President republiky je zde proto, aby ve světě representoval národ, který mu dal mandát a nikoli proto, aby v zahraničí prosazoval svoje individuální zvrácené názory.

To, co se podaří pro Českou republiku Mirkovi Topolánkovi po nadlidském úsilí vyzískat, to obratem ruky zkazí Václav Klaus. Zdá se, že tento muž má z ostudy doslova ušitý kabát. Na mezinárodní maléry mu všemohoucí Bůh patrně vystavil zvláštní licenci a president České republiky činí, co je v jeho silách.

Tolik ostudy, kolik je schopen Václav Klaus natropit ve světě během 24 hodin, by Havel s Topolánkem nezvládli ani za 350 let.

Takřka „geniálním“ výstupem byl poslední Klausův projev na půdě Evropského parlamentu. Pan president nevynechal takřka vůbec nic, kde by se nemohl před celým světem náležitě zkompromitovat.

Za masového odcházení poslanců ze sálu, klepajících si prstem na hlavu, náš nejvyšší representant prohlásil přibližně toto (monitoroval jsem jeho projev v němčině): „Současná politika EU (patrně měl na mysli Lisabonskou smlouvu) by mohla zkazit vše, co Evropa za posledních padesát let vytvořila.“

Jsem erudovaným docentem politických věd, ale co pan president touto nehoráznou pitomostí myslel, je mi záhadou.

Posuneme-li dnešní svět o padesát let dozadu, dospějeme do roku 1959. Dostaneme se do období, kdy se Východní Evropa ještě nevypořádala se Stalinismem. Mezi Východem a Západem zuřila „studená válka“. Východoněmečtí komunisté se připravovali na stavbu „Berlínské zdi “ a nad celou Východní Evropou byla spuštěná „železná opona“.

Z jaké ztráty má tedy Václav Klaus obavy? Nemyslím si, že by si přál návrat „studené války“, ale jeho neznalost dějinných souvislostí a tím navazujících společenských a ekonomických procesů, je doslova pobuřující.

Trestuhodné výroky presidenta ČR se pokoušel na veřejnosti, s notnou dávkou zoufalství, ospravedlňovat předseda vlády Topolánek: „Žijeme v demokracii a každý má nárok na svůj názor!“

Pan premiér vede sice v poslední době velice rozumnou zahraniční politiku, ale zde se mýlí. Nejvyšší hlava státu při representaci své země v zahraničí žádný nárok na „vlastní názory“ nemá, neboť nerepresentuje sebe, nýbrž zastupuje český národ. Mezi Václavem Klausem a českým národem je třeba vést tlustou dělicí čáru, což ovšem současný Evropan neví a neprávem se domnívá, že tento lid, jenž je nyní vedoucí silou EU, je ve skutečnosti politicky, kulturně i morálně přibližně asi sto let za opicemi. Ostuda nejvyššího „representanta“ se tak promítá do nitra národa, který si to v žádném případě nezasloužil.

To, že se ODS nachází v krizi své vlastní identifikace a tím v rozkladu, není žádným veřejným tajemstvím: Poslanci ODS hlasují proti svému premiérovi. Klaus mu podráží nohy, kde se dá. ODS prohrává ve volbách a ve veřejném mínění. Mohutný křižník obnovy Pavla Béhma uvázl na mělčině a jeho děla začínají rezivět.

Aktuální zhroucení ODS by znamenalo neúměrnou destabilizaci pravicových sil a tím i konec udržování politické rovnováhy mezi levicí a pravicí. V takovém případě by to znamenalo dokonce ohrožení dosavadního společenského řádu a hrozilo by nebezpečí, že ČSSD v koalici s KSČM by se mohly vydat cestou „socialismu s lidskou tváří “.

Nic takového by se nemohlo stát, kdyby na úřad presidenta nastoupil Jan Švejnar. Oproti tomu je Václav Klaus mohutnou destabilizační silou a zhoubným rakovinovým nádorem ODS, ať si to její členové uvědomují či nikoli. Úhlavním nebezpečím politické moci ODS není Jiří Paroubek se svou ČSSD, nýbrž Václav Klaus svým negativním vlivem na tuto stranu jak v politice vnitřní, tak zahraniční.

Volby do zastupitelských úřadů nevyhrává členská základna politických stran, nýbrž volič, který dává hlas té straně, jenž důvěřuje. Václav Klaus politickou a morální důvěru českého národa ztratil a stal se dokonce i hrobníkem Topolánkovy vládní politiky. Onen politický nebožtík táhne sebou do hrobu celou ideologickou strukturu ODS.

Zánik ODS by KDU-ČSL v současné době nemohla nahradit. Kandidát na nového předsedu KDU-ČSL, Ing. Jan Březina, je sice vycházejícím sluncem této strany, ale jeho „New Frontiers“ nemůže zapustit kořeny ze dne na den. Přičemž Březinova strategie politické obnovy míří do oblasti tzv. „třetí politické síly“. To znamená, stát se po ODS a ČSSD třetím spolehlivým základem společenského systému a vytlačit z tohoto místa KSČM, která „kapitalismus s lidskou tváří“ svými ideologickými postoji ohrožuje. Komunismus není kapitalismus. Proto nemůže být alternativou. Když zchudnou bohatí, chudí umřou hlady.

Chce-li ODS zachránit sama sebe, musí Václavu Klausovi nasadit co nejrychleji politickou svěrací kazajku a odvézt ho do ideologického blázince, kde na něho dohlídne mezinárodní porota psychiatrů, aby nemohl škodit ani svému národu, ani budoucí politice Evropského kontinentu.