Na světě není mocnější víry, než víra v zázrak. Kdo ztratí víru v existenci zázraků, začne věřit na politiku, byznys nebo peníze. A zázrak je to, v co čeští a snad i všichni dnešní politikové na celém světě doufají, že nás může vyvést ze současného celosvětového ekonomického a společenského marasmu. Obávám se však, že jen málo kdo z nich na zázraky věří. Alespoň soudím podle toho, do jaké situace nás přivedli. A jako mnohokrát v minulosti, opět se hledá, kdo za to všechno může.

Řekové, Španělé, Portugalci, Italové a některé další národy doufají, že odejdou v tichosti od bohaté evropské hostiny, aniž by museli zaplatit účet. Stále věří, že jsou pod ochranou mocných a zázraků schopných antických bohů, kteří za ně v Evropské unii tu sekeru už nějak srovnají. Němci zase věří v zázračnou moc vlastnictví dluhů. Doufají, že by jim to po minulých neúspěšných válečných dobrodružstvích mohlo přece jenom dopomoct k dominantnímu postavení v Evropě. Zatím co vlastnictví peněz je výrazem faktické síly, vlastnictví dluhů je nástrojem praktické moci. Francouzi naproti tomu nemohou zapomenout na svůj tolik přitažlivý hodnotový systém minulých dob, kterému dominovaly víno, ženy a zpěv. Doufají v opravdový zázrak realizace ekonomického systému sociálního státu na principech kapitalistické ekonomiky.

Zdá se, že konzervativní Angličané příliš nevěří v zázrak evropské integrace, a tak pro jistotu zůstávají u své tradiční měny. Zdá se, že odtrženost ostrovního státu od zbytku Evropy není jen fyzického charakteru, ale že jde do značné míry i o odtrženost od evropských problémů. Ruští politikové mají se zázraky svou vlastní zkušenost, a tak raději stále hrají svoji ruletu a přehazují si nejvyšší úřady, jak se jim to zrovna hodí. Věří, že "mužik" bude vždycky pokorně akceptovat své poddanské postavení stejně jako za cara nebo komunistů. A rebelující intelektuálové? S těmi se už nějak vypořádají. Vždyť jim baťuška Stalin ukázal, jak s nimi zatočit.

Američané zase povýšili svobodu na svoji nejvyšší hodnotu a k její obraně vybudovali nejmodernější válečný průmysl všech dob. A protože žádná zbraň ve svém principu není investice, ale vždycky jen výdaj, život na dluh se stal hospodářským konceptem jejich státní politiky. Řešením má být vývoz demokracie jakožto exportního zboží, které se potom politikové a generálové snaží uplatnit na zahraničních trzích. Avšak navzdory všem předpokladům, zázrak se zatím – jak je vidno - nekoná.

Výměna politické garnitury v Číně a záměna ideologické správy země za zcela pragmatickou, přinesla celkem rychle své výsledky. Čina se doslova přes noc proměnila ze zaostalé společnosti v moderní a ekonomicky zdatný průmyslový stát, což vypadá jako zázrak už samo o sobě. To, co však činí z prosperujícího hospodářství ekonomiku silnou, nejsou statistické údaje v ekonomických ročenkách, ale její dlouhodobé fungování. Jednostranně orientovaný průmysl zaměřený převážně na kvantitativní export laciného zboží není prozatím vyvážen výrobou na kvalitativně vyšší úrovni. A tak i Čína na svůj opravdový ekonomický zázrak teprve čeka.

A Čeští politikové? Nevím, v co věří nebo doufají, ale aby dali zemi do pořádku, zázrak se zdá jediným možným řešením. Snad věří na neuvěřitelnou lehkost bytí ve státní službě, snad na beztrestnost svého nemravného chování. Státní účetnictví je v nepořádku a nikdo neví, jak z toho ven. To, co se dnes v české vládě děje, v mnohém připomíná černou magii. Všichni souhlasí s tím, že enormní šetření ani bezuzdné utrácení není dlouhodobě řešením, ale formulace chytré strategie nebo perspektivní vize není z vládních úředníků schopen asi nikdo. Chybí tu kouzelník. Zázrak je tedy pro všechny politiky, ať už zastávají jakoukoli pozici - vpravo, vlevo, či uprostřed, téměř jediným možným řešením.

Snad proto většina národa věří na přímou volbu prezidenta nikoli proto, že cítí potřebu prohloubit demokratické principy státu, ale prostě proto, že po poslední frašce prezidentské volby už neví kudy kam. Neví, jak poslat politiky do polepšovny, nevidí jak dál. Lidé chtějí změnu politické i hospodářské správy země a hledají svého "spasitele" nebo "čaroděje", někoho, kdo by vzal na svá bedra všechnu tu bídu a národ vyvedl z otroctví nemravných politiků. Hledají světlonoše, kterého by mohli následovat. Prolhaným politikům a jejich předstírání demokracie už dlouho nevěří. Jsou unavení z korupce, skandálů, sociální nespravedlnosti, a více než hmotný nedostatek je tíží ponížení z mravního úpadku společnosti. Nikdo si nedokáže představit budoucnost a tak jim zbývá jen doufat v zázrak.

Prezident "mravního svědomí" zřejmě nebyl dost pragmatický v otázkách správy země a prezident "kleptoman" zase pro samou pragmatičnost zapoměl zemi spravovat. Své osobní zájmy nadřazoval zájmům veřejným a tak hrubě porušil prestiž a integritu nejvyššího úřadu státu jako takového. Nevím, zda to není důvodem, proč řada slušných a schopných lidí se odmítá o křeslo prezidenta vůbec zajímat. Snad i proto, že jak se zdá, prezidentství se stalo zaměstnáním a nikoli posláním.

Domnívám se, že je nadmíru důležité, aby se tento úřad nestal pouhou ceremoniální záležitostí, protože bezvýznamných prezidentů tato země zažila za posledních sedmdesát let už dost. Jan Burian a řada dalších upozorňují na reálná nebezpečí, která jsou s přímou volbou spjata. Jistě má on i jiní v mnohém pravdu, ale rezignace na volbu, kterou Jan Burian zdůvodňuje ve svém blogu, není řešením. Přímá volba prezidenta státu by neměla být spojována s projevem nesouhlasu s do nebe volajícím politikařenim politiků, ani s jakýmkoli jiným principiálním postojem. Měl by to být prostý a osobní projev účasti na politických záležitostech státu. Svobodná účast na volbách je zásadním principem demokratického uspořádání země už sama o sobě a rezignace na ni je rezignací na to nejzákladnější, co ve svobodné zemi člověk vůbec může mít. V opačném případě se volba prezidenta stává pouhým čekáním na zázrak, čekáním na Godota.

Otázkou pro mě není, zda volit či nevolit, otázkou je koho volit. Jak nalézt a rozpoznat z té řady kandidátů člověka, který by naplnil vyslovené či jen vysněné tužby a přání všech lidí, které prezident státu zastupuje. Myslím, že pokud je prezident figurou nějaké politické nebo společenské frakce, volba hlavy státu se degraduje, tak jako v minulosti, na pouhou hru politických sil.

Jaký by tedy měl být příští český prezident? Komu věřit a komu ne? Já osobně nevěřím ani kouzelníkům ani politikům, protože první věc, o kterou se obě profese snaží, je udělat z lidí hlupáky. Nevěřím lidem, kteří něco předstírají, kteří šálí naše smysly nikoli pro naše pobavení, ale ve jménu vlastního prospěchu. Nevěřím lidem, kteří něco říkají a něco jiného dělají. Nevěřím ani v čenou magii. Je zložena na principech závisti, vášně, nenávisti a strachu - tedy věcí, které je tak snadné rozněcovat a v lidech udržovat. Daleko těžší je být člověkem věřícím v zázraky, které vycházejí z lidského srdce a citu.

Podle čeho bychom měli rozpoznat tu pravou osobnost, která by měla zastávat úřad prezidenta? Podle toho, jak dobře bude vypadat na známkách nebo televizní obrazovce? Zda bude prezident zábavný v rozhovoru s novináři a věrný svému životnímu partnerovi? Jistě prezident by měl být mravný člověk a měl by mít smysl pro humor, ale přece nemá za úkol bavit lidi. Měl by to být někdo vzdělaný v otázkách ekonomie a hospodářství jako třeba Jan Švejnar? Ale prezident nemá výkonnou moc, pokud se správy země týče. Ta patří premiérovi a ministrům. Měl by to být šarmantní nebo populární člověk? Někdo, kdo naslouchá obyčejným lidem a kdo se řídí veřejným míněním? Naslouchání lidem je povinností prezidenta - to patří k jeho povolání - ale rozhodovat se nikoli podle svého svědomí, ale podle většinového názoru a popularity dělá průměrný a slabý člověk. Moudrý a statečný člověk se rozhoduje podle toho, co je správné nikoli snadné. A správná politická i lidská rozhodnutí jsou to, co v téhle nepřehledné době potřebujeme víc než zázrak. Měl by to být vysloužilý politik nebo někdo, kdo má nějakou zkušenost z diplomatického světa? Ale proč se vracet k politikům, kteří v minulosti neobstáli? Kdo ze současných kandidátů má faktický respekt doma nebo v zahraničí? Jsou bývalí či dnešní politikové schopni pro nás něco podstatného v Evropě vůbec dojednat? Kde je záruka, že se např. pan Miloš Zeman nestane českou verzí Borise Jelcina?

Jakou kvalifikaci by měl vlastně prezident mít? Bohužel neexistuje žádná univerzita, která by své absolventy na tuto funkci připravovala. Ústava v zásadě vyžaduje pouze minimální věk, státní příslušnost, čistý výpis z rejstříku trestů a společenský mandát. Nevyžaduje ani dobrý zdravotní stav nebo mravní bezůhonnost, mentální způsobilost, žádné minimální vzdělání, žádnou politickou nebo diplomatickou zkušenost, atd. Měl by to tedy být filosof jako TGM? Měl by to být právník jako E. Beneš? Měl by to být dramatik jako Václav Havel? Nebo herec jako Ronald Regan? Měl by to být inženýr, architekt, matematik, lékař, profesor, obchodník, historik, voják nebo prognostik? Měl by to být obyčejný člověk z lidu řídící se selským rozumem jako třeba Lech Walesa? To, že by prezident měl být člověk vzdělaný, na tom se asi všichni shodneme. Obávám se však, že typ vzdělání není pro tuhle funkci právě rozhodující. Pokud se pamatuji ani V. Klaus, ani M. Zeman své profesní zkušenosti prognostiků pro definování smysluplné společenské vize nevyužili. Spíše svými politickými rozhodnutími přinesli do života země chaos, zmatek a morální úpadek.

Kdo by měl tedy tento úřad zastávat? Především by to měl být slušný člověk, který bude mít přirozenou autoritu a respekt vycházející nikoli z autority úřadu, ale ze síly osobnosti. Člověk s politickou i lidskou moudrostí jako Jan Masaryk. Člověk, který stojí za svým názorem nikoli ze zásady, ale z hluboké víry a přesvědčení v opravdovost a principy své myšlenky jako Jan Patočka. Prezidentem by měl být člověk spravedlivý, stojící vždy na straně pravdy, schopný se správně rozhodovat, schopný inspirovat lidi a vymezit další cestu. Člověk s vizí. Měl by být architektem země, nikoli jejím stavitelem. Měl by být ochotný službě lidem, nikoli chtít lidem vládnout. Měl by být prvním mezi rovnými, který má respekt k zákonům a jedná v mezích svých pravomocí atd. Podíváte-li se na řadu kandidátů, kteří se dosud o úřad prezidenta ucházejí, kolik z nich splňuje alespoň častečně podobná kritéria?

Že by to byl zázrak, kdyby se takový člověk našel a ještě k tomu byl ochotný dát svůj život do služeb národa? Snad jsou všechna moje slova zbytečná, hloupá a naivní. Nechci nikomu říkat, koho volit, chci jen upozornit na to, co s volbou souvisí. Jistě media sehrají v této přímé volbě svou roli ve prospěch či neprospěch určitého kandidáta. Jistě do hry zasáhne i řada dalších faktorů. Ale zázrak se objevuje nejčastěji tam, kde ho nejméně čekáme nebo v nejméně pravděpodobnou chvíli. Zázrak se může stát pouze tehdy, když v něj člověk opravdu věří. Zázrak je záležitostí srdce, ne rozumu, a přichází s hlubokým přesvědčením v lidské dobro jako výraz i těch nejtajnějších lidských tužeb. Víra v zázraky je vírou v sebe sama. Pokud je toho člověk schopný, na světě není nic nemožného. Jen na ten zázrak musí být člověk připravený, aby onen vzácný okamžik neprošvihl.