Německý obrat v energetice je pro ČR příležitostí
Rozhovor na téma energetiky u nás a ve světě publikovaný původně na portálu Euractiv. Domnívám se, že je stále aktuální, a připomínám jej i v souvislosti s probíhající volební kampaní. Energetika a hospodářská strategie České republiky zůstávají jednou z rozhodujících otázek příštího volebního období.
„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.
V České republice ke svému schválení míří Státní energetická koncepce. Jedna z kritik na její adresu zněla, že strategii připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) bez zapojení odborné veřejnosti nebo opozice. Jak projednávání podobných strategických materiálů probíhá v jiných zemích? Je ten proces odlišný nebo je přirozené, že energetická koncepce je záležitostí odpovědného ministerstva?
Český problém spočívá v tom, že jsme v zajetí krátkodobých cyklů, které se řídí podle toho, kdo zrovna vládne. Politická kultura je v České republice bohužel taková, že vláda obvykle „válcuje“ opozici a rozhoduje o všem sama, a to bohužel i v případě dlouhodobých strategických rozhodnutí. Energetika je jeden příklad, ale podobné je to v případě sociální nebo důchodové reformy. Pokud chceme mít dlouhodobě stabilní systém bez ohledu na to, kdo zrovna vládne, je potřeba, aby existoval konsenzus napříč politickými stranami. Energetika v tom trpí podobně jako jiná témata.
V západní Evropě najdeme příklady, kdy debata nad energetickým směřováním země probíhala skutečně dlouho. Ve Velké Británii například vláda nejprve přichystala bílou knihu, na základě které pak probíhala řada veřejných konzultací. Lidé se tak mohli seznámit s principy, ze kterých vláda vycházela, a bylo možné hledat různé koncepce řešení. Zásadní je to, aby se dalo diskutovat a vybírat z více variant. Pokud je mi známo, podobně to funguje v Německu, kde je současná energetická politika hluboce zakořeněná ve společenské diskuzi. Proces je skutečně otevřený například také ve skandinávských zemích, jako je Dánsko nebo Švédsko, pokud mám hovořit o státech, kde tu situaci skutečně znám.
Mohli bychom se na chvíli zastavit u toho Německa. V české veřejné debatě je současný vývoj v Německu někdy vnímán tak, že se vláda narychlo rozhodla provést obrat v energetice. Je sice reflektováno, že tomuto rozhodnutí předcházel nějaký složitější vývoj, je ale pravda, že Českou republiku, stejně jako velkou část Evropy, německé rozhodnutí spíše překvapilo. Domníváte se, že Německo mělo svůj „energetický obrat“ konzultovat s dalšími evropskými státy? Jde přeci jen o největší evropskou ekonomiku a její směřování další země ovlivňuje…
Nešlo vlastně o rychlou změnu, ale spíše o návrat k cestě, kterou Německo nastoupilo už předtím. Jak patrně víte, názor na jadernou energetiku se v Německu vyvíjel dlouhodobě a stálo za ním občanské hnutí, které se rozvíjelo od 70. let. V roce 2000 se během vlády sociální demokracie a zelených podařilo dosáhnout konsenzu, který probíhal napříč politickými stranami a podařilo se do něj zapojit i průmysl. Německo se rozhodlo, a energetickými společnostmi to bylo smluvně stvrzeno, že do roku 2023 odstoupí od jádra. Průmysl se s tím ale zcela nespokojil a vyčkával, až nastane vhodná politická příležitost, tedy až se k moci dostane pravice, aby dohodu opět zrušila. To se skutečně stalo za vlády Angely Merkelové. V roce 2010 tak došlo k nabourání tohoto konsenzu, což vyvolalo velkou nelibost veřejnosti. Společnost pak čekala na nějaký impuls, a když přišla Fukušima, následovala okamžitá reakce. Politikovi samozřejmě taková situace neumožní dělat nic jiného, než se k původní dohodě vrátit a udělat to, co si veřejnost přeje. Merkelová tedy neměla jinou možnost.
Pokud se ptáte, jestli mělo Německo své rozhodnutí konzultovat s jinými evropskými státy, myslím, že z principu nic takového dělat nemuselo. Je to koneckonců argument, který používají čeští politici – o tom, kam bude směřovat naše energetika, rozhodujeme výhradně my sami. Pokud se dovoláváme takového principu pro sebe, nemůžeme pak chtít zasahovat do toho, jak se bude vyvíjet energetika v Německu. Na druhou stranu bych argumentaci takto nehrotil. Důležité je, že energetická politika Německa zapadá do obecného směřování Evropské unie. Evropské země jsou v oblasti energetiky propojeny a z tohoto pohledů je zásadní, aby národní stát nepřijímal rozhodnutí, která by nebyla kompatibilní s evropskou vizí. A v případě Německa to tak rozhodně není. Evropská energetika jde směrem k výrazně vyššímu podílu obnovitelných zdrojů a vyšším úsporám energie. Německý manévr s tím rozhodně není v rozporu.
Zmínil jste, že významnou roli hrál ve zrušení oné „dohody“ v Německu průmysl. V zemích, které mají vysoký podíl průmyslu jako například Česká republika, je při podobném rozhodování jistě třeba brát na průmysl určitý ohled…
Nepochybně ano. Myslím si ale, že ani to německé rozhodnutí nejde proti zájmu průmyslu. Otázkou je, jak se zájmy průmyslu definují. V českém prostředí spíše platí to, že zájmem průmyslu je především krátkodobý zisk. Když se na to ale podíváte z makroekonomického hlediska, zájmem státu je, aby byl průmysl konkurenceschopný a následoval světové trendy. Můžete mít průmysl, který vyrábí parní lokomotivy a je v tom dobrý. A tak prosazujete názor, že v té výrobě musíte pokračovat. Anebo se podíváte kolem a zjistíte, že dnes už se vyrábí rychlovlaky – a v tom případě dáte přednost tomu, že průmysl se promění a bude modernější.
Stejně je to i v energetice. Česká energetika je tradičně zaměřená na uhlí a jádro, ale je otázkou, kam se ubírá svět a jestli tyto technologie nebudou zastaralé, ať už jde o domácí výrobu nebo o dodávky technologií do dalších zemí. V tomto ohledu je zpráva jednoznačná. Do jaderné energie se v roce 2011 celosvětově investovalo 5 miliard dolarů, do OZE (obnovitelných zdrojů energie) to bylo 260 miliard. Pokud se podíváte na instalované kapacity, je to podobné – jádru v roce 2011 přibylo 4.000 MW, zatímco jenom ve slunci a větru se postavilo 80.000 MW. ČR tento vývoj nemůže zastavit a je otázkou, co z toho průmysl a politici vyvodí. Zatím z toho vyvozují, že je dobré zachovat to, co máme. Já se ale domnívám, že to není správné a ukazuje to právě i vývoj v Německu. ČR je závislá z velké části na tom, že funguje jako subdodavatel pro německý průmysl. Pokud se Německo rozhodlo, že bude transformovat energetiku směrem k OZE, je pošetilé říkat, že jsme proti a vidíme to jinak.
V Německu bylo jasné, že společnost je dlouhodobě proti rozvoji jaderné energetiky. Byla ale jasná shoda i v tom, že má být jádro nahrazeno OZE? Často se poukazuje na to, že se Německo nyní potýká s řadou problémů. Není přirozené, že Česko jako malý stát se slabší ekonomikou, než má Německo, se snaží zachovávat spíše konzervativní směr a sleduje, jak „to všechno“ v Německu dopadne?
To je do určité míry pravda. Pokud se ale podíváte po Evropě, zjistíte, že v sektoru energetiky jsme jedna z nejkonzervativnějších zemí. A domnívám se, že považovat to za klad je velký omyl. OZE je totiž nové odvětví byznysu, které vzkvétá. Lze to podle mě porovnat s revolucí v telekomunikacích, kde za posledních 15 až 20 vznikly technologie, které byly dříve nemyslitelné. Podobně je to nastaveno v energetice. Pokud se podíváme na dynamiku investic a objemu výroby, je to proces, který už je v pohybu. Pokud budeme stát opodál, v roce 2020 zjistíme, že obrazně řečeno vyrábíme telegrafní dráty a pevné telefonní linky, ale svět už přešel na chytré bezdrátové telefony. Není nezbytné, aby česká energetika do roka a do dne zrušila jádro. Jde ale o to, jestli se na příštích 50 let „zabetonujeme“ v jádru nebo jestli peníze v příštích letech investujeme do něčeho, co nás posune do budoucnosti a ve výhledu na léta 2030 nebo 2050 bude stále relevantní.
Kde konkrétně se taková příležitost pro Českou republiku nachází? Pokud bychom to přirovnali opět k telekomunikacím, pak je pravda, že trh se rychle vyvíjí – není to ale příliš rychle? Nemůže se stát, že se zaměříme na nějakou technologii, která se nakonec neuchytí, protože bude vynalezeno něco ještě lepšího? A není v současné době trh již zaplněn? Jsou tu nějaké díry, které by mohla ČR zaplnit?
Určitě ano. Pokud vím, tak už dnes se ČR podílí na výrobě větrných elektráren. Vyrábí hřídele pro německé firmy, které ty elektrárny kompletují, takže tam už jsme se trochu uchytili. Těch věcí je ale určitě spousta. Lze to právě vidět i v německé Energiewende. Ten obrat přináší samozřejmě řadu výzev, mezi které patří i často zmiňovaná nedostatečná kapacita přenosových sítí. Bude například také potřeba pokročit v otázce uskladnění elektrické energie. To je oblast, ve které vznikají desítky patentů a jen některé z nich uspějí. Přesto v tom musíme být alespoň trošku zainteresovaní. Pokud totiž budeme jenom stát opodál a sledovat, jak to dopadne, na trhu se neuchytíme. Pokud se opět vrátíme k té paralele, myslím si, že i Nokia a další firmy, které vyráběly mobily první generace, mají lépe nakročeno k tomu, aby vyvinuly a zavedly další novou generaci, než ty, které ustrnuly na vývoji faxů a telefonů s analogovým vytáčením.
Na druhou stranu je pravda, že jsou k tomu potřeba počáteční investice. Pokud se zmiňují příklady úspěšných zemí, které se vydaly „zelenější“ cestou, jsou to především země, které jsou na tom ekonomicky lépe než ČR. Platí stejné šance pro západní i střední Evropu? A jak je na tom ČR ve srovnání se zeměmi regionu?
Myslím si, že západní Evropa v tom má samozřejmě výhodu, protože východní Evropa nemá tolik prostředků nebo si nemůže dovolit rozvoj nových technologií čistě proto, že průmysl na to nemá kapacitu. Česká republika je třeba země, která strukturálně uvízla v oblasti těžkého průmyslu, zatímco inovace probíhají spíše v jiných sektorech. S tím se asi nedá nic dělat, ale ta otázka má dva aspekty. Nemusíme s revolucí nutně začít v ČR. Pro začátek bude stačit, když najdeme způsob, jak se uchytit třeba právě v Německu, které peníze do těchto inovací „sypat“ bude. Záleží na tom, jestli budou čeští dodavatelé schopní si najít nějaký prostor v energetické revoluci, kterou Německo chystá a financuje. Česko v tom má výhodu, protože část průmyslu už je nyní na Německo navázána, proto by bylo hloupé této příležitosti nevyžít. Druhý aspektem pak je, že pokud nemáme velké peníze na vyhazování, nechápu, proč vláda tlačí na to, abychom utratili 300 nebo 500 miliard na technologie v Temelíně.
Když se zastavíme u jádra – zmiňoval jste, že je jaderná energetika ve světě spíše na ústupu. Domníváte se, že hlavním důvodem je ta finanční stránka, nebo že stejně velkou roli hrají i obavy z bezpečnosti elektráren?
Jsou to trochu spojené nádoby. Pokud se podíváte na analýzy bank nebo ratingových agentur, přečtete si, že ta technologie je příliš drahá a investice jsou příliš rizikové. Na druhé straně otázka bezpečnosti definuje politické klima. To pak ovlivňuje, jak jsou vlády ve světě ochotné poskytovat jádru dotace, garance nebo jiné finanční podpory, aby se investice do technologie vyplatily. Bezpečnostní opatření se pak navíc také promítají do samotné ceny výstavby elektráren.
Zajímavým příkladem je Čína, která byla motorem takzvané jaderné renesance. Od roku 2000 se drtivá většina nových reaktorů stavěla v Číně. Ale Čína vzala lekci z Fukušimy opravdu vážně. Vláda si podle mne uvědomila, že kdyby tam došlo k jaderné havárii a bylo by zamořeno vnitrozemí, mohlo by to vést k velkým nepokojům a dokonce k pádu režimu a dalekosáhlým změnám. Proto v Číně vyhlásili moratorium na výstavbu nových reaktorů a pozastavili většinu staveb ihned po Fukušimě. Vloni na podzim embargo uvolnili, ale přijali mnohem přísnější podmínky na to, kde mohou vznikat nové reaktory a jaké mohou využívat technologie. Původně měla Čína mít do roku 2020 v jaderných elektrárnách 80.000 až 120.000 MW, nyní to vypadá na 40 až 60 tisíc. Plány se redukují a zároveň se zdražuje technologie. Podmínkou totiž je, že pro nové projekty se musí používat výhradně technologie třetí generace. Reaktory CPR-1000, které čínský průmysl začal produkovat a ve velkém dodává na domácí trh, už nebudou dále povolovány.
V Číně je přitom hlad po energii jeden z největších na světě. Staví desítky nových elektráren každý rok, zejména uhelných. Pokud se podíváme na jejich plány do budoucnosti, do roku 2015 chce mít Čína v OZE 400.000 MW instalovaného výkonu. I v Číně, která je obrovským trhem, tak mají OZE mnohonásobně větší potenciál než jádro.
Jak je to třeba v Rusku, které mělo také v plánu stavět řadu nových reaktorů? Jak tam ten trend vypadá nyní?
V tuto chvíli se to dá těžko odhadnout. Pokud jde o oficiální plány, vláda a Rosatom chtějí stavět relativně velký počet reaktorů, každý rok asi tři – což je docela velkorysé. Otázka je, zda se ty plány uskuteční. Průmysl totiž zjišťuje, že staví jaderné reaktory a nemá dostatek kapacit, odborníků, stavebníků, dodavatelů a podobně. Rusko má velký počet rozestavěných jaderných projektů, které se vlečou už velmi dlouho. Zaznamenal jsem, že se proto rozhodli soustředit síly a přesunout své nejlepší mozky na dva nebo tři projekty. Můžeme čekat, že ty ostatní tak budou ještě více zpožděny, než by normálně byly.
Na závěr bych se ještě od otázky energetických zdrojů posunula k otázce energetické účinnosti. O té se v poslední době stále častěji hovoří jako o významné součásti energetických strategií. Jak se díváte na potenciál energetické efektivity Vy?
Obecně řečeno je to klíčová součást řešení. Na jedné straně globálně rostou poptávky po energii, na straně druhé jsou dostupné zdroje energie limitovány. Proto už pouze z hlediska selského rozumu není logické pokračovat v trendu, kdy spotřeba bez omezení roste a poptávka je naplňována neustále rostoucím počtem elektráren. Je proto nutné růst ukončit a zdroje využívat šetrněji. Limity přicházejí i zvenčí, v podobě omezené schopnosti naší planety absorbovat zplodiny. Pokud většina odborníků říká, že do roku 2050 musí globální emise CO2 klesnout alespoň na polovinu, není toho možné dosáhnout bez masivního zavedení úsporných opatření.
Na první pohled může být energetická účinnost jasně pozitivní téma, protože nemůže v podstatě nikoho urážet, když se budeme snažit šetřit energií. Na druhou stranu pokud se například podíváme na vyjednávání, která minulý rok běžela nad směrnicí o energetické účinnosti, velká řada evropských států proti ní měla celou řadu připomínek a směrnice byla celkově dost oslabena. Je to tím, že investice do účinnosti jsou vysoké? Proč se na to řada států dívá skepticky?
První problém spočívá v tom, že energetická účinnost je obecně věc, která si vyžaduje určité vstupní náklady a má dlouhodobou návratnost. Takže z hlediska investorů je méně zajímavá, protože jde v podstatě proti jejich logice rychlého zisku. Druhá věc je, že v ekonomice, jak je dnes nastavená, nemá nikdo příliš velký zájem na tom, abychom něčeho spotřebovávali méně a klesala poptávka. Každý podnikatel chce, aby měl co největší podíl na trhu, ale také aby tento trh expandoval. To platí i pro dodavatele energie. To jsou ale právě důvody, proč je potřeba najít nějaké politické řešení, aby se úsporná opatření na trh prosadila a ten potenciál úspor se mohl uskutečnit.
ČR je na tom s energetickou náročností v evropském srovnání docela špatně, i proto, že má vysoký podíl energeticky náročného průmyslu. Lze v tom spatřovat příležitost, nebo je to spíše nevýhoda?
Je to rozhodně příležitost ke změně, protože když jsme na něčem hodně špatně, lze udělat velký krok dopředu. V českém politickém diskursu ale není takový přístup příliš vidět, ten zaostalý stav naopak leckdo obhajuje a vysvětluje, proč to jinak nejde. Ve srovnání se zeměmi regionu během posledním let Česká republika zůstává pozadu, protože okolní státy jsou pravděpodobně lépe schopné tu náročnost snižovat. Přitom jsme sami proti sobě, protože energetická účinnost není jen otázkou ekologie, ale jde také o snižování závislosti na palivech, z velké části dovážených za drahé peníze.
Ptám se i proto, že od zástupců „velkého“ průmyslu v ČR, a věřím, že tomu tak bude i v jiných zemích, lze slyšet, že z hlediska spotřeby energie a úspor už v energeticky náročných odvětvích není moc co zlepšovat, protože nejlepší standardy už jsou dosaženy. Jak se díváte na tyto argumenty?
Na obecné rovině si myslím, že nejsou pravdivé, ale je také nutné se vždy podívat na konkrétní tvrzení a konkrétní technologii. Z materiálů MPO je například zřejmé, že v některých odvětvích těžkého průmyslu se energetická náročnost dokonce zvyšuje oproti stavu před několika lety. Není tedy pochyb o tom, že ten potenciál tam je.
Rozhovor publikoval v únoru 2013 portál Euractiv
„Nemusíme s revolucí nutně začít v České republice. Pro začátek bude stačit, když budou čeští dodavatelé schopní najít si nějaký prostor v energetické revoluci, kterou chystá a financuje Německo,“ říká v rozhovoru vedoucí energetické kampaně Greenpeace International Jan Beránek. Česko by podle něj mělo investovat peníze do zelených technologií a nenechat si v energetice ujet vlak.
V České republice ke svému schválení míří Státní energetická koncepce. Jedna z kritik na její adresu zněla, že strategii připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) bez zapojení odborné veřejnosti nebo opozice. Jak projednávání podobných strategických materiálů probíhá v jiných zemích? Je ten proces odlišný nebo je přirozené, že energetická koncepce je záležitostí odpovědného ministerstva?
Český problém spočívá v tom, že jsme v zajetí krátkodobých cyklů, které se řídí podle toho, kdo zrovna vládne. Politická kultura je v České republice bohužel taková, že vláda obvykle „válcuje“ opozici a rozhoduje o všem sama, a to bohužel i v případě dlouhodobých strategických rozhodnutí. Energetika je jeden příklad, ale podobné je to v případě sociální nebo důchodové reformy. Pokud chceme mít dlouhodobě stabilní systém bez ohledu na to, kdo zrovna vládne, je potřeba, aby existoval konsenzus napříč politickými stranami. Energetika v tom trpí podobně jako jiná témata.
V západní Evropě najdeme příklady, kdy debata nad energetickým směřováním země probíhala skutečně dlouho. Ve Velké Británii například vláda nejprve přichystala bílou knihu, na základě které pak probíhala řada veřejných konzultací. Lidé se tak mohli seznámit s principy, ze kterých vláda vycházela, a bylo možné hledat různé koncepce řešení. Zásadní je to, aby se dalo diskutovat a vybírat z více variant. Pokud je mi známo, podobně to funguje v Německu, kde je současná energetická politika hluboce zakořeněná ve společenské diskuzi. Proces je skutečně otevřený například také ve skandinávských zemích, jako je Dánsko nebo Švédsko, pokud mám hovořit o státech, kde tu situaci skutečně znám.
Mohli bychom se na chvíli zastavit u toho Německa. V české veřejné debatě je současný vývoj v Německu někdy vnímán tak, že se vláda narychlo rozhodla provést obrat v energetice. Je sice reflektováno, že tomuto rozhodnutí předcházel nějaký složitější vývoj, je ale pravda, že Českou republiku, stejně jako velkou část Evropy, německé rozhodnutí spíše překvapilo. Domníváte se, že Německo mělo svůj „energetický obrat“ konzultovat s dalšími evropskými státy? Jde přeci jen o největší evropskou ekonomiku a její směřování další země ovlivňuje…
Nešlo vlastně o rychlou změnu, ale spíše o návrat k cestě, kterou Německo nastoupilo už předtím. Jak patrně víte, názor na jadernou energetiku se v Německu vyvíjel dlouhodobě a stálo za ním občanské hnutí, které se rozvíjelo od 70. let. V roce 2000 se během vlády sociální demokracie a zelených podařilo dosáhnout konsenzu, který probíhal napříč politickými stranami a podařilo se do něj zapojit i průmysl. Německo se rozhodlo, a energetickými společnostmi to bylo smluvně stvrzeno, že do roku 2023 odstoupí od jádra. Průmysl se s tím ale zcela nespokojil a vyčkával, až nastane vhodná politická příležitost, tedy až se k moci dostane pravice, aby dohodu opět zrušila. To se skutečně stalo za vlády Angely Merkelové. V roce 2010 tak došlo k nabourání tohoto konsenzu, což vyvolalo velkou nelibost veřejnosti. Společnost pak čekala na nějaký impuls, a když přišla Fukušima, následovala okamžitá reakce. Politikovi samozřejmě taková situace neumožní dělat nic jiného, než se k původní dohodě vrátit a udělat to, co si veřejnost přeje. Merkelová tedy neměla jinou možnost.
Pokud se ptáte, jestli mělo Německo své rozhodnutí konzultovat s jinými evropskými státy, myslím, že z principu nic takového dělat nemuselo. Je to koneckonců argument, který používají čeští politici – o tom, kam bude směřovat naše energetika, rozhodujeme výhradně my sami. Pokud se dovoláváme takového principu pro sebe, nemůžeme pak chtít zasahovat do toho, jak se bude vyvíjet energetika v Německu. Na druhou stranu bych argumentaci takto nehrotil. Důležité je, že energetická politika Německa zapadá do obecného směřování Evropské unie. Evropské země jsou v oblasti energetiky propojeny a z tohoto pohledů je zásadní, aby národní stát nepřijímal rozhodnutí, která by nebyla kompatibilní s evropskou vizí. A v případě Německa to tak rozhodně není. Evropská energetika jde směrem k výrazně vyššímu podílu obnovitelných zdrojů a vyšším úsporám energie. Německý manévr s tím rozhodně není v rozporu.
Zmínil jste, že významnou roli hrál ve zrušení oné „dohody“ v Německu průmysl. V zemích, které mají vysoký podíl průmyslu jako například Česká republika, je při podobném rozhodování jistě třeba brát na průmysl určitý ohled…
Nepochybně ano. Myslím si ale, že ani to německé rozhodnutí nejde proti zájmu průmyslu. Otázkou je, jak se zájmy průmyslu definují. V českém prostředí spíše platí to, že zájmem průmyslu je především krátkodobý zisk. Když se na to ale podíváte z makroekonomického hlediska, zájmem státu je, aby byl průmysl konkurenceschopný a následoval světové trendy. Můžete mít průmysl, který vyrábí parní lokomotivy a je v tom dobrý. A tak prosazujete názor, že v té výrobě musíte pokračovat. Anebo se podíváte kolem a zjistíte, že dnes už se vyrábí rychlovlaky – a v tom případě dáte přednost tomu, že průmysl se promění a bude modernější.
Stejně je to i v energetice. Česká energetika je tradičně zaměřená na uhlí a jádro, ale je otázkou, kam se ubírá svět a jestli tyto technologie nebudou zastaralé, ať už jde o domácí výrobu nebo o dodávky technologií do dalších zemí. V tomto ohledu je zpráva jednoznačná. Do jaderné energie se v roce 2011 celosvětově investovalo 5 miliard dolarů, do OZE (obnovitelných zdrojů energie) to bylo 260 miliard. Pokud se podíváte na instalované kapacity, je to podobné – jádru v roce 2011 přibylo 4.000 MW, zatímco jenom ve slunci a větru se postavilo 80.000 MW. ČR tento vývoj nemůže zastavit a je otázkou, co z toho průmysl a politici vyvodí. Zatím z toho vyvozují, že je dobré zachovat to, co máme. Já se ale domnívám, že to není správné a ukazuje to právě i vývoj v Německu. ČR je závislá z velké části na tom, že funguje jako subdodavatel pro německý průmysl. Pokud se Německo rozhodlo, že bude transformovat energetiku směrem k OZE, je pošetilé říkat, že jsme proti a vidíme to jinak.
V Německu bylo jasné, že společnost je dlouhodobě proti rozvoji jaderné energetiky. Byla ale jasná shoda i v tom, že má být jádro nahrazeno OZE? Často se poukazuje na to, že se Německo nyní potýká s řadou problémů. Není přirozené, že Česko jako malý stát se slabší ekonomikou, než má Německo, se snaží zachovávat spíše konzervativní směr a sleduje, jak „to všechno“ v Německu dopadne?
To je do určité míry pravda. Pokud se ale podíváte po Evropě, zjistíte, že v sektoru energetiky jsme jedna z nejkonzervativnějších zemí. A domnívám se, že považovat to za klad je velký omyl. OZE je totiž nové odvětví byznysu, které vzkvétá. Lze to podle mě porovnat s revolucí v telekomunikacích, kde za posledních 15 až 20 vznikly technologie, které byly dříve nemyslitelné. Podobně je to nastaveno v energetice. Pokud se podíváme na dynamiku investic a objemu výroby, je to proces, který už je v pohybu. Pokud budeme stát opodál, v roce 2020 zjistíme, že obrazně řečeno vyrábíme telegrafní dráty a pevné telefonní linky, ale svět už přešel na chytré bezdrátové telefony. Není nezbytné, aby česká energetika do roka a do dne zrušila jádro. Jde ale o to, jestli se na příštích 50 let „zabetonujeme“ v jádru nebo jestli peníze v příštích letech investujeme do něčeho, co nás posune do budoucnosti a ve výhledu na léta 2030 nebo 2050 bude stále relevantní.
Kde konkrétně se taková příležitost pro Českou republiku nachází? Pokud bychom to přirovnali opět k telekomunikacím, pak je pravda, že trh se rychle vyvíjí – není to ale příliš rychle? Nemůže se stát, že se zaměříme na nějakou technologii, která se nakonec neuchytí, protože bude vynalezeno něco ještě lepšího? A není v současné době trh již zaplněn? Jsou tu nějaké díry, které by mohla ČR zaplnit?
Určitě ano. Pokud vím, tak už dnes se ČR podílí na výrobě větrných elektráren. Vyrábí hřídele pro německé firmy, které ty elektrárny kompletují, takže tam už jsme se trochu uchytili. Těch věcí je ale určitě spousta. Lze to právě vidět i v německé Energiewende. Ten obrat přináší samozřejmě řadu výzev, mezi které patří i často zmiňovaná nedostatečná kapacita přenosových sítí. Bude například také potřeba pokročit v otázce uskladnění elektrické energie. To je oblast, ve které vznikají desítky patentů a jen některé z nich uspějí. Přesto v tom musíme být alespoň trošku zainteresovaní. Pokud totiž budeme jenom stát opodál a sledovat, jak to dopadne, na trhu se neuchytíme. Pokud se opět vrátíme k té paralele, myslím si, že i Nokia a další firmy, které vyráběly mobily první generace, mají lépe nakročeno k tomu, aby vyvinuly a zavedly další novou generaci, než ty, které ustrnuly na vývoji faxů a telefonů s analogovým vytáčením.
Na druhou stranu je pravda, že jsou k tomu potřeba počáteční investice. Pokud se zmiňují příklady úspěšných zemí, které se vydaly „zelenější“ cestou, jsou to především země, které jsou na tom ekonomicky lépe než ČR. Platí stejné šance pro západní i střední Evropu? A jak je na tom ČR ve srovnání se zeměmi regionu?
Myslím si, že západní Evropa v tom má samozřejmě výhodu, protože východní Evropa nemá tolik prostředků nebo si nemůže dovolit rozvoj nových technologií čistě proto, že průmysl na to nemá kapacitu. Česká republika je třeba země, která strukturálně uvízla v oblasti těžkého průmyslu, zatímco inovace probíhají spíše v jiných sektorech. S tím se asi nedá nic dělat, ale ta otázka má dva aspekty. Nemusíme s revolucí nutně začít v ČR. Pro začátek bude stačit, když najdeme způsob, jak se uchytit třeba právě v Německu, které peníze do těchto inovací „sypat“ bude. Záleží na tom, jestli budou čeští dodavatelé schopní si najít nějaký prostor v energetické revoluci, kterou Německo chystá a financuje. Česko v tom má výhodu, protože část průmyslu už je nyní na Německo navázána, proto by bylo hloupé této příležitosti nevyžít. Druhý aspektem pak je, že pokud nemáme velké peníze na vyhazování, nechápu, proč vláda tlačí na to, abychom utratili 300 nebo 500 miliard na technologie v Temelíně.
Když se zastavíme u jádra – zmiňoval jste, že je jaderná energetika ve světě spíše na ústupu. Domníváte se, že hlavním důvodem je ta finanční stránka, nebo že stejně velkou roli hrají i obavy z bezpečnosti elektráren?
Jsou to trochu spojené nádoby. Pokud se podíváte na analýzy bank nebo ratingových agentur, přečtete si, že ta technologie je příliš drahá a investice jsou příliš rizikové. Na druhé straně otázka bezpečnosti definuje politické klima. To pak ovlivňuje, jak jsou vlády ve světě ochotné poskytovat jádru dotace, garance nebo jiné finanční podpory, aby se investice do technologie vyplatily. Bezpečnostní opatření se pak navíc také promítají do samotné ceny výstavby elektráren.
Zajímavým příkladem je Čína, která byla motorem takzvané jaderné renesance. Od roku 2000 se drtivá většina nových reaktorů stavěla v Číně. Ale Čína vzala lekci z Fukušimy opravdu vážně. Vláda si podle mne uvědomila, že kdyby tam došlo k jaderné havárii a bylo by zamořeno vnitrozemí, mohlo by to vést k velkým nepokojům a dokonce k pádu režimu a dalekosáhlým změnám. Proto v Číně vyhlásili moratorium na výstavbu nových reaktorů a pozastavili většinu staveb ihned po Fukušimě. Vloni na podzim embargo uvolnili, ale přijali mnohem přísnější podmínky na to, kde mohou vznikat nové reaktory a jaké mohou využívat technologie. Původně měla Čína mít do roku 2020 v jaderných elektrárnách 80.000 až 120.000 MW, nyní to vypadá na 40 až 60 tisíc. Plány se redukují a zároveň se zdražuje technologie. Podmínkou totiž je, že pro nové projekty se musí používat výhradně technologie třetí generace. Reaktory CPR-1000, které čínský průmysl začal produkovat a ve velkém dodává na domácí trh, už nebudou dále povolovány.
V Číně je přitom hlad po energii jeden z největších na světě. Staví desítky nových elektráren každý rok, zejména uhelných. Pokud se podíváme na jejich plány do budoucnosti, do roku 2015 chce mít Čína v OZE 400.000 MW instalovaného výkonu. I v Číně, která je obrovským trhem, tak mají OZE mnohonásobně větší potenciál než jádro.
Jak je to třeba v Rusku, které mělo také v plánu stavět řadu nových reaktorů? Jak tam ten trend vypadá nyní?
V tuto chvíli se to dá těžko odhadnout. Pokud jde o oficiální plány, vláda a Rosatom chtějí stavět relativně velký počet reaktorů, každý rok asi tři – což je docela velkorysé. Otázka je, zda se ty plány uskuteční. Průmysl totiž zjišťuje, že staví jaderné reaktory a nemá dostatek kapacit, odborníků, stavebníků, dodavatelů a podobně. Rusko má velký počet rozestavěných jaderných projektů, které se vlečou už velmi dlouho. Zaznamenal jsem, že se proto rozhodli soustředit síly a přesunout své nejlepší mozky na dva nebo tři projekty. Můžeme čekat, že ty ostatní tak budou ještě více zpožděny, než by normálně byly.
Na závěr bych se ještě od otázky energetických zdrojů posunula k otázce energetické účinnosti. O té se v poslední době stále častěji hovoří jako o významné součásti energetických strategií. Jak se díváte na potenciál energetické efektivity Vy?
Obecně řečeno je to klíčová součást řešení. Na jedné straně globálně rostou poptávky po energii, na straně druhé jsou dostupné zdroje energie limitovány. Proto už pouze z hlediska selského rozumu není logické pokračovat v trendu, kdy spotřeba bez omezení roste a poptávka je naplňována neustále rostoucím počtem elektráren. Je proto nutné růst ukončit a zdroje využívat šetrněji. Limity přicházejí i zvenčí, v podobě omezené schopnosti naší planety absorbovat zplodiny. Pokud většina odborníků říká, že do roku 2050 musí globální emise CO2 klesnout alespoň na polovinu, není toho možné dosáhnout bez masivního zavedení úsporných opatření.
Na první pohled může být energetická účinnost jasně pozitivní téma, protože nemůže v podstatě nikoho urážet, když se budeme snažit šetřit energií. Na druhou stranu pokud se například podíváme na vyjednávání, která minulý rok běžela nad směrnicí o energetické účinnosti, velká řada evropských států proti ní měla celou řadu připomínek a směrnice byla celkově dost oslabena. Je to tím, že investice do účinnosti jsou vysoké? Proč se na to řada států dívá skepticky?
První problém spočívá v tom, že energetická účinnost je obecně věc, která si vyžaduje určité vstupní náklady a má dlouhodobou návratnost. Takže z hlediska investorů je méně zajímavá, protože jde v podstatě proti jejich logice rychlého zisku. Druhá věc je, že v ekonomice, jak je dnes nastavená, nemá nikdo příliš velký zájem na tom, abychom něčeho spotřebovávali méně a klesala poptávka. Každý podnikatel chce, aby měl co největší podíl na trhu, ale také aby tento trh expandoval. To platí i pro dodavatele energie. To jsou ale právě důvody, proč je potřeba najít nějaké politické řešení, aby se úsporná opatření na trh prosadila a ten potenciál úspor se mohl uskutečnit.
ČR je na tom s energetickou náročností v evropském srovnání docela špatně, i proto, že má vysoký podíl energeticky náročného průmyslu. Lze v tom spatřovat příležitost, nebo je to spíše nevýhoda?
Je to rozhodně příležitost ke změně, protože když jsme na něčem hodně špatně, lze udělat velký krok dopředu. V českém politickém diskursu ale není takový přístup příliš vidět, ten zaostalý stav naopak leckdo obhajuje a vysvětluje, proč to jinak nejde. Ve srovnání se zeměmi regionu během posledním let Česká republika zůstává pozadu, protože okolní státy jsou pravděpodobně lépe schopné tu náročnost snižovat. Přitom jsme sami proti sobě, protože energetická účinnost není jen otázkou ekologie, ale jde také o snižování závislosti na palivech, z velké části dovážených za drahé peníze.
Ptám se i proto, že od zástupců „velkého“ průmyslu v ČR, a věřím, že tomu tak bude i v jiných zemích, lze slyšet, že z hlediska spotřeby energie a úspor už v energeticky náročných odvětvích není moc co zlepšovat, protože nejlepší standardy už jsou dosaženy. Jak se díváte na tyto argumenty?
Na obecné rovině si myslím, že nejsou pravdivé, ale je také nutné se vždy podívat na konkrétní tvrzení a konkrétní technologii. Z materiálů MPO je například zřejmé, že v některých odvětvích těžkého průmyslu se energetická náročnost dokonce zvyšuje oproti stavu před několika lety. Není tedy pochyb o tom, že ten potenciál tam je.
Rozhovor publikoval v únoru 2013 portál Euractiv
Transgenderové šílenství
Babiš kope propast ve společnosti, budí nenávist k vládě. Reformu důchodů nemá
ODS odmítá Babiše, Babiš zas odmítá SPD. Realita v roce 2025 může vypadat úplně jinak
