceptem krátkodobým, konceptem překlenovacím. Za vypůjčené peníze je možné řešit krátkodobé finanční problémy, které mohou vzniknout nelineárností vývoje přírodních nebo společenských systémů. Avšak pokud se z této strategie stane dlouhodobý ekonomický koncept, tato strategie má svá velká úskalí a mnohdy i tragické důsledky. Všichni věřitelé chtějí totiž své peníze dříve nebo později zpátky, a to i s úroky. S dluhem spotřebováváme to, co ještě nemáme. Snažíme se sklidit obilí dříve, než jsme zaseli. Moji předkové hospodáři tohle dobře věděli, a proto dluh byl pro ně tím nejposlednějším řešením, ke kterému se uchylovali jako k tomu nejnevýhodnějšímu možnému řešení svízelné situace. Pokud vím, spoléhali se především na to, co už měli ve stodole, a ne na to, co možná někdy v budoucnu v té stodole mít budou.

V době, o které mluví Konfucius, patřila správa země do rukou králů nebo císařů a země bohatla nebo chudla podle toho, zda byl král dobrý anebo špatný. Hodně záleželo také na tom, zda král naslouchal lidem své země a zda dbal na to, aby se jim dobře vedlo. Bohužel střídání králů nebo vlád, podobně jako střídání dobrých a špatných časů, je stejně zákonité a pravidelné, jako je střídání ročních dob. Je třeba jen dodat, že bohatství jakékoli země netkví v tom, kolik v ní žije bohatých lidí, ale kolik je těch chudých. A dobrá vláda se nepozná podle toho, jak se lidem žije v dobách dobrých, ale jak se jim žije v dobách špatných. Pokud totiž někdo ve zdraví přežije špatné časy, nejspíš v klidu přežije i ty dobré. Když císař Karel IV. přebíral vládu po svém otci, země byla zadlužená. Na konci své vlády jeho říše byla jednou z nejmocnějších a nejbohatších zemí Evropy a Praha stála ve středu evropského dění. Bohatství bylo tvořeno nikoli zvyšováním cen nebo ražbou nových mincí, ale vytvářením hodnot trvalého rázu. Po pravdě řečeno, císař Karel vytvořil svou vládní politikou hodnoty, ze kterých žijeme dodnes.

Patří ke cti naší doby a společnosti, že tyto hodnoty chrání, ale domnívám se, že podstatnější by bylo, kdyby tato společnost také cílevědomě tvořila strategii k vytváření hodnot nových. Kdyby formulovala zcela konkrétní a praktickou vizi nikoli pouze orientovanou k naplňování politických cílů, ale i vytváření trvalých hodnot. Zajímalo by mě, jak moc se česká společnost poučila z historie? Buduje bohatství země na hodnotách nebo na balancování účetních knih? Současná vláda prozatím hledá úspory všude tam, kde to jenom jde. Škrtá ve státním rozpočtu, snižuje platy, propouští přebytečné úředníky, krátí investice, ruší nebo zastavuje připravované stavby a projekty. Vůbec se dělá mnoho dalších věcí ve jménu zastavení růstu státních dluhů, které zdědila po předchozích vládách. I když je to šetření rozumné, ne všem se tato strategie líbí, protože to není strategie inspirující. Ale je tu další jiná a efektivnější strategie? Existuje nějaká dlouhodobá společenská vize směřující ke společenské prosperitě?

Bohatství země se odvíjí od správy společných hodnot, které má země k dispozici. Je rozdíl mezi cenou a hodnotou, to snad není třeba zdůrazňovat ani vysvětlovat. Cena na rozdíl od hodnoty je věcí relativní a ať se to komu líbí nebo ne, řídí se zákonem nabídky a poptávky. Byly také doby, kdy se za koně dávalo i celé království. Naproti tomu hodnota se v čase jeví jako celkem stálá. Octnete-li se nějakým řízením osudu ve výjimečné situaci – třeba na poušti – můžete se o existenci tohoto principu přesvědčit na vlastní kůži. Tam např. láhev s vodou má najednou mnohonásobně vyšší cenu, než když si tu samou lahev koupíte v supermarketu. A máte-li před sebou třídenní cestu tou pouští, a pokud umíráte žízní a vypijete-li všechnu vodu za první hodinu bez toho, aniž byste věděli, kde je nejbližší oáza anebo studna, je téměř jisté, že zemřete. Spotřebujete-li však pouze tolik vody, abyste zachovali životní funkce vašeho organismu, a rozdělíte zásoby, které máte k dispozici na delší dobu, máte docela dobrou naději na přežití. Jinou možností také je, že i v poušti umíte vodu nalézt.

Přežít ekonomickou krizi není v podstatě nic jiného, než přežít cestu pouští. Ekonomická krize představuje období s limitovanými zdroji a možnostmi a není tedy možné si z existujících hodnot brát víc, než co nám situace dovolí. Žití na dluh, jakkoli nám dnešní ekonomové dokazují, že je to věc nezbytná nebo v rámci ekonomických zákonů přirozená, půjčování peněz ve velkém je nemravné nejen v době krize, ale i době dostatku. A když už to jinak nejde a dluhy se musí přece jenom udělat, je třeba vědět, jak a kdy vypůjčené peníze nejen splatit, ale i efektivně využít. Není možné je projíst nebo propít, rozdat chudým nebo jakkoli jinak je rozmělnit. Řešit vyrovnání dluhu tím, že budeme brát bohatým a rozdávat chudým je zkušenost, kterou jsme už v minulosti prošli a se kterou bychom neměli nejen koketovat, ale ani o ní žertovat. Není třeba dokazovat proč. Jakkoli se to zdá lákavé, tudy cesta nevede.

Co tedy s tím? Jak se vyrovnat se špatně vedeným účetnictvím v českých zemích, které po sobě zanechalo několik po sobě jdoucích vlád země, ať už byly pravicově nebo levicově orientované? Šetřit? Utáhnout si opasek? Snížit životní standard? Co budou dělat ti, k nimž se osud obrátil zády? Mají opravdu možnost dalšího utahování opasku? Kde ti vezmou peníze na živobytí? Nebo je to všechno jenom klam a nejsme jen ochotni nic slevit z našeho blahobytu? Vždyť ještě ani ne před čtvrt stoletím se nám o dnešním životním standartu ani nesnilo. Nežijeme si náhodou jako společnost trochu nad poměry?

V dobách dobrých na to špatné, co předcházelo, rádi a rychle zapomínáme a na to dobré si snadno a rychle zvykáme. V dobách špatných se jen hrozně neradi vzdáváme toho, na co jsme si už zvykli v dobách dobrých. To je lidská přirozenost. Zeptáte-li se mě, zda mám v životě dost, odpovím, že ano. Ale kdyby mi někdo bral to, co už v životě mám, tak na to bych si špatně zvykal. A přesto jsem touto zkušeností v minulosti prošel. Rodina mého otce i matky po únoru 1948 přišla téměř o všechno a naší rodině nezbylo než žít z toho mála, co zůstalo. Na jednu stranu to nebyly doby veselé - bylo hluboko do kapsy, ale na druhou stranu se život nezastavil. Žili jsme skromě, jinak to nešlo, ale tahle těžká a složitá doba nám umožnila (a nejen nám, protože podobně postižených bylo mnoho) porozumět smyslu hodnot a tomu, co je k životu opravdu důležité. Bylo nezbytné se zamyslet nad tím, kolik věcí k životu opravdu člověk potřebuje a co je jen šálení smyslů. Zkrátka a dobře, mohli jsme se přikrýt jen tak velkou peřinou, na jakou jsme měli. Nedalo se žít nad poměry, nebylo kde si půjčit. To pro mě byla dobrá zkušenost, která mi později umožnila přežít podobná období, do kterých jsem se já sám několikrát v životě dostal se svou vlastní rodinou.

A tak se domnívám, že by se současná vláda kromě úspor a korupce, měla zaměřit také na vytváření skutečných hodnot. Že by se peníze, podobně jako investice císaře Karla, měly investovat do projektů, které budou generovat společenský přínos ještě mnoha dalším generacím a budou z nich eventuelně benefitovat vlády, které teprve přijdou. Domnívám se, že tu nejde o to, čím se která vláda může pochlubit a jaké zásluhy si může připsat na své konto, ale jak se povede těm obyčejným a normálním lidem. Vláda by měla naslouchat svému lidu, protože to patří k jejímu politickému mandátu. Zkorumpovanost některých politiků dřívějších vlád je do nebe volající a přesto stále čekáme na spravedlivé ohodnocení jejich činů. Korupce není hodnotou, korupce je kriminálním činem. Dlužno dodat, že nepotrestáním takových činů platíme cenu, která – nehledě na etické a morální aspekty problému - je nad poměry současné české společnosti.