aneb

Vědět do čeho jdeme

Vždycky jsem měl radši starší kamarády. I když od doby, kdy mě zboxoval o hlavu větší propadlík Švejda a můj o dva roky starší kámoš Grygar mi nepřišel na pomoc, jsem k nim zase nějakou přehnanou důvěru neměl. Ale byla s nimi rozhodně větší zábava. Měli víc zkušeností a člověk se mohl těšit, co se od nich všechno dozví. Jen se to časem trochu měnilo.

Když mi bylo šestnáct, podíval se můj o dvacet let starší kumpán Ladislav na fotku dívky, do které jsem byl bezhlavě zamilován, a prohlásil, že mi brzy zahne. Bouřlivě jsem mu odporoval. Záhy se ukázalo, že měl pravdu...

Za dalších dvacet let jsme vystupovali na společných koncertech s Petrem Skoumalem. Jemu bylo tehdy padesát a zrovna skládal nádherné zamilované písně. Při té příležitosti mi například řekl: „Všimni si, jaký ty ženský používají finty, aby tě dostaly. Ty už ty finty znáš a ony vědí, že je znáš, a přesto jim na ně zase naletíš. Ba co víc: ony vědí, že ty víš, že ony vědí, že ty víš, že je používají, ale stejně jim na ně zase naletíš...“

Dneska už vím, že se od starších kamarádů mohu nadát úplně všeho: nedávno mi jeden z nich například prozradil, že jde na schůzku s dívkou, kterou neviděl skoro šedesát let. Tak se to nějak v životě semlelo. Bylo na něm vidět, jak se na tu schůzku těší, ale zároveň z ní měl viditelně trochu strach...

Se staršími přáteli se člověku rozšiřuje obzor a má zároveň občas chuť podlehnout iluzi, že je život o něco delší, než se zdá.
Paradoxně máme na starší kamarády většinou méně času než na ty mladé. Nevím, proč tomu tak bývá, a slibuji si, že brzy za všemi postupně znovu zajdu. Znáte to, odkládáte něco – a najednou je pozdě. Staří lidé mají jednu velkou nevýhodu, poměrně brzy umírají...

S Antonínem jsem se poprvé potkal, když už mi bylo skoro čtyřicet. Žil totiž v emigraci a cestovat se za ním nedalo. Jakmile se v říjnu 1989 pootevřely hranice, vydal jsem se za ním do Paříže a na oslavu našeho seznámení jsme si dali v Paříži hned několik večeří za sebou. Že mě o pár let později – to už mu bylo hodně přes sedmdesát – vyklepl v tenisu, jsem mu už odpustil. Kdysi prý se stejnou vehemencí porážel jako mladý kluk mého otce v ping-pongu, tak to vlastně zůstalo v tradici rodinných vztahů.

Před deseti lety jsme pak spolu vyrazili na několikadenní výlet do Španěl a měli jsme konečně čas si zase popovídat. Náležitě jsme toho využili a tenkrát mi mimo jiné řekl: „Až ti bude, Jeníku, někdo vyprávět, že stáří je bůhvíjak krásné, nevěř mu. Rozhodně to není pravda.“

Když mu dneska, kdy už mu bude pomalu devadesát, občas zavolám a zeptám se ho, jak se má, odpoví skoro vždycky stejně:
„Výborně! Dneska mě nebolí pravé obočí.“
A tak si myslím, že to stáří zase tak strašné být nemůže. Co říkáte? No, uvidíme. Zkusíme se zeptat ještě někde jinde. Člověk by měl vědět, do čeho jde.