Tenhle blog není o panu Čunkovi. Je o dojmech z jeho dojmů a dojmů jemu podobných. Je o dojmech ze systému, který vzbuzuje rozporuplné dojmy. V jednom dojem, že mu nabízí něco, co nepotřebuje, dokonce něco, co si nezaslouží a je-li vůbec slušné, aby si nabízené vzal. V druhém zase dojem , že by se na něm dalo slušně vydělat, přiživit a třeba i zbohatnout, prostě parazitovat.

Oba dojmy jsou podle mě špatné, nežádoucí. A plyne z nich další a zásadní dojem. Totiž, že systém, o kterém je tu řeč, žádné dojmy vzbuzovat nemá. Má být čistý, průzračný, srozumitelný a striktní, aby k dojmům nedocházelo. A protože takový, bohužel, není, píšu teď o dojmech.

Předesílám: Nejsem znalý podrobností systému, ale mám nutkavý špatný pocit, že něco není v pořádku. Navíc si myslím, že dojem či pocit může být předstupněm k jednání plodícímu poučení, případně změnu. Minimálně může zplodit blog, a tak ho píšu.

Tam, kde je špatný dojem, chce to jej vyvrátit, nebo napravit. Zvlášť, jde- li o záležitost běžnou, veřejnou, natožpak veřejnosti prospěšnou jako je sociální zabezpečení potřebných. Chci psát o přídavcích, dávkách a nárocích na ně, vyprávět příhody, a tak zdůvodnit svůj dojem. Špatný dojem z toho, čemu se prý říká, podle mě trochu zvrhle, bezpečí sociálního „deštníku“ .

Když se nám narodila Matilda, naše první dítě, psal se rok 2003 a k mému překvapení se o tom, díky televizní historii mé ženy, dozvěděl z bulvárů kde kdo. Byla to radostná událost, strávil jsem tedy zveřejnění navýsost intimního zážitku narození mého prvního potomka v podstatě s pousmáním. Když moje žena měsíc nato stála ve frontě na tak zvané „sociálce“, kolem stojící jí gratulovali k čerstvému miminku. Měla ho s sebou. Ostatně mimino vzbudí u kolemjdoucích většinou potřebu vyslovit se a usmát a to nemusí být matka známá tvář a nemusí to být zrovna na Úřadu sociálního zabezpečení.

Když se na tabuli rozsvítilo číslo a moje žena přistoupila k úřednici, atmosféra se proměnila: „Jistě, pro porodné jste ti přišla, paní Bubeníková nebo Wolfová? Osm tisíc korun. No, na ně jistě máte nárok , paní Bubeníková…“ řekla úřednice a začala vyřizovat papíry. „A taky si, paní Bubeníková nebo Wolfová, můžete zažádat o sociální dávky, jestli myslíte, že byste to s panem manželem nějak zvlášť potřebovali a uměli doložit… nějak byste to asi uměli…“ hysterický pokus o sarkasmus ze strany té dámy za přepážkou rezonoval.

Moje žena v šestinedělí to nevydýchala. Přišla domů plačky, taky byla hysterická, a říkala, jak se cítila trapně. Že je pravda, že to porodné my vůbec nepotřebujeme a že ona ho tak krade jiným, kteří ho potřebují. V podstatě se ztotožnila s názorem úřednice, že jsme asi hyeny. Položil jsem jí otázku, zda si myslí, že její porodné, když si ho nevyzvedne, posílí rodinný rozpočet nezaměstnaných v Chánově. Pošle jim tam těch tvých šest tisíc někdo? Podle nějakého přípisu, zákona, vyhlášky? Nebo je ta sociálka použije na nějakou jinou bohulibou věc, když ho státu necháš? Řekni mi, prosím tě, co si myslíš, že se s těmi penězi stane? Nevěděla. Ani já doteď přesně nevím, kde by se těch osm tisíc rozpustilo. Tuším ale, že plenek by za ně v nějakém holobytu na periférii nepřibylo. Pak moje žena utřela šestinedělní slzy, zklidnila se a ty peníze vzala a někam je poslala – ale to už je jiný příběh.

Ale tahle naše příhoda mi běží hlavou celý den, když poslouchám o další historce pana předsedy lidovců Jiřího Čunka. A vracím se k dojmům. Pokud udělal, co je mu právě připisováno, udělal něco, co snad prý není protizákonné. Je to pravděpodobné, že ho za to nezavřou asi ani nezaplatí pokutu. Ačkoli systém, opakuji, neznám, dočítám se obden v novinách o anomáliích podobné razance. Nesmyslech hraničících s hloupým vtipem .

Například o Romech, kteří dva roky usilovali o azyl v Kanadě, ten nedostali, vrátili se a šli si vyzvednout, co jim sociálka ze zákona za tu dobu našetřila. O nezaměstnaných z Ostravy, kteří červen, co červen , usedají v Ruzyni do letadel a odlétají na Krétu, aby pár metrů od pláže otevřeli své na léta pronajaté kamenné obchody, kde prodávají kožené bundy a kabelky. Že jsou doma na sociálních dávkách je jejich oblíbená letní konverzačka s českými turisty. A že se v říjnu vrátí a naspořené si na úřadě vyberou je jejich oblíbená pointa. O zhůvěřilostech, jako je pastelkovné, se nerozepisuji, protože k tomu nemám historek, mé děti ještě nejsou školou povinné. Ale pevně věřím, že až do školy půjdou, už se pastelkovným bavit nebudeme. Ale nějaké dojmy z toho máme všichni .

Pan Čunek dělal před lety něco, co pravděpodobně (a znovu přiznávám: systém neznám) nebylo trestné, bylo to jenom „vyčůrané“. A pan Čunek to v průběhu – věřím, že hodin maximálně dnů – politicky odskáče. Odskáče skutečnost , že nastavený sociální systém na něj udělal ten dojem, že tak se to může, tedy tak se to má. Připojil se prostě k řadě vyčůraných, protože vyčůranost není trestná, ba dokonce tento systém ji deklaruje jako přijatelnou, svým zvrhlým způsobem ji doporučuje.

Pan Čunek by o tom ostatně z pozice starosty Vsetína mohl napsat dlouhé pojednání. Není ten jeho dávný neobratný boj s vyčuraností jiných nakonec tou bitvou, která ho vynesla na vrchol? Byl to snad boj o spravedlnost a rovnost v systému? Tak nějak to tehdy politik deklaroval, nebo ne?

Jsou tu ale naštěstí jiní autoři . V některých i ve světě populárních klenotech české literatury je vyčůranost rovna českému smyslu pro humor, je v podstatě považovaná za ctnost. Z toho zřejmě někteří žijeme. A k takovým biblím, představuji si, se čeští vyčůraní modlí. Tak jako pan Čunek a paradoxně i řada těch, které tak neomaleně vystěhoval, aby je vychoval. Tak kdopak a kampak teď na oplátku vystěhuje pana Čunka? Už aby někdo stejně bravurně jako Hašek, oslavil konečně nějakou jinou českou vlastnost!