aneb

Ateista křtitelem...

Kamarád Přemysl odjakživa sbírá písničky. Není to ale obyčejné sběratelství, jako když někdo třeba sbírá pivní tácky. Přemysl je něco jako písňový archeolog, vyhrabává staré tisky z prachu antikvariátů, a kdyby existovaly nějaké pravěké partitury, hrabal by se určitě i v zemi nebo by prolézal jeskyně.

Ale ani to není přesné, archeolog obyčejně nalezené předměty v každodenním životě neužívá, zatímco Přemysl objevené písničky hraje a zpívá, organizuje koncerty, a když má štěstí, může je navíc vydat jako knížku nebo desku.

A právě takhle vznikla publikace Orchestrion v hlavě, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad a jež obsahuje texty a notové záznamy tří set Přemyslových nejoblíbenějších písní od doby národního obrození až k Jiřímu Bulisovi – tedy do konce dvacátého století.

Do knihkupectví Luxor na Václavské náměstí pozvali Jiřího Suchého a mě, abychom tu knihu pokřtili. Upřímně řečeno, nerad při podobných příležitostech používám výraz „křest“. Jednak jsem ateista, tudíž k tomu nemám oprávnění, a pak – křtít věci mi vůbec připadá jako nějaký omyl.

Vzpomínám si, že před časem pokřtili benzinovou pumpu Aral, ale dnes už ta firma u nás není; možná vyrazila pro změnu na pouť do Mekky, nevím. V případě Přemyslova Orchestrionu jsem ale nezaváhal. Řekl jsem si, že mu rád složím poctu, ať už tomu říkáme jakkoli. Zvlášť když u toho bude i Jiří Suchý.

Oba jsme se dostavili do Luxoru mnohem dřív než autor a zástupci nakladatelství. Sotva se pan Jiří posadil ke stolku, stal se obětí lovce autogramů, který už notnou dobu číhal za sloupem.

„Kdysi jsem si vás taky nechal něco podepsat,“ pravil jsem po chvilce největšímu českému textaři dvacátého století. „Ukázal jsem vám svůj sešit plný výstřižků o Semaforu a vy jste mi tam napsal: Pane Buriane, až tenhle sešit ztratíte, já vám koupím novej. Tak vám teď po třiceti letech chci jen říct, že ho ještě mám a nic mi kupovat nemusíte.“ Pan Jiří se jako obyčejně ostýchavě usmál. Vzápětí se dostavil oslavenec a „křest“ mohl začít.

Přemysl Rut přivítal asi tři desítky přítomných a Jiří Suchý, jenž je v knize ze všech autorů zastoupen nejčastěji, zazpíval tři písničky – za Voskovce a Wericha Klobouk ve křoví, za Jiřího Šlitra Docela malého blbého psíčka a za sebe Zlomil jsem ruku tetičce. Pak Přemysl vyzval mě a oznámil, že moje písničky budou k nalezení v plánovaném druhém dílu knihy, takže prý jsem byl pozván jako ztělesněný příslib.

Příští rok mi bude šedesát, a tak jsem nadšeně prohlásil:
„Jsem moc rád, že jsem tady za mladý!“
„Chtěl jste snad říct za mladší, ne?“ ozval se osmdesátiletý Jiří Suchý.

Abych dotvrdil svůj ateismus, zapěl jsem písničku Pánbůh je na dovolené. Nemusel jsem se ale bát, že bych tím někoho urazil, většinou se líbí i křesťanům. Můj farář Miloš Rejchrt dokonce říká, že jsem ji vlastně nenapsal já, ale jakýsi Lukáš nebo Marek někdy na začátku minulého tisíciletí. Měl bych se o tom poradit s písňovým archeologem Přemyslem Rutem, je taky křesťan, tak by to mohl vědět přesně.

Přistoupili jsme k obřadu a já se bál, že se odehraje jako vždycky. Přizvaný kmotr popadne knihu nebo desku, poleje ji šampaňským tak, že úplně zničí její obal a pak ji s vítězným výrazem vrhne mezi publikum. Snad aby se s ní nemusel sušit, nemám zdání...

V našem případě tomu bylo naštěstí jinak a způsob křtění odpovídal atmosféře toho setkání. Ještě, než jsme si všichni i s publikem zazpívali Život je jen náhoda, namočil si Jiří Suchý jemně malíček do šampusu a neznatelně, aby tu krásnou knížku neponičil, se dotkl jejího obalu.
Buď vítána a hlavně čtena a zpívána! Amen.