„.......věřím, že banky jsou dnes větším nebezpečím pro lidskou svobodu než všechny armády světa. Pokud společnost dovolí soukromým bankám kontrolu nad svými penězi, společnost a všichni lidé zchudnou až na naprosté životní minimum nebo se jednoho dne ráno probudí na chodníku...“ Tato volně interpretovaná myšlenka Thomase Jeffersona z roku 1806 je myslím každému celkem srozumitelná, alespoň všem těm, kteří znají banku ze zákaznické strany pultu.

Ti ostatní, kteří banku vlastní nebo jsou jejími zaměstnanci, profesoři ekonomie a obchodníci mohou mít na věc jiný – řekněme zasvěcený – názor a vidí funkci bank v širších souvislostech existence národního hospodářství. Obávám se však, že tato myšlenka není moc srozumitelná mocným tohoto světa a zejména těm, kteří vidí ve spolupráci mezi bankami a vládními úřady snadné a výnosné živobytí. Peníze přece otevírají všechny dveře...i ty nebeské. Ale je tomu opravdu tak?

Peníze dělají peníze. Tohle jsem slyšel už jako malý kluk, ale za dob socialismu, ve kterém jsem vyrůstal, praktickému fungování tohoto principu bylo těžké porozumnět. Až o hodně později jsem se setkal s lidmi, kteří banku vlastní a ti mi vysvětlili, že tak jako dělníci v továrně vyrábí řekněme auta, v bance zaměstnanci vyrábějí peníze. A tak jako v továrně používají dělníci ke své práci šroubováky a jiné nástroje, v bance těmi nástroji jsou peníze. Ne, nejde o ražení nových mincí nebo tištění nových bankovek. Jde o používání peněz k vydělávání větších peněz. Peníze se musí točit, jinak zmizí. Samozřejmě banky nepoužívají své vlastní peníze, používají peníze těch druhých. A v tom je ten zakopaný pes, v tom je celý ten trik... PDL - Peníze Druhých Lidí.

O vzniku a původu peněz existuje velice mylný a velmi zjednodušený názor, že peníze byly vynalezeny k usnadnění obchodu, aby zefektivnily komplikovanou a málo flexibilní výměnu zboží. Ve skutečnosti peníze byly vynalezeny k výběru daní. Peníze měly zefektivnit finanční záležitosti mocných, nikoli obchodníků. Proto tedy hlava panovníka na jedné straně mince, aby bylo jasné, komu se daně platí. Ta druhá strana mince označovala teritorium, ve kterém panovník daně vybírá. Platidlem se tyto plíšky staly až později. A co se hodnoty peněz týče, už dávno nepředstavuje equivalent obsahu zlata, jako za starých dobrých časů, peníze představují víru v jejich hodnotu. A jak říká Karel Čapek „Čím honosnější bankovky, tím horší měna“.

V dobách faraónů, císařů a králů byla situace celkem jednoduchá a přehledná. Vybrané daně patřily výhradně panovníkům a ti s nimi nakládali podle svého uvážení, někteří líp, někteří hůř. Ale jak je tomu v dobách demokracie? Komu vybrané daně patří? Vládním úředníkům, kteří s nimi podle svého uvážení nakládají – někteří líp a někteří hůř - anebo lidem, které ti úředníci zastupují? Jakou kompetenci vlastně ti úředníci mají? Vždyť jsou do svých křesel dosazeni podle politických slibů a frází, nikoli podle svých schopností a znalostí! Je věc hospodaření s daněmi záležitostí politickou anebo odbornou? Mám dojem, že spousta lidí se hlásí do vládních postů nikoli proto, že by chtěli lidem sloužit, ale pouze a pouze proto, že si chtějí nějaké ty mince strčit do své vlastní kapsy. Je demokratický volební systém opravdu takový, za jaký ho všichni máme? Nebo tu jde o pošetilost a nepoučitelnost voličů, kteří přes stále opakovanou špatnou zkušenost s politiky naivně věří v lidské dobro nebo jsou naopak pošetilí politici, kteří nevěří na trvalou existenci a bezporuchový chod božích mlýnů?

Teď jsme svědky obrovské rozpačitosti vládních úředníků přihlásit se o bratru nějakých 12 miliard korun, na které – podle švýcarských úředníků - má Česko nárok! Nějak mi to celé nedává smysl. Jak to, že se s žádnou rozpačitostí u těch samých úředníků nesetkáváme, pokud jde o vybírání daní ve vlastní zemi a příkazů k utahování si opasku. Ale pokud jde o přihlášení se k penězům, které ani ne tak dávno někdo daňovým poplatníkům ukradl, rozpaky jsou až nesnesitelné. Koho ti úředníci vlastně zastupují? Daňové poplatníky nebo bandu povedených kamarádů? Státní dluh narůstá jen na úrocích o nějakých deset tisíc korun každé tři vteřiny (asi 1.5 miliardy ročně) a naši volení zástupci váhají se hlásit o 12 miliard? Proč? O co tu vlastně jde? Že se při vyšetřování narazí na seznamy těch, kteří dostali za své pochybné služby zaplaceno? Že se přitom provalí další nekalé kšefty? Že někdo bude muset odstoupit ze svého postu ministra nebo z ještě vyššího úřadu? Že někdo bude muset do vězení?

Nějak tu nesouhlasí jednoduchá matematika. Podrobnější informace najdete v blogu Václava Žáka „Tomáš Němeček Uhlobaroní bez koruny“. Těch 12 miliard korun je fakt dost. A není možné zapomínat na další peníze uhelné společnosti uložené jinde. A pokud jsou skutečná čísla jiná, nechť mi čtenář odpustí. Ale tak jako tak, s koupí a prodejem MUS to nebyl pro jednu stranu tak špatný kšeft. Pokud dobře počítám, čistý profit činil nějakých 600% - možná víc. Na Mostecku se vždy těžilo uhlí povrchově, že by se přešlo na tunelování? Ze zkušenosti vím, že pokud má byznys dlouhodobě pokračovat, všichni zůčastnění musí být spokojeni. Nevýhodný obchod udělá člověk jen jednou. A pokud jsou s tímto obchodem opravdu všichni zúčastnění spokojeni a neprotestují, je v tomto případě něco vážně v nepořádku. Otázky, které mám: Kdo všechno a jak se na kšeftu podílel? Kdo všechno dostal za služby zaplaceno a kolik? A z čí kapsy šly tak velké peníze? Myslím, že odpověď není až tak složitá – jedná se přeci o peníze druhých lidí – PDL.

Mnozí lidé se domnívají, že velké množství peněz zjednoduší jejich život, že nebudou muset dřít a pracovat a budou se mít v životě dobře. Tato iluzorní představa ráje na zemi je tak silná, že řada lidí je pro peníze schopna udělat téměř cokoliv – tvrdě pracovat, podvádět, krást, prodávat vlastní tělo i duši, brát i rozdávat úplatky, spolčit se s mafií i ďáblem, zabít....Mnoho filosofů a literátů sice psalo o tom, že peníze v žádném případě nezaručují životní štěstí, ale mnozí z těch, kterých se to týká, takovou literaturu nečte, v jejich knihovnách jsou zřejmě pouze knížky šekové.

Zatímco obecný morální kodex má v tomhle směru celkem jasno a krádež je vždycky jen krádež – ať se jedná o propisovací tužku nebo miliardu korun, praktický život už není tak jednoznačný. Člověk si sám pro sebe vymyslel celou řadu důvodů, proč ty velké peníze potřebuje, co by s nimi dělal a jaké dobro by pro ostatní vykonal. Taková koupě odpůstků. Já mám také svůj vlastní pomyslný seznam, jenomže mi je celkem k ničemu.

Aby člověk vydělal velké peníze, musí je napřed umět spočítat. Nejde o jednoduché součty sumarizující celkový objem majetku, jde o umění sestavit celkem jednoduchou a praktickou rovnici, která vyjadřuje pohyb peněz a jejich nárůst, tedy co je třeba udělat, aby se z jedné koruny ráno stalo deset korun před západem slunce. Člověk musí vědět, kde peníze jsou a kde naopak nejsou a kde je možné k nim přijít. I ty největší sumy peněz se skládají z drobných mincí. Milión bez korunky není milión. Není to ale všechno až tak složité, jak by se na první pohled zdálo, a ačkoli se mluví o počítání, nemá to s matematikou vlastně moc společného. Daleko více je k tomu třeba talent na jednání s lidmi, správné informace, pragmatická logika a schopnost přesvědčit partnery o výhodnosti kšeftu. Dále je potřeba představivost a kreativita, schopnost kalkulovat risk, umět mlčet a zachovat tajemství, a v neposlední řadě umět přivést ve správnou chvíli na správné místo ty pravé a vlivné lidi, kteří mají společnou životní filosofii – peníze a moc. To je recept, který je za všemi velkými kšefty. Je to i formule, kterou vytvořili ti, jimž Švýcaři zablokovali oněch 12 miliard korun.

Aby se velké peníze neztratily, člověk se o ně musí umět postarat. To není ani snadné a ani jednoduché. Po pravdě řečeno udržet peníze na jedné hromadě je těžší, než k penězům přijít. Pokuď je uložíte do banky, můžete si být jistí, že se dříve či později vytratí. Úroky, které banka nabízí, jsou vždycky o dost nižší, než je inflace. A ať to zní jako paradox, protože za peníze je skoro všechno k mání, člověk se stává otrokem vlastních peněz. Na jedné straně ho ovládá jeho vlastní ješitnost, pošetilost z vlastní úspěšnosti a důležitosti, představa vlastní moci, víra ve vlastní chytrost, ambice, a mnohé jiné hlouposti. Na druhé straně je tu jeho vlastní svědomí, které nejde snadno umlčet. Soudcům, novinářům, kolegům, přátelům, ženě i svým nejbližším můžete namluvit, co chcete, můžete se vymlouvat, můžete lhát, překrucovat pravdu tak dlouho, jak vám to představivost dovolí, ale sám sobě člověk nenalže vůbec nic. Nejhorší podvody, kterých se člověk v životě dopustí jsou ty, které páchá sám na sobě.

Banky jsou v celém procesu pouze prostředníkem, dodávají finančním transakcím zdání jakési legitimity. Obyčejní lidé nerozlišují mezi státními a soukromými bankami a většinou netuší nic o tom, do jaké míry jsou bankovní úředníci zodpovědní lidé (jako např. v oné švýcarské bance) a do jaké míry jsou to opravdoví hazardéři, kteří s vašimi penězi hrají ruletu. Pokud by banky odmítly na těchto transakcích participovat, řezaly by větev, na které sedí. Vždyť z toho všeho žijí. Za své služby si počítají často opravdu nehorázné poplatky, které reálně nereflektují prokázané služby. Pokud si například u banky vezmete mikropůjčku na malé spotřební zboží (homecredit) za 1.9%, věřte, že banka má spočítáno, že na všech poplatcích a splátkách zaplatíte asi 39%. To už není férová půjčka, to je obyčejná lichva zakletá v onom drobném textu, o kterém se při uzavírání a podpisu dohody nikdy nemluví. Banky nepůjčují nikomu nic, aniž by na tom nevydělali alespoň 25%. A takhle by se dalo pokračovat dál a dál.

Je to neskutečná pošetilost mocných a nepředstavitelně nedemokratická praxe české vlády, která svými vlastními zákony chrání totožnost lidí, kteří jsou v pozadí velkých a vlivných společností, jakou je i MUS. Ti pak pod maskou anonymity mohou páchat lumpárny a darebáctví, aniž by bylo možné je pohnat k zodpovědnosti. A shodou okolností pan president Klaus právě vetoval zákon o právní zodpovědnosti podniků a firem. Koho vlastně chrání? Podnikatele anebo sám sebe? Nemá on taky špatné svědomí?

Lidé disponující velkými penězi za ně zároveň nesou i velkou zodpovědnost k nám obyčejným lidem, protože náš život je na nich opravdu závislý. Pokud neberou tuto skutečnost na vědomí, neměli by se do téhle hry vůbec plést. Tohle nepatří do kodexu komunistické rétoriky o společném vlastnictví, tohle patří do kodexu obecné morálky, o zodpovědném a dospělém vztahu k bližním a kodexu společných hodnot. Správa nad velkými penězi nepatří do rukou pošetilých lidí.