aneb Mladí lidé nevědí nic o dederonových košilích!

Pečlivá paní pořadatelka v divadélku, kde jsem před časem často hrával, mi pravidelně zhruba dva měsíce před koncertem zavolala a překvapila mě otázkou:

„Dobrý den, pane Buriane, jak se bude, prosím, jmenovat ten pořad, co u nás hrajete v listopadu?“
Nevěděl jsem, co říct, tak jsem si něco rychle vymyslel. Například: Duševní choroby, základ státu.
„Výborně, děkuji, na shledanou,“ pravila paní pořadatelka, já jsem ji také pozdravil a zapomněl na to.

Za pár týdnů jsem pak přijel do toho města a zíral na plakáty oznamující: „DNES: Duševní choroby, základ státu!“
Protože na koncertech většinou improvizuji a nikdy předem moc neplánuji, co budu hrát a o čem mluvit, rychle jsem si v šatně vypsal všechny svoje písničky o různých duševních úchylkách a k nim pak na jevišti dovyprávěl ten „základ státu“...

Za nějaký čas zase zvednu telefon:
„Dobrý den, pane Buriane, jak se bude, prosím, jmenovat ten pořad, co u nás hrajete v únoru?“
„Pětadvacátého? Napište tam Vítězný únor Jana Buriana,“ plácl jsem a jako obvykle jsem to vzápětí pustil z hlavy.

A tak se stalo, že jsem zase dorazil do městečka, koukl se na plakát a na něm stálo: „DNES: Vítězný únor Jana Buriana!“

Tímto pitoreskním způsobem vznikl pořad, který teď už hrávám několik let, nejčastěji koncem února, ale někdy i v listopadu. Vzpomínám na staré časy jedné politické strany a dvou druhů jogurtů a oprašuji staré písničky z té doby. Zejména na gymnáziích s tím mívám úspěch, protože mladé lidi vyprávění o dederonových košilích, Tuzexu, OPBH nebo o železných nedělích fascinuje občas skoro stejně jako svět Pána prstenu...

O přestávkách rozdávám lístečky na otázky a pak se program teprve pořádně rozjede. Od jemných otázek technického typu jako třeba: „A kde brali ti veksláci ty bony?“ se často dostáváme až zásadním věcem: „Proč jste se nevzbouřili, když se vám to nelíbilo?“ A podobně...

Nejsem typ člověka, který by si příliš stěžoval na to, jak jsme my Češi tři sta nebo čtyřicet let trpěli, koneckonců jsem se do té doby narodil a prožil v ní své mládí, a tak o ní občas mluvím s určitým nadhledem. Někdy se dokonce nechám unést a raduji se ze vzpomínek na to, jak jsme žvýkali svíčky, když nebyly k dostání žvýkačky, nebo jak nás celníci na hranicích s NDR nutili, abychom se vrátili a nakoupené zboží (dětské botičky, dámské punčocháče a magnetofonové kazety ORWO) vrátili neprodleně do obchodů v Drážďanech...

Jednou jsem se opravdu rozparádil, to jsem popisoval, jak přivezli před Vánocemi na Hradčany pomeranče, příděl byl kilo a půl na jednu domácnost, a tak všichni občané vyrazili do fronty a členové rodin ze sousedství předstírali, že k sobě nepatří, i když jsme se všichni v ulici dobře znali...

A když už jsem byl v tom, tak jsem prohlásil, že přece musíme mít rádi každou dobu, do které jsme se narodili, i když je třeba strašná a plná absurdity, protože si ji nemůžeme vybírat a jinou už mít nebudeme. Nějaký student mi pak o přestávce napsal:
„Vy jste nějakej bolševik, že se vám to tenkrát tak líbilo?!“

Díky těmto zkušenostem si pak člověk uvědomí, že některé věci se za jeho života vlastně vůbec nezměnily a jsou asi věčné; a také že má velké štěstí, že nemusí pořád jen vzpomínat. Je tu zkrátka stále dost prostoru pro jiná témata, například pro pořad Duševní choroby – základ státu.
Ale u něj se zasmějeme zase někdy příště, milí mladí přátelé...