Ministerstvo obrany České republiky má zvláštní oddělení, které se nazývá Odbor pro válečné veterány a do jeho kompetence spadá i podávání žádostí o vydání Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Tato agenda zahájila svojí práci teprve dne 17. listopadu 2011. Před tím něco takového neexistovalo...

Ředitelem výše uvedeného Odboru pro válečné veterány a šéfem vydávání Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu se stal dne 3. března 2014 plukovník Eduard Stehlík. Svojí činnost, coby ředitel končí 31. prosince 2019.

Podle jaké logiky, proč a za jaké zásluhy k tomu došlo, aby se stal ředitelem, nelze z dostupných pramenů zjistit. Rovněž není zjistitelné, proč mu Ministerstvo obrany neprodloužilo pracovní smlouvu...

Zajímavý je tím pádem postřeh redaktora „Lidových novin“ a historika Petra Zídka:
„Eduard Stehlík zpolitizoval vydávání osvědčení o účasti v odboji proti komunismu. Inspekce ministra konstatovala, že některá rozhodnutí v agendě třetího odboje nesplňují elementární kritéria správního řádu. Stehlík vyštval z oboru kriticky myslící kolegy. Dokázal si vytvořit síť kontaktů a podporovatelů v politickém spektru místo, aby jednal v apolitickém prostředí a fungoval podle zákonných mantinelů...“

Otázkou pouze zůstává, jak dalece jsou uvedené řádky spekulací a jak dalece empirickou pravdou. Jednoznačné důkazy, každopádně chybí.

Podívejme se však na osobu plukovníka Stehlíka od samého počátku zblízka:

V letech 1980 – 1984 navštěvoval gymnázium Jana Keplera v Praze. V roce 1984 maturoval a začal studovat ruštinu a historii na Filozofické fakultě KU v Praze. Již tato podivuhodná kombinace nenasvědčuje tomu, že by se onen student připravoval na konfrontaci s komunistickým režimem. Zdali se stal Stehlík členem KSČ, či nikoli, nelze z dostupných pramenů zjistit...

Každopádně Chartu 77 nepodepsal a k disidentům kolem Václava Havla se také nepřipojil...
Po ukončení studia 1989, se stal zaměstnancem „Vojenského historického ústavu“, tedy velice prominentní místo, ačkoli vůbec žádným vojákem nebyl. Základní vojenskou službu nastoupil až v letech 1990 – 1991. Jakým záhadným způsobem se poté „došplhal“ až na plukovníka zůstává tajemstvím...

Z Vojenského historického ústavu dostal výpověď 15. dubna 2013. Propuštění zdůvodňoval nesouhlasem s politikou tehdejší ředitelky Pavly Foglové. Ovšem Foglová, na rozdíl od něho, se 1981 – 1987 dostala do konfliktu s komunistickým režimem samizdatovým časopisem Ječmínek vydávaným na Moravě, psaném na psacím stroji a v nákladu cca. 20 kusů, rozšiřovaným potajmu. Důvod odchodu Stehlíka z uvedeného ústavu je rovněž rébusem. Patrně šlo o neschopnost a chybějící kompetenci...On sám se cítil obětí nějakých neokomunistů a bývalých příslušníků StB.

Eduard Stehlík nastupuje dne 3. března 2014, coby plukovník, na místo ředitele Odboru pro válečné veterány při Ministerstvu obrany ČR. Která bohulibá ruka ho k tomuto „korytu“ dotlačila, nelze z dostupných pramenů zjistit. Postupem času se provalilo, že jde o chybného muže na nesprávném místě.

Opěvované Stehlíkovy publicistické schopnosti jsou legendou a zcela transparentní polopravdou – na většině publikací se podílí pouze jako spoluautor (jeho skutečný podíl nelze zjistit) a dokonce je obviněn z plagiátorství. Zdá se, že jako ředitel odboru permanentně selhával a na danou funkci patrně vůbec nestačil. To ovšem při veřejných rozhovorech v masmédiích rezolutně popírá a opět tvrdí, že se stal obětí bývalých příslušníků StB, šikany vedoucích zaměstnanců Ministerstva obrany, intrik proti jeho osobě atd. Dále tvrdí, že svou práci prováděl na výbornou a čekací doby na vyřízení žádostí se zkrátily na minimum jeho vlastním přičiněním...

Jde o vyloženou nepravdu a arogantní fabulaci. Uvedu to na vlastním příkladu:

Dne 12. ledna 2018, jsem si podal žádost („Žádost o vydání osvědčení – 3. odboj“), tedy v době, kdy ředitelem odboru byl plukovník Stehlík.

Mimo jiné jsem mu zaslal celou řadu e-mailů, aniž bych, kdy dostal nějakou odpověď a to rovněž ještě v době, kdy byl činným ve Vojenském historickém ústavě a posléze v pozici ředitele Odboru pro válečné veterány. Nikdy ani jedna jediná odpověď.

Když už se s mojí žádostí po půl roce vůbec nic nedělo, sáhl jsem k telefonu, kde mi jakási dáma sdělila, že Odbor pro válečné veterány při Ministerstvu obrany, má kolem cca 800 nevyřízených žádostí. Jinými slovy, pod vedením ředitele, plukovníka Stehlíka se jedná o jakýsi druh výkonu pro Guinessovu knihu rekordů nevyřízených žádostí, neboť neznám žádnou jinou instituci v Evropě, která by tímto výkonem předčila Ministerstvo obrany... Mojí žádosti z ledna 2018 se do dnešního dne nedotkla lidská ruka!

Ředitel oboru dále avizoval, že oddělení veteránů by měl opět vézt nějaký vysoký důstojník a nikoli civilista. Jedná se o extrémní neznalost dané skutkové podstaty...

Co se týče uznávání 3. odboje a stohy nevyřízených žádostí, by měl tento úřad od samého počátku vést civilista, a to bezpodmínečně osoba, která v době komunistické totality byla sama pronásledována, vládne znalostí práva a plynule ovládá několik světových jazyků. Jinak nebude možné, prostřednictvím takových osob jako je plukovník Stehlík, domoci se práva a spravedlnosti.

Dále mi není jasné, podle jaké logiky je agenda 3. odboje podřízena Ministerstvu obrany. Neznám žádné důstojníky, kteří by podepsali Chartu 77 nebo se postavili (dokonce se zbraní v ruce – viz Maďarsko 1956, Rumunsko 1990) proti komunistické totalitě. Kompetentním úřadem pro takovou agendu je zásadně Ministerstvo vnitra, neboť 98% odbojářů jsou civilisté a minimálně 70 % z nich žili (žijí) v zahraničí: Zahraniční protikomunistické organizace, rozhlasové vysílače Svobodná Evropa, Volá Londýn, Hlas Ameriky, Radio Vatikán atd.

Přidělit agendu 3. odboje Ministerstvu obrany je naprostý diletantismus, který zcela logicky ustrne, neboť mu chybí prvky výslechu, policejního prošetřování, přidělování styčných policejních důstojníků s bezvadnými znalosti zákonů a práva, udělování povolení k nošení střelných zbraní (zbrojní pasy) a bezpečnostní výchova bývalých disidentů k civilní obraně státu v boji proti terorismu, porušování zákonů a destabilizaci ústavního řádu ČR prostřednictvím ilegální emigrací z blízkého a středního východu, kontrola protidrogové scény, pomocí transplantovaných informátorů do řad překupníků atd. Policejní orgány jednají analyticky. Vojenské naproti tomu na rozkaz. V tom je obrovský společenský rozdíl...

Analytické postoje nemůže Ministerstvo obrany v žádném případě praktikovat, neboť pro to nemá kompetentní resorty. Potom ovšem všechno dopadne tak, jak to dopadlo s plukovníkem Stehlíkem – zhroucení systému!