aneb

O plastové totalitě

„Co si dáte k pití?“ ptá se číšník během večeře v hotelu Fosshotel v městečku Hella, které se vyslovuje Hetla, na jižním Islandu.
Neobjednám si nic, jen si dolévám ze džbánku, který stojí přede mnou, vodu s ledem a povídám:
„Islandská voda je ta nejlepší voda na světě.“
Usměje se a přejde k mým sousedům. Dají si pivo a pak se dlouze baví o tom, jak se to nedá pít. Češi...

Když jsem před lety poprvé připlul na tento ostrov, objevila se u nás novinka – balená voda v PET lahvích. Připadali jsme si tehdy skutečně civilizovaní, jak jsme se osvobodili z diktatury centrálně dodávané vody z potrubí, a v důvěře v „dobré vody“ všeho druhu jsme si připíjeli na vyšším civilizačním stupni. Proto jsem také tehdy s jistou dávkou povýšenosti položil v islandské samoobsluze prodavačce zdrcující otázku:
„Vy tu opravdu nemáte balenou vodu bez bublinek?“
S jemnou omluvou mi sametově odpověděla:
„Ne, víte, my ji máme ve vodovodu.“

Pochopil jsem, koupil si perlivou a vždycky pak kdekoli na ostrově načerpal tu jejich lahůdku. Dodneška se za tu svou nadutost v samoobsluze stydím a omlouvám to jen drsnými zkušenostmi s totalitními vodárnami.
Dnes, v naší totalitě plastové, jsme se vrátili k pití vody z kohoutku i doma, protože také v Přední Kopanině teče voda, kterou je možné bez problémů konzumovat; předtím, na Hradčanech, to vážně pít nešlo...

Teď si ovšem budu téměř celý měsíc jiskřivou vodu protaženou lávovými poli dennodenně vychutnávat na Islandu, kde provádím turisty, a to navzdory přijatelnému kursu české a islandské koruny a široké nabídce nápojů všeho druhu.

Islanďané jsou v konzumaci potravin jiní než ostatní Skandinávci. Jak si tak žijí na území, kde se od sebe průměrnou rychlostí dva centimetry za rok oddalují dva kontinenty – Evropa a Amerika, představují dobré i horší vlastnosti obou těchto kultur. V posledních desetiletích stále více vytěsňují tradiční potraviny (ryby, skopové, mléko a samozřejmě i vodu) a nahrazují je lahůdkami hamburgrovitého typu, vanami popcornu a litry slazených patoků všeho druhu.

V průměru vypijí půl litru coly denně. Podle letmých propočtů zaplatí ti, kteří jí vypijí litr a víc za den – a takových náruživců je opravdu dost –, třeba i sto tisíc islandských korun ročně; u nás jeden slušný měsíční plat... I řidič našeho autobusu, jinak celkem konzervativní pán, je v pití skutečně nekompromisní modernista. Když si z ledničky pod palubní deskou vytahoval už třetí lahev s etiketou Coca-Cola, zeptala se má kolegyně Soňa:
„Piješ ty někdy něco jiného než colu?“
„Ale jo,“ odpověděl, „občas si dám pepsi.“

Kupodivu jsou ostrované dnes v průměru také mnohem obéznější než například Češi, a to my také nejsme žádní podvyživení chudinkové, stačí se rozhlédnout...

Jsem také obézní. Bůh ví, jak se mi to stalo, ale z piva to nebude. Islandskou vodu z vodovodu hodlám popíjet letos ještě tři týdny. A číšník, kterého pokaždé tak trochu zklamu tím, že mu neudělám kšeft, se nad tou vysvětlující větou „Islandská voda je ta nejlepší voda na světě“ rozhodně nepozastaví. Je to totiž pravda, žádná výmluva.
Ví to on, vím to já – a teď už to víte i vy.

(psáno na Islandu pro Týdeník rozhlas)