Tajná zpráva do říše zvířat

Vážení,
sledoval jsem, jaké vášnivé boje jste vedli o masoužroutství a vegetariánství a moc mě to bavilo. Rozhodl jsem se proto odtajit "Zprávu do říše zvířat", která s tímto tématem také trochu souvisí. Byla vypracována dosud neidentifikovaným agentem zvířecí říše jako kamufláž pro Pražský deník a doufám, že její zveřejnění na těchto stránkách pobaví i vás.
Jan Burian, krycí jméno Chameleon

Více »

Syndrom Děda Vševěda

Ty prezidentské volby, vzpomínáte?... Oba kandidáti se snažili před našimi zraky okouzlit, přesvědčit, přelobovat a bůhví vlastně jakým způsobem získat na svou stranu námi zvolené zástupce – poslance a senátory. Podstatné bylo, co dojednal pan Dalík či Šlouf a co se upeklo v rudé peci či vylíhlo z modrého hnízda. My jsme mohli pozorovat nanejvýš záři na obzoru a zkoušet uhodnout, jestli zrovna svítá, nebo zapadá slunce. I v té záři se mi zdálo, že vidím dva pány, kteří jsou si velmi podobní a na můj vkus až příliš jisti sami sebou. Zřejmě to tak má být a jinak to asi nejde.

Více »

Smutek tlustého vegetariána

Tohle není fejeton o vegetariánství, ale o tom, jak unést porážku. Téměř dvacet let nejím maso ani ryby, brouky, housenky či hlemýždě. Prostě jsem vegetarián a neotravoval bych s tím, přestože mi včera v jedné karlínské restauraci nabízeli jako bezmasá jídla smažený sýr se šunkou a uhlířské špagety na slanině... Na takové věci jsem si totiž zvykl. Horší je, že jsem byl u lékaře, který se jako dosud pokaždé upřímně podivil, jak je možné, že jsem vegetarián, a přitom jsem obézní…

Více »

O tajemných pavoucích a jiném hmyzu

Seděli jsme s přítelem na lavičce poblíž Ladronky, svítilo ostré jarní slunce, kolem stromy v květu, klid a mír. Vyprávěl jsem mu, jak mě nedávno šokoval novinový článek o tom, že pavouci v jedné texaské přírodní rezervaci vytvořili pavučinu, jíž překryli celé tamější jezero. Z míry mě ani tak nevyvedla ta popisovaná velikost sítě, ale spíš to, že se údajně při té práci spojil asi tucet místních druhů pavouků, kteří se obyčejně vzájemně nesnášejí a na potkání se zabíjejí. Najednou s tím přestali a nějakým mně naprosto nepochopitelným způsobem se jim podařilo uzavřít dohodu. Pak vybudovali společné gigantické vodní dílo, jejich úlovky se zmnohonásobily a nastal pavoučí blahobyt...

Více »

Praha, Vídeň, Benátky

Opatrně jsem se posadil ke stolku na zahrádce Malostranské kavárny na stejnojmenném náměstí. Dovnitř už bych se neodvážil, neboť zvláštní atmosféru někdejšího kultovního místa pražské bohémy odtamtud úspěšně vypudila paní architektka XY kadidlem svých představ o soudobém interiéru. Sotva jsem si objednal espreso s mlékem, obrátila se na mne jedna ze tří starších dam indiánského vzezření ve sportovním oděvu s batůžkem na zádech: „Mohla bych si prosím zavolat z vašeho telefonu?“ zeptala se anglicky.

Více »

Rána jazyka otevřená!

Malé ohlednutí: Letošní prezidentské volby jako obyčejně nepřekvapily. Když se už už zdálo, že se budou moci média za nás za všechny pochlubit, že naši politici jsou schopni překonat všechny světové rekordy v nevychovanosti, ubrali na síle slov a obstrukcí a poměrně klidně absolvovali druhé kolo. A tak na Italy nebo Korejce pořád ještě nemáme. Díky odposlechům všech možných mikrofonů jsme se ovšem dostali o kus dál alespoň v jazykové oblasti. Pan ministr vnitra nám poměrně zřetelně ukázal, jak se mění naše mateřština a kterým směrem se její vývoj ubírá. Klidně mohl před svým kolegou z vlády použít zdvořilostní diplomatický opis a říci, že se tu „někdo bude ze svých činů zodpovídat“, ale on raději zvolil šťavnaté a přímočaré „někdo půjde bručet“. Média se pak většinou zabývala obsahem jeho vyjádření, to se dá pochopit, ale mne v tomto případě zajímá hlavně jeho forma. Sloveso „bručet“ je tu použito v přeneseném slova smyslu, tedy jako součást argotu – mluvy podsvětí. „Bručet“ pak zkrátka znamená totéž co „bejt v lochu“, „kroutit basu“ či „flastr“, „smrdět v báni“ případně „tyčet v tuhejch“. Když ministr vnitra něco takového vyřkne, přece to nebude náhoda! Politik jeho formátu má přece dneska všechno promyšlené. Jeho píár poradci a imagemakeři mu jistě poradili, že právě tím nečekaným přiblížením lidu může doložit své obrovské zaujetí pro práci v rezortu. Na první pohled z takového výraziva cítíte, že jeho uživatel nemůže být žádný nudný ouřada, že se nebojí jít do terénu, zná jazyk, jímž se tam hovoří, a neváhá ho pro jasnost svého vyjádření nekompromisně použít.
Možnosti, které v tomto směru náš jazyk ještě má, jsou nedozírné – prokázalo se to zvláště nedávno, v čase kolem volby hlavy státu, ale i v budoucnu, kdy bude naše reprezentace stát v čele Evropské unie, se jistě máme na co těšit. Já bych v tom ani neviděl nic divného, že argot je některým našim politikům bližší než spisovná či obecná čeština. Jazyk – brána do duše...
Co když se třeba o Václavu Klausovi nebude napříště vždy hovořit jen jako o hlavě státu - vždyť může být také nazýván prostě „kápo“ nebo „šerif“, případně „čibálo, kterej má pod palcem hračana“. Pokud se vývoj jazyka nezastaví, můžeme se dočkat i následujících zpráv:
Poslanec Snítilý se zdekoval z parlamentního klubu socanský sajtny, páč zaříznul Švejcara, a dal tak Jiřímu Paroubkovi sežrat hada. Ten mu to sbaštil. Poslankyně Olga Zubová nechce pustit páru, že se hodila marod, a betonuje, až Martina Bursíka vytočila do vrtule. Senátor Josef Novotný bonznul, že měl dostat mazání, že ale dělal krámy, jenže teď oni na něj, že jenom seká pyskem, a tak půjde k soudu. Předseda Jiří Čunek nevaří rajskou a nemá šajna, co je krachec, a kníže Karel Schwarzenberg si při tom všem ve vší úctě dává Franze Lehára...
Kdepak, přátelé, ani vývoj jazyka se nedá zastavit.
A tak jen starý otec Klapzuba, můj největší kandidát na prezidenta pro přímé volby v roce 2013, si nakonec vyndá fajfčiznu ze zubů, odplivne si a bručí (tentokrát v původním slova smyslu):
„I vy kakraholti, setsakrapes potvory, vy že byste tentonoc...?“

(Psáno pro Pražský deník)

Chvála asijských lukostřelců

V rádiu vysílali chytrý noční rozhovor. Kdosi v něm rozprávěl o lukostřelcích v Evropě a v jedné asijské zemi, tuším v Japonsku. Na našem kontinentu je, jak známo, nejlepším lukostřelcem ten, kdo při závodech dosáhne největšího počtu bodů. V Japonsku je tomu prý jinak – někteří slavní střelci se do terče ani nemusejí trefit, jejich umění není závislé na výsledcích, ale na tom, jakým stylem střílejí, jak vůbec k tomuto sportu přistupují a jak chápou jeho smysl.

Více »

Obrana televizních zpráv

Sedím u obrazovky a dopřávám si každodenní dávku katastrof, zločinů a politických písní a tanců. Hlasatelé se snaží jako obvykle chovat uvolněně a co nejpřirozeněji, jenže jakmile jste jednou měli možnost prohlédnout si to jejich čtecí zařízení umístěné na monitoru přímo před nimi, máte zkrátka tendenci jejich rádoby upřímnému výrazu nevěřit. Ty dny otevřených dveří by v televizi možná neměli pořádat…

Více »

Obrana pornografie

Utekl jsem se do příjemné, poloanonymní a přitom útulné kavárny Slavia, posadil se k oknu s výhledem na Vltavu a začal psát: „Pokud chcete mít alespoň nějaký prožitek z procházky naším hlavním městem, vynechejte rozhodně dopoledne Hradčany. Není tam k hnutí. Všude postávají či posedávají skupiny turistů, na které pořvávají průvodci – dneska už vesměs pro větší efekt z různých reproduktorů a tlampačů. Na Hrad můžete zkusit zajít odpoledne, protože tou dobou se turisté přesouvají dolů do Prahy, převalí se přes Karlův most a obsypou Staré Město a židovský hřbitov... Turistický průmysl to má takhle naplánováno.

Více »