Pakliže se nám poštěstí vykácet brazilský deštný prales, musíme počítat s invazí opic. Pakliže jsme zničili neustálými nálety v oblastech blízkého a středního východu tamějšímu obyvatelstvu střechu nad hlavou, musíme počítat s invazí islámu...

Tento svět prožil od svého zrodu již tisíce vážných válečných konfliktů. Lidstvo ovšem není schopno se poučit a opakuje pořád ty samé chyby, aniž by si uvědomovalo, že každá akce vyvolává reakci. Jedná se neustále o politiku kočky kousající se do vlastního ocasu.

Na první pohled se zdá jako bychom dělali všechno pro to, aby se k nám islamisté přestěhovali: Zničili jsme vám vaše obydlí, tak přijďte k nám! My vás ubytujeme a budeme vás živit. Náš daňový poplatník to zaplatí. V případě protestu ho označíme za „rasistu“ a půjde si sednout za mříže. Tam si to zatraceně rozmyslí, aby příště rebeloval proti rozhodnutí vládních orgánů.

Skutečnost, že s mírumilovnými islamisty přicházejí i teroristé musí napadnout i toho nejhloupějšího zpravodajského důstojníka. Tento druh novodobého „partyzánského odporu“ bych rozdělil na „teroristy amatéry“ (řídí se pouze vražednou ideologií koránu) a „teroristy profesionály“, kteří jsou vlastně vojáci, vyškolení k boji v zázemí přímo islámským státem. Jejich úkolem je vyvolat zmatek, nedůvěru k vládním činitelům parlamentní demokracie a zasít všeobecný strach mezi obyvatelstvem vytvořením imaginace, že „islámský stát je všude přítomný“.

Není v západních demokraciích dne, kdy nedojde k nějakému teroristickému útoku ze strany islámu. To, že se tato násilná vlna doposud vyhýbá České republice je náhoda, na kterou spoléhat nelze. Je to patrně dané rovněž i poměry u nás, které se od ostatních států EU zřetelně liší ve svobodě nošení zbraní.

Máme registrovaných cca 300.000 držitelů střelných zbraní pro osobní ochranu. Ozbrojit se tzv. „studenou“, tzn. bodnou nebo sečnou zbraní, se může takřka každý bez nějaké další registrace.
To v ostatních státech EU není vůbec myslitelné.

Nejhůře je na tom snad Velká Británie, kde u sebe nesmíte nosit ani tzv. „rybičku“, otevírací dětský nůž, který byl za komunismu k dostání za 1 Kčs. Pakliže, např. v Londýně, u vás v kapse najdou „rybičku“, hrozí vám odnětí svobody až na dva roky ve Skotsku. Upozornění: V těch skotských středověkých věznicích je zima a příšerně tam táhne, tak na to pozor!

Už komunistický prezident Antonín Zápotocký vyzýval pionýry, aby „rybičku“ nosili viditelně na karabince u pionýrského opasku, na kterém stálo napsáno „Vždy připraven“. K takovému kroku se zatím britská královna Alžběta II. nikdy nedopracovala a tak kdo nosí ve Spojeném království u sebe v kapse „rybičku“, musí do lochu – a je to!

Islámský stát se má u nás (na rozdíl od ostatních států EU a Spojeného království) čeho obávat. 300.000 ozbrojenců krátkými i dlouhými poloautomatickými střelnými zbraněmi znamená v armádní definici celkem 15 divizí (1 divize = 20.000 vojáků) pěšáků okamžitě připravených k obraně vlasti.

Na rozdíl od USA nejsme my, držitelé střelných zbraní, centrálně organizovanou složkou, což by bylo třeba zavést, aby ozbrojené síly armády a policie ČR, v případě nutnosti, s námi počítali....V USA se daná organizace nazývá „Minutemen“, tedy muži, kteří jsou připraveni během „jedné minuty“ k obraně vlasti a její kořeny sahají až do 17. století.

Přesto je boj s islámským terorizmem velmi složitý a obtížný, nikoli pouze proto, že se jedná o útoky ze zálohy, ale hlavní roli hraje nesmyslnost a nevypočitatelnost teroristických akcí.

Podívejme se na rozdíly ve srovnání s klasickým terorismem. Jejím základem byly atentáty na prezidenty (hlavně USA) nebo na příslušníky vládnoucí elity (Lenin, Heydrich, Hitler atd.). Pozdější partyzánské války se začaly soustřeďovat na ozbrojené složky státu a tím na narušování jeho stability. Hlavní obětí byla armáda a policie.

Takto islámský terorismus v žádném případě nepostupuje. Jeho nezajímá vládnoucí elita, ani složky armády či policie. Jemu se jedná o vyvražďování tzv. „nevěřících“, což znamená těch lidí, kteří nevyznávají korán, bez ohledu na to, zdali patří k vládnoucí elitě nebo ozbrojeným složkám dané země. Smyslem tzv. islámské „svaté války“ je zničit „nevěrce“, bez ohledu na to, zdali se jedná o děti, ženy nebo muže. Navíc ony sebevražedné jednotky Islámského státu (nazývané podle japonských „kamikadze“) jsou ochotny i obětovat samy sebe, aby splnily poslání koránu.

Kamenem úrazu je navíc skutečnost, že vládní elita západu s potlačováním tohoto nového druhu moderního terorismu nijak zvlášť nespěchá, neboť jím není bezprostředně ohrožena. Doposud žádný islamista nepřejel nákladním automobilem nějakého prezidenta, krále nebo předsedu vlády – tak proč se vzrušovat?

Řešení problematiky vidím v okamžitém nastolení míru v oblastech středního a blízkého východu, tak jako v urychleném zavedení sociálního tržního hospodářství (jakýsi novodobý „Marshallův plán“) a vybudování „kapitalizmu s lidskou tváří“. Je třeba v postižených oblastech urychleně vybudovat „relativní blahobyt“.

Protože však vládní elity západu islámským terorizmem nejsou vůbec ohroženi, neučinily tímto směrem ani jediný krůček vpřed.

Neštěstí řadových občanů, coby bezprostředních obětí islámského terorismu, do nekonečna okecávají různými otřepanými frázemi a kondolencemi, ale konkrétní činy a opatření nenásledují. U nich zůstává pouze nelítostný boj o mocenská postavení a nestydaté intriky při zajišťování vládních křesel a tím vlastního existenčního bohatství - „prasata se střídají, koryto zůstává“. S takovými subjekty není boj proti islámskému terorizmu ani na vteřinu myslitelný.

Opakuji ještě jednou, aby se žádná vláda tohoto světa nemohla vymlouvat: Jediným řešením proti vlnám uprchlíků a islámskému terorizmu je zavedení relativního blahobytu v postižených oblastech. Toho jsme schopni v kratičké době docílit, pakliže k tomu v řadách mocenských elit bude existovat dobrá vůle. Ta bohužel zatím neexistuje!

Když ovšem vládní elita nechce, občan zůstává bezbranným platičem daní a jednou za čtyři roky si pak může zvolit nové mystifikátory, kteří se pracně vyintrikovali k moci a snaží se všemi legálními prostředky u moci udržet. Kdo je tedy „vítězem“ a kdo „poraženým“!?