Před několika dny jsem si přečetl bědování nad neskutečnou opovážlivostí Rudyho Linka. Světový jazzman českého původu by rád postavil českým jazzovým muzikantům v Praze scénu, která by jim pomohla se dostat do evropského nebo světového hudebního povědomí. Vybral si k tomu budovu pojmenovanou podle arcivévody Rudolfa. Slavnostní uvedení domu do provozu se konalo roku 1885. Dnes je to hlavní česká hudební scéna a sídlo České filharmonie. Jazzklub by se měl nacházet na střeše Rudolfina jakožto skleněná nástavba, což paní Kateřinu Bečkovou a řadu dalších lidí velmi pobouřilo.

Tento kontraverzní návrh zcela jistě nenabude rozměru bouřlivé diskuze, které se dostalo Kaplického návrhu Národní knihovny. To však není podstatné. Zajímá mě, co je na Praze tak krásné, proč se tolik lidí bouří, když někdo chce do jejího historického obrazu zasáhnout. Co nás na těch starých domech tak vzrušuje, co nás tolik dráždí a přivádí až k nepříčetnosti, když se někdo odváží na ně vztáhnout ruku! Respekt ke stáří? Respekt k umění starých stavitelů? Respekt ke kulturnímu dědictví, k historické architektuře? Nebo je to pouhá nostalgie či obavy, aby někdo nechtěl parazitovat na hodnotách minulosti? Bojíme se, že chce někdo zneužít naše kulturní hodnoty ke komerčním účelům, zhanobit Rudolfinum, že nás chce bezostyšně okrást jako současní politikové nebo tuneláři?

Česká města rostla po mnoho staletí, a tak často na románských sklepech (původně přízemích) najdete vrstvu gotickou a na ní pak renesanční. Později přišla doba baroka, která vtiskla Praze dnes tolik turisty a estéty obdivovaný romantický charakter. Pak přišlo období rokoka a klasicismu, bylo postaveno Stavovské divadlo, aby měli Pražané kde rozumět Mozartovi. Následovaly pseudoslohy devatenáctého století, po nich secese a kubismus, který byl vystřídán obdobím funkcionalismu a později dobou moderní a postmoderní. Pak jsou tu historici umění a architektury, Klub za starou Prahu a architektonická policie - tedy památkáři - a všichni ti, kteří ve starých domech spatřují hodnoty, které je třeba chránit.

Ze stavebně historických průzkumů víme, že domy ve staré části Prahy a jinde vznikaly a vznikají sedimentací v čase. Různí majitelé v průběhu staletí stavěli, bourali, (mnohdy do základů), přestavovali, dělali do zdí nové otvory a staré zazdívali, přistavovali patra a upravovali střechy i fasády podle dobového vkusu a v souladu s tím, co potřebovali a na co měli. Příkladů, které dokumentují tento princip najdete v Praze bezpočet. Albrecht z Valdštejna zboural půl Malé Strany aby mohl realizovat svoji vizi světového města a Pařížská třída vznikla na místě židovské čtvrti. Jednou z ilustrací historické sedimentace staveb je i katedrála sv. Víta a komplex budov Pražského hradu. Jedinečnost svatovítské věže tkví v renesanční kupoli z roku 1562 nasazené na rozestavěnou gotickou věž, což je slohový anachronismus, ale zároveň i geniální řešení architekta Wohlmutha – řešení velmi odvážné a jedinečné. Je to nástavba, dům na domě. A i když ve své době to bylo novum, myslím, že si chrám sv. Víta už ani jinak nedovedeme vůbec představit. Je třeba jen dodat, že vrstvy historické architektury nejsou pouze povahy fyzické (cihly, trámy, kameny, okna, dveře atd.), ale i povahy nehmotné. Jsou to doteky a vrstvy reflektující autentický lidský život. Je to svědectví, které tu po sobě zanechali naši předkové. Jsou to otisky lidského života v jeho vznešenosti, obyčejnosti i utrpení. Tyto stopy jsou podstatnější, než architektura samotná.

„Velká diversita na malém prostoru je jednou z velkých hodnot Evropy“, píše Milan Kundera. Že by se hodnoty měly chránit, na tom se asi všichni snadno a rychle shodneme. Jen nevím, zda se také shodneme na definici hodnot, v čem že tedy vězí, co se hodnotou rozumí, jak by se měla ocenit a v jakém kontextu pozbývá svou platnost. Jde tu o slohovou čistotu a estetický názor doby? Jde o původní stavební materiály a prvky? Jde o zachování původní barevnosti, řemeslných postupů, půdorysů, proporcí, nátěrů stěn, detaily bez přihlédnutí k současné době... Pokud si někdo myslí, že právě v tom je ta pravá hodnota, pak by asi bylo na místě připomenout Čapkovu „Věc Makropulos“. I když má stáří svůj půvab, nevidím na něm nic krásného – tedy hlavně na tom, které začíná doléhat na mě. Není příjemné zjišťovat, že mě mé tělo pomalu zrazuje. Kdyby stáří bylo opravdu tak krásné, proč tolik lidí utrácí neskutečné peníze za léky, za vitamíny a doplňky zdravé výživy, proč lidé tolik cvičí a sportuje, chodí k plastickým chirurgům...proč, když je stáří tak krásné, proč se mnoho lidí stydí říct, kolik jim vlastně je?

Měli bychom chránit domy proto, že jsou dobré, ne proto, že jsou staré. My však chráníme domy, které jsou jen tak tak schopny akceptovat naše technické požadavky – centrální topení, teplou vodu, výtahy.... Stará Praha nebyla stavěna pro auta, a přesto se jich nechceme vzdát. Smog staré domy i lidi v nich přímo dusí. Ale my chceme žít v komfortu moderní doby! Chceme mít v gotickém domě digitální televizi, internet a spoustu věcí, které s původním domem nikterak nesouvisí. Proč, když tolik lpíme na historičnosti starých domů, proč nechráníme barokní zubařské ordinace a původní praktiky léčení chrupu? Že tu srovnávám nesrovnatelné, že přece není možné dávat do souvislosti technický vývoj s vývojem umění a architektury? To je právě velký omyl moderní doby. Ztráta souvislostí je tím, co dělá z historických domů domy mrtvé. Praha se bohužel pomalu mění ve skanzen. Chceme, aby se na Prahu jezdili lidé dívat, jako se jezdí do Pompejí? Anebo chceme dát po komunistické agonii městu nový smysl, novou dynamickou tvář?

Pokud se vrátím k Rudolfinu, tento novorenesanční dům je stavbou své doby. Má bezesporu své architektonické kvality, avšak stavba nikdy nezasáhla do dějin evropské ba ani české architektury. Je to jedna z dobrých, ale nijak výjimečných staveb, financovaná Českou spořitelnou. Tehdy šlo o češství a českou kulturu, o hodnoty, které byly pro společnost konce devatenáctého století podstatné. A tak i sochy, které zdobí fasádu Rudolfina, měly postavit české muzikanty naroveň velikánů světové hudby - Bacha, Beethovena a dalších, a dodat tak stejné velikosti i české hudbě. Skrze hudbu pak dodat velikosti i českému národu. Prodaná nevěsta, Dalibor, Rusalka, Slovanské tance, to jsou výhradně česká témata reflektující hodnoty doby. A českým tématem bylo i Rudolfinum. Ale dnes jsme přece o téměř sto třicet let dál a jde nám o něco jiného! Pokud se nemýlím, chceme být součástí evropské kultury, ne pouze české.

Rudolfinum není unikátní svou architekturou, ale tím, že tu dirigoval Antonín Dvořák a Josef Suk. Po něm Gustav Mahler, Rafael Kubelík, Václav Talich, Herbert von Karajan, Leonard Bernstein, Václav Neumann, že tu hrál Rudolf Firkušný, Světoslav Richter a mnoho jiných světově proslulých muzikantů. Že se po stejných chodbách, jako my dnes, procházel i Leoš Janáček. Pokud budete pozorní, jeho hudba je v prostorách Rudolfina stále ještě slyšet. Když sem tedy přijdu, ocitám se - i když nepřímo - ve společnosti skvělých lidí, kteří změnili svět, kteří podstatně obohatili můj život stejně jako život mnoha jiných lidí. A to je na Rudolfinu podstatné, v tom je jeho autentická hodnota.

Považuji za důležité, že v Rudolfinu nejsou eskalátory, že každý z nás musí vystoupat po vnějším monumentálním schodišti do vstupních prostor sám a po svých. Že na koncert - pokud se nechceme cítit trapně - nemůžeme přijít ve svetru a džínsách. Musíme se ustrojit do svátečního a eventuálně odložit svrchní oděv v šatně, což nebývá pravidlem v amerických koncertních sálech. Zážitek svátečnosti je hodnotou, kterou je třeba chránit. Pro mě je Rudolfinum jedinečné také tím, že jsme tam kdysi vyslechli s mojí ženou koncert, kdy jemné tóny akustické kytary byly doprovázeny hromobitím jarní bouře. To španělského kytaristu tenkrát doprovázel sám Bůh! Zážitek té chvíle byl tak silný, že ho máme dodnes oba v živé paměti. Ne však detailní podobu architektury Rudolfina. Jsem si jistý, že podobných zážitků nebo setkání s velikány světové hudby v Rudolfinu mělo šanci za tu dobu okusit bezpočet návštěvníků.

Na rozdíl od pánů Zítka a Schulze se dnes architekti snaží dosáhnout maximálního efektu s minimálními prostředky. Avšak jednoduchost architektury ještě neznamená zjednodušení domů na naprosté minimum prvků a materiálů. Jednoduchost znamená zaměření se na to, co je podstatné - na smysl domu stejně jako na smysl lidského života v něm. Nikoli historický styl nebo krása jsou tím, co zakládá autentický dům. Oslovuje nás především autentická zkušenost, nikoli stáří domu. Kvalita prostorů nám umožní porozumět svému místu ve světě. Naše konkrétní a neopakovatelná zkušenost je tím, co dělá dům jedinečným a autentickým. Mnohovrstevnatost dodává architektuře její další dimenzi. A to je hodnota, kterou je třeba chránit daleko víc, než čistotu architektonického stylu.

Není to architektonický jazyk fasád, co k nám promlouvá. Nejsou to ani vizuální symboly, které nám umožňují si k domu vytvořit autentický vztah. To, co k nám opravdu promlouvá, je jazyk reflektující názory a hodnoty naší současné doby. Unikátní a dobrý architektonický návrh nepoznáte podle tvarové rozmanitosti a materiálové bohatosti, ale podle jeho integrity – podle toho, do jaké míry se návrh nebo hotový dům shoduje s tím, v co věříme. Kvalitu architektonického návrhu musíme hledat v rovnováze mezi filozofickým, technickým a estetickým řešením domu. Redukovat ho jenom na jeho estetickou kvalitu znamená redukovat ho na pouhé stavební dílo. A to znamená mimo jiné i smrt architektury.

Návrh na zřízení jazzového klubu na střeše Rudolfina je nepochybně v souladu s historickým vývojem Prahy i jejího charakteru. Problém není v principu návrhu, ale v jeho kvalitě. Pan Rudy Linka by si měl najít lepší architekty – třeba paní Evu Jiřičnou. Vím, že ta by to uměla udělat opravdu dobře. Vytvoření další vrstvy obohatí nejen dům samotný, ale i život naší jazzové hudební scény, a dodá i nový smysl starému domu. Je nutné akceptovat fakt, že i naše doba má právo udělat svou vlastní stopu a zasáhnout do vývoje historické Prahy, aby naši potomci věděli, že jsme tu žili, a že ne všechno, co jsme udělali, bylo jen špatně. Že kromě špatných politiků tu po listopadu 89 žili i dobří, odvážní a poctiví lidé, lidé s vizí a charakterem. Odmítat je snadné, něco dobrého udělat je mnohem těžší.